Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Reminiscence: Slovo k literárnímu dění na Internetu

internet socialni site facebook komunikace

Červenec 2000. Do internetové kavárny kdysi provinčního města nás přivedlo nutkání dobrat se informací o kreativnosti literatury v reál-kybernetickém prostoru. Ty dvě – literatura a elektronizace – již nebyli předmětem skeptických hypotéz ani pochybovačného odmítnutí, a jestli někde přece, obecný trend toho nedbal: také s Internetem si začala literatura rozumět. Psané slovo z rodu krásných obstálo ve zkoušce snad nejobtížnější v celých svých dějinách: i v embryonální fázi střídání civilizací ho bylo s stále je potřeba.

Jako všechno v přírodě (ne)rovnováhy protikladů má i elektronizace literatury přirozené odpůrce: kupříkladu malá nakladatelství městského či úzce regionálního významu, sveřepý odstup neadaptabilních nebo programově se zpěčujících, dosud zhola nedostatečnou elektronickou gramotnost převažující části populace a především cenovou nedostupnost pravidelných či dokonce trvalých spojů na internetovou dálnici.

Protože protiklady s sebou člověk transportuje i do kyberprostoru, vůle literárních autorů a slovesné umění nečekají na povšechně příznivé klima ekonomické. Na české parcele internetového světového regionu jsem tedy našel adresy individuálně publikujících benjamínků, adresy literárních periodik a adresy almanachů, a kontext provokuje k reminiscencím.

Naivita samojediných, vsugerovaně zneuznaných a často i autokritiku postrádajících je chronická. V kyberprostoru však má jednu dimenzi navíc – hyperznemožnění se. Sebeobdivný halas nad domněle vypáleným rybníkem tmářským redigujícím je bumerangem, který se vrátí – a zasáhne. Publikuje-li nejprve na Internetu svoji novou prózu žijící (takřka)klasik, je to docela o něčem jiném: také o tektonickém podloží půdy tištěného, piedestal nepiedestal.

Myšlenka společného publikování smluvené skupiny renomovaných i začínajících kupříkladu v almanachu je nám bližší svou programovostí. V konkrétních vazbách oborů na Internetu nejmasivněji expandujících ji vnímáme jako snahu ubránit slovesné umění před degradováním na nechtěné, v lepším případě trpěné nadbytečné. Tušíme zde víc než jáství – pocit zodpovědnosti za literaturu, tedy za tvůrčí způsob filozoficko-etického nazírání a uhledání.

Pravidelné elektronické literární periodikum se nám zdá být příslibem v na začátku století největším. Především takovýto projekt má ambice soustředit na sebe trvalou pozornost video-čtenářstva a veřejnosti odborné. Pohodlnost a bezkrevná rutina, jíž je cizí vynalézavost a hledačství třeba i za cenu neúspěšného experimentování, však ani v tomto případě neprospějí autorům, literatuře tím méně. Elektronické periodikum, při vší úctě k nápadu, musí mít větší ctižádost než jen kopírovat (skenovat) časopis tištěný.

V anglicky komunikujícím multisektoru Internetu potkáváme literaturu o poznání bohatší na odvahu a objevnost, sečteno na originalitu, a je nasnadě, že předurčenost je příbuznou špičkového softwaru. Povídka, která se po přečtení video-čtenářem sama sprovodí z virtuosvěta, dokonce předznamenává tvůrčí finesy dovedené až ad absurdum; ovšem stejně tak v ní můžeme tušit nové vyjádření běhuté pomíjivosti a překonatelnosti všeho, všeho… Jinde jsou možnosti video-čtenáře bohatší o výsadu spolupráce s autorem: čtenář vstupuje do děje, přetváří jej nebo dotváří, v prostoru reality virtuální zosnuje subrealitu literárněvirtuální a má všechny technické předpoklady transportovat dohotovené
dílo do světa námi považovaného za dosud jedině reálný…

Živočišný druh homo sapiens sapiens, nejprve elektroniku objevivší, pak elektronikou převychován, jako ostatně vším, co přivedla jeho inteligence na svět, vzhlíží k nadiru ubedněného sebevědomí, kde zapraskalo.

A tak i literární žánry projdou dynamickými změnami, zřejmě dokonce permanentními. Bude především na tvůrčí flexibilitě autorů, aby využila příležitostí přecházejících hyperprostorem.

„Inspirace nemůže se podrobit ani zákonům, ani syžetu. Snaží se o to, aby je vášnivě popírala a aby se objevila zcela nahá. Pevné formy se přežily. V naší době oslabují řeč a vedou ji na smrt. Myšlenka, zrovna tak jako gesto a slovo, stane-li se stereotypní, hýká, přešlapuje a ztrácí všechnu svou sílu. Je třeba, aby ustavičně probouzela nové ozvěny a nové obrazy.“ Toť úvaha André Bretona. Vyslovil svoji mínku v rozhovoru pro české periodikum, samozřejmě tištěné. Paměť se nazdává, že to bylo už v pětatřicátém. Paměť tak snadno tone v čase: bylo to dnešního rána.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Knihy a internet literární kritika

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit