algonquin national park trapper

V knize Arctic Dreams od Berryho Lopeze se píše, že od roku 1769 do roku 1868 zpeněžila Hudson Bay Company na londýnských akcích 4 milióny bobřích kožešin, milión lišek a milión rysů, jeden a půl miliónů minků. A to vůbec nejsou přesná čísla zvířat, které trapeři a lovci skutečně vyvraždili ne kvůli vlastnímu přežití, ale jen kvůli kůžím a dolarům.

Společnost Hudson’s Bay Company byla totiž založena již v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století byla největší ekonomickou velmocí Kanady.

Během vrcholu „bobří horečky“, zvláště po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat dělníka na farmě. Díky tomu bylo ve 20. letech 20.století dosti detailně prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech 20.století, po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů.
Málokdo dnes už ví, že dnešní kapitál nadnárodní společnosti Hudson Bay Company je založený na neuvěřitelném holocaustu zvířat i původního indiánského obyvatelstva.

Ve filmu Poslední traper vkládá režisér Nicolas Vanier (Bella a Sebastián, 2013, 2016) do úst svému idealizovanému hrdinovi větu:
"My trapeři se staráme o rovnováhu v přírodě, bez nás by tady byl za chvíli jen chaos." Větší nedomyšlenost nebo spíš hloupost málokdy člověk slyší. Na stejné úrovni je např. Klausův výrok, který řekl v rozhovoru redaktoru Hospodářských novin, že přece žádný rozumný člověk na světě nemůže říct, že člověk tuto planetu ničí.

bison-lebky-1888
Fotografie z roku 1888. Tisíce lebek bisonů po masovém vybíjení v prériích Spojených států. Umírali nejen zvířata, ale i původní obyvatelstvo na hladomor.

Na červeném seznamu ohrožených druhů IUCN z června 2012 je celkem 63 837 druhů, z toho 19 817 je bezprostředně ohroženo vyhynutím díky lidské činnosti.

Čechokanaďan a japanolog Antonín Líman v knize Mezi nebem a zemí píše: "Doletěli jsme na Měsíc, ale řeči vlčího bratra nerozumíme."
Je to přesně tak. Hledíme do dálek vesmíru a nerozumíme mu, protože nechápeme, co se děje tesně vedle nás. Nejen, že dodnes nechápame podstatu života, ale neznáme ani podstatu vesmíru, nevíme co je pár kilometrů pod hladinou moře. Víme o životě na této planetě tak málo a přesto ho bezohledně devastujeme. Stejně jako v dávné historii se navzájem vraždíme s lidskou krutostí, jakou zvířata neznají a zároveň bez ostychu zabíjeme všechno živé kolem nás, protože to považujeme za podřadné. Jak mi říkával otec.
"Zašlápnout brouka umí každý blbec, ale vytvořit a oživit ho neumí nikdo."

Velký paradox dnešní doby ale vidím ve stupiditě školských systémů. Děti si připravuji elaboráty jak chránit pralesy, jak čelit globálnímu oteplování po celém světě, ale když vyjdou ze školní budovy nepoznají sýkorku, neznají stromy ani rostliny.

algonquin national park hudson bay

Příběh Farleyeho Mowaka v knize Never cry Wolf, kterou vydal v roce 1963, je i na svou dobu mimořádně zajímavý.

Popisuje v ní svoji cestu, která začala prací pro kanadskou vládu. Jel na sever s puškou a vybušninami aby zabíjel vlky. Předtím ho však podvědomě napadlo, aby se o vlcích něco dozvěděl. Malé vnuknutí mu mění celý život. Táboří na jednom místě a dlouho pozoruje vlčí doupě s mláďaty. Po moha týdnech pušku i vybušniny zakopal, vrací se zpět bez jediného mrtvého vlka. Zástupcům vlády sděluje, že tuto práci dělat nebude a napsal svou slavnou knihu, která otevřela oči miliónům lidí.

Od dětství si myslím, že zbytečné vraždění zvířat je hodno lidí duševně chorých či nedovzdělaných.
I když známe drastické důsledky zabíjení zvířat, přesto se této pudové závislosti nedokážeme či nechceme zbavit. Bude to asi tím, že ve své většině nejednáme podle vlastního vědomí, ale dobrovolně se necháváme ovlivňovat konstrukcí myšlení někoho jiného.

Většina lidí se celý život někomu odevzdává, aby za ně rozhodoval. Učitelem počínaje, právníky, politiky a doktory konče. Pod vlivem cizích myšlenek pak někteří z nás jednají jak rozumu zbaveni a většině se takové chování může jevit jako normální. I války lidí či zabíjení zvířat. Jenže za vraždění kolem nás není zodpovědna anonymní společnost, ale každý z nás, který na podobnou hru přistoupil až už z jakýkoliv důvodů. Třeba naprosto nesmyslnou podporou humanitárního bombardování.

Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost, vycházející z našeho vědomí, je jediná možná zodpovědnost, kterou máme.
Pokud to pochopíme, pokud se obrátíme do svého vědomí a budeme mu naslouchat, pak velmi jasně porozumíme, proč i zabíjení je naprosto zbytečné a proč se můžeme bez něho obejít.

Foto:  Instalace v "Museum of Algonquin Provincial Park", Kanada