fencl ivo v televizi

Spisovatel Ivo Fencl odpovídá na otázky kolem brakomilství...


Když jsem před pěti lety otvíral Patvar, psal jsem mimo jiné: „S náležitou pietou bere brakomil knihu, k jejímuž přečtení by se žádný slušný člověk nesnížil, vzrušeně ji otevírá a dopřává si sladké čtenářské sebemrskačství…“ Jaké pocity zažíváš ty, když se ti dostane do rukou literární škvár?

Nevěřím předem jeho zlé pověsti. Jsem podezíravý paranoik a testuji, ale je to jako s milenci. Není-li milenec dost pohledný anebo mužný, objekt jeho lásky se chová podle toho, a tak to chodí. Taky test škvárovosti vypoví hodně o testujícím, a ten sice nezmodrá, řekl bych, ale kdybych vyjmenoval škváry, které jsem v životě testoval četbou a vyšla mi z nich docela únosná literatura, kdopak ví, jestli bych pak já sám obstál v nějakém tom rasovém testu, dejme tomu. Nebo partnerčině. Což je skoro totéž.

V pětileté historii Patvaru jsi bezkonkurenčně nejplodnější přispěvatel. Čím tě literární brak tolik přitahuje?
Vždyť říkám, hodně braků miluju. Spím v tom, jak vidíš. Co je ale fatální, že je za braky kolikrát ani nepovažuju. V Patvaru jsem podobnou úchylku pracně kamufloval! Ale už vlastní vytipování škvárů bývalo pro mě úmornou prací - a barvoslepému taky všecko splývá, že jo. Naštěstí nejsem sám a podobný přístup má i třeba zasloužilý kritik K. K. Kudláč, autor knihy Literatura přes palubu, o níž do Tvaru zrovna píše Aleš Haman.

Říkáš – kamufloval. Rubrika s koncem letošního roku skončí. Co pak? Až nebude se za co skrývat?
Trochu jsem nadsazoval. Ale stejně, je přece vždy tak hezký vylovit zapomenutou perlu a argumentačně ji dotlačit na piedestal… Ne? I kdyby na chvíli. Havel sice někde uvažuje, že vyargumentovat lze nakonec všechno, ale víme spolu s ním všichni, že jsou i neomluvitelné zločiny. Ublížit dítěti, nechat pod stůl a pod vlastní boty padat city od Pána Boha, když nám je zprostředkoval jiný člověk, a nikdo samozřejmě nejsme žádný Hospodin, ale já si ho představuji hlavně jako svědka, jen on zná skutečnou pravdu o všem, a pokud teďka půjdu a obhájím Mein Kampf (v Patvaru byl proprán jen Ringo Čechův Můj boj), dá mi zeshora za trest košem. Chápu, spoustě lidí se bez Boha žije fajn, ale mně ne, což říkám i navzdory tomu, že nejste Katolické noviny.

domek pana stilburyhoMáš pro všechen ten brak, který jsi přečetl, vůbec čas a síly na kvalitní literaturu?
Tu píšu.

Pak je to ale další zdařilá kamufláž: knihy ti vycházejí v menších nakladatelstvích, v paperbackové úpravě a člověk si na první pohled řekne – typické spotřební čtivo…

Nikdy nedejte na první pohled, on je vždycky pravdivý, řekl Oscar Wilde, jak mi letos připomněl výbor jeho výroků přeložený Alexandrem Tomským, a není to jen bonmot. Hodně na tom aforismu bude. Wilde chtěl říct, že kdybychom se k druhým chovali, jak opravdu zasluhují, často bychom je museli zabít! Nebo napůl, a to nejde. Ani nejlepší manželství nevydrží bez kompromisu a těch kompromisů dokonce bývá víc a psaní je taky kompromis, minimálně uzavřený se životem. Nemusíš, pravda, mít jakýkoli handicap – a zároveň jsi dobrý autor, ale je ten výrok vůbec pravdivý? I takový Kundera či Bradbury mají, věřím, skryté handicapy. Nebo se cítí handicapováni věcmi, které nás minou. Ale spisovatel vzniká i zřetelnější cestou, což byl třeba známý Škvoreckého případ. Máš rád, nejde to realizovat, tak píšeš – a já kupř. naposled jisté Styky s Jorikou. Může se to zdát i romantické, ale většina lidí se s tím pere bez psaní a zle. Nebo nejsou tak citliví, nevím, a každému to trvá jinak dlouho, ale nakonec zkrátka zapomene. Někomu se to ale nestane. Nezapomene. Mně se to nestalo, říká třeba hrdina románu Sběratel, a beru ho jako autorovo alter ego, a protože se něco nestalo, stalo se psaní terapií. Ta sice obvykle bude literárně k ničemu, ale ne pokaždé. Třeba zrovna John Fowles uměl terapii takříkajíc dotáhnout. Jenže není to jediná cesta, tenhle Sběratel. Mohl přece problém zpracovat i metaforicky, ne? A právě metaforu někdy píšeš, ani o tom nevíš. Dá bůh, uvědomíš si to, doladíš text podle toho, nicméně třeba Hvízdající chatrč (z mé knihy Američan zemře v Brdech) nebo román Smíš zůstat mrtev jsem mínil jako metafory od začátku a Smíš zůstat mrtev koneckonců pak získalo i Polanovu cenu. Ano, opravuji, druhé místo, ale při vší úctě k talentovanému Honzovi Sojkovi a jeho sbírce veršů Směr spánku (která téhož roku zvítězila) chci dodat, že v dalších letech byly kategorie próza a poezie odděleny.

Pak je tu ovšem otázka, co je paperback. Mé Zabiju Putina v Karlových Varech tak vyšlo, jistě, ale Smí zůstat, Kynžvart, to byla jednoduše brožovaná knížka a nic s lacinou četbou nemá, ani formu. Norman Bates kontra Fantomas o lehké četbě jenom částečně pojednává, jako i chystaný druhý díl Fantomas versus Šangri-La, a víš, hlavně tu kráčí o věc osobního vnímání. Teď třeba kvůli korekturám čekám svůj román Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít a přiznám, že mi záleží na tom, aby vyšel, ale vůbec jsem se nezeptal, zda vyjde vázaný. Náklad mi sice řekli, ale taky se nikdy neptám. Podle mě má obrovský význam titul, ale obrázky nebo obálka mě bohužel nevzrušují a jak v tom plavu, zajímá mě skoro výhradně text, přičemž knížka podle mě existuje už nevydaná. Ne tedy až čtená nebo dokonce až interpretovaná. Jistě, publikovat je nutné, abychom nezanikli, jak říkají vědci, ale je nutné cílit do většinového vkusu? Copak to vůbec jde? Ani pojmout úmysl tvořit nejde! A buď podle většinového vkusu jednou píšeš sám od sebe, myslím si, a koupí tě sto tisíc lidí, nebo na to nemáš. Skutečně věřím, že je to v tom Vieweghovi už jako v koze a na nic si nehraje. Nevymyká se. Ale hodně psavých lidí ano. Je to špatně? Je to dobře? Prostě to tak bývá. Musíš psát z potřeby, i kdybys nechtěl, a pokud výsledek někomu začne chybět za čtyřicet let, tak to vydají znova ve větším nákladu, a když ne, stačil původní náklad. Neříkám, že je mi počet výtisků lhostejný, protože i já toužím oslovit maximum lidí, ale nepřekročíš stín. A cíleně hledat téma je blbost, téma si tě musí objevit samo a jinak to nemá cenu. Hrdiny nevymyslíš. Hrdiny potkáš. I hrdinky.

Pokud se ještě vrátíme k Patvaru, tak moje redakční kolegyně mi už párkrát varovně říkala: „Kdo se hrabe ve sračkách, umaže se od hoven.“

Souhlasím. Ale podle mě se to týká života. Já bych třeba dlouho nevydržel jako investigativní žurnalista a tím spíš obdivuju takového Motla nebo Josefa Klímu, ale sám nemám tu konstituci, abych šel každý týden mezi lůzu a nesňali mě. Ale jo, krátkodobě bych to asi uhrál, ale pořád? A to nemusí jít o sračky, jak říkáš. Ve Středisku západočeských spisovatelů se mnou je Markéta Čekanová, autorka řady knih, publikuje x článků týdně ve Frontě, všude možně, ale k věci a ne jako já, který si píšu na Neviditelného psa nebo do Pozitivních novin, co ho zrovna napadne. Ona opravdu žije aktualitou, dobou, politikou a jednoduše je to oběť, i když ji může často bavit, věřím, ale sám to chápu jako psychicky vyčerpávající, ne-li devastující, a ryzí psaní je pravým opakem toho: je psychicky obrozující. Podívej se na Neffa, s kterým jsem udělal knížku Královská zábava. Ondřej píše každý den článek o politice, dobře, ale když začal psát životní příběh malíře Buriana a narazil u jeho rodičů (a Burian byl vlastně Vrázův tajný syn) na jakési nemravnosti, nechal toho. Proč? V knižním rozhovoru mi řekl, že mu to přišlo jako šmírování. Hnusné vytahování špíny. Ale co je špinavého na listování buffalobillkou? Nebo si opravdu myslíš, že jsem všechny četl, když občas o některé napíšu? Nečetl jsem pořádně ani toho Doktora Fu-Manchu, bohužel.

Hehe, nám ostříleným autorům Patvaru stačí makulaturou jenom prolistovat, přičuchnout k ní… Na druhou stranu, když už to flákal autor, proč bych měl k jeho mrzáčkovi přistupovat svědomitěji jako čtenář?
To je pravda, ale chce to samozřejmě určitou praxi a odhad a třeba Rinalda Rinaldiniho od Goethova švagra Vulpiuse si docela rád přečtu bez těkání.

Nejen v Patvaru, ale i v jiných tvých článcích, na něž dřív nebo později musí narazit každý uživatel českého internetu, či v četných rozhovorech, které jsi udělal, projevuješ znalosti až encyklopedické. Jak se připravuješ? To musí být hodiny rešerší v knihovně, dnes nově asi i hledání na síti.

Ani bych neřekl a zdání klame. Nedělá mi to vůbec problémy a píšu rychle. Jako ďas, jak by řekl Petr Brukner. Mám obrovskou knihovnu a spíš ta fakta doplňuju ze sítě než naopak. Ivan Adamovič mi jednou řekl, že začal psát proto, že neměl ideální paměť. Potřeboval si věci utřídit. Přesně to je i můj případ. Počínaje rokem 1970, kdy mi bylo šest, jsem vlastně stále něco utřiďoval a dělám to dodnes, přičemž ta dětská část tvorby objemem ještě pořád předstihuje i nějakých čtyři sta textů na Neviditelném psu nebo sto ve Tvaru. O hodně. Pamatuju, že jsme třeba ve škole nepsali vlastivědný sešit k mému uspokojení, tak jsem přišel domů a založil si vlastní sešit a ještě připsal dva díly. Snad o všem to bylo, ale ne halabala… Systematicky. Mám ty sešity, a zrovna tak dodnes rád sestavuji seznamy a moc bych se ani nedivil, kdyby tu hrál roli nějaký ten Aspergerův syndrom. Hlavně dřív jsem byl strašně pro sebe a vyloženě jsem se zakuklil s pubertou, kdy jsem začal četbou programově vyplňovat část života, a jelikož jsem do třiceti s nikým nechodil, tak asi pochopíš, že jsem měl na samostudium ve všech směrech času dost. Psaním jsem si nahrazoval vztahy zrovna jako zpočátku ten Škvorecký a zůstalo mi to. A podobný člověk vyřeší nešťastnou lásku i několika příběhy, ale vedle píše o spoustě dalších věcí, které by ho právě třeba v manželství nezasáhly. Něco je vždycky za něco.

Říkáš, že píšeš jako ďas. Tak psával třeba i takový Sláva Jelínek, a kde je mu dnes konec? Copak kvantita nutně nevylučuje kvalitu?
Nutně asi ne, vždyť třeba takový Asimov ujde (a napsal pět set knih), ale máš pravdu, že když nějaký článek reedituji, vždycky ho přepíšu a žasnu, že to vždycky jde vylepšit. Prózu ovšem zase tak nechrlím a nebudeš mi to věřit, ale za posledních deset let jsem napsal jen dvě věci románového rozsahu, přičemž upíří humoreska (řekněme) Jednou kousnutý, dvojnásob plachý zůstává nadále nedokončena, ačkoli Jan Pavel II. i kardinál Vlk, kteří tam také figurují, už zemřeli anebo odstoupili.

Apropos internet. Ta miniaturní literární pařeniště zasvěcená literatuře jsou v mých očích ideální živnou půdou brakové literatury. Střelím od boku: 90 % odpadu, zbytek věci jakžtakž hodnotné. Kdo se ale má takovýmto septikem brodit?

Ten odpad ale nebude jenom na síti, ono to platí obecně. Na síti, pravda, se to okamžitě rozsvítí, zatímco v antikvariátech leží ty blbosti schované. Nebo je ani nekoupí. Ale jo, máš pravdu, trochu víc toho na internetu bude, protože knížku ani dneska každý nevydá, ale obecně proti sobě i tady dva životní názory a můj gymnaziální profesor Škarda vyslovil první, a to, že by měl člověk všechno aspoň zkusit, aspoň jednou. S tím nesouhlasím. Je to nesmysl. Nevede to k ničemu. Člověk by si měl jednoznačně vybírat. Lépe řečeno, měl by témata nechat, ať si ho vyberou. Uznávám, když se zamiluješ, chceš se ženy zmocnit. Sám. Ale třeba mně to prakticky takhle nikdy nevyšlo. I obecně jsme vybíráni. Tématy, ženami, servery. Osloven jsem byl Neviditelným psem a s Bohouškem zase spolupracuji kvůli Foglarovi, kterému jsem kdysi věnoval svůj román o ježcích v kleci a s jehož Sdružením jsme nedávno prošli Prokopák. Na Čítárny mě vtáhl Mike Herman, který je dělá z celé Evropy a Kanady.

A pak že se našinec psaním neuživí. Tys prošel poměrně pestrou řadou zaměstnání. Kde se ti líbilo nejvíc?

Současnou práci nehodnoťme a předtím jsem měl nejradši vlakovou poštu. Z hlediska přátel jsem měl ještě radši geodézii. Tam jsem se taky vrátil a mapoval jsem jako technik Úhlavku a Zbirožák. Docela mě bavilo i učit šesťáky a osmáky, ale to byla osmdesátá léta a dneska jsou děti k neuhlídání. Taky mám jedenáctiletého syna.

V tomto čísle máme na téma braková literatura anketu. Kde leží hranice mezi brakem a „vysokou“ literaturou, se zamýšlíš ve svém eseji (na str. X). Co zbylé dvě otázky: jak vůbec chápeš literární škvár a jaký máš k němu vztah?
Intuitivně lze škvár chápat i jako formu a pokud naplníš vyprázdněnou formičku na písku novým obsahem a ta pláž nevypadá jako v Chorvatsku (samý kámen), uvedeš do pohybu hotovou novou vlnu. Někdy. Za socialismu sice hudební inkvizitoři uveřejnili v Tvorbě článek Nová vlna se starým obsahem, ale mýlili se. Bývají to nové obsahy – a na škváru bývá pozitivní i dějovost. Ne vždy, ale třeba ten Biggles takříkajíc vždycky vzletí. A když přistane, zase se strašně nudí. Nemůže i dál zabíjet prostřednictvím kulometů Vickers, že ano. Ale vážně: akci preferuji, ale to nudění se Bigglesovi vyčítám a jak se říká, je čas vraždit - a je čas tvořit. Při tvorbě pak stojí za to využít občas i právě pokleslou formu, ale naplnit ji podstatným obsahem, zatímco brak ať si hlásá své vrah jsem – a vrahem zůstanu.

Ivo Fencl
Knižně debutoval r. 1993 v Rodokapsech Iva Železného titulem Žena s velkou puškou. Následovaly četné novely a povídky "s tajemstvím": hororové, duchařské, fantaskní, detektivní, s prvky sci-fi; např. Stvoření z jeskyně (Rodokapsy I. Železného 1995) nebo první část románu Stroj na vraždy (Nemesis 1996). Sbírku hororů Stvoření z jeskyně a jiné povídky (2005) naleznete také v internetové Knihovně Dlaně. Fenclovy příběhy "s tajemstvím" programově navazují na klasické vzory (E. A. Poe, H. P. Lovecraft aj.) a se starosvětskou romantičností i hravým nadhledem se vyhýbají brutálním efektům všech pozdějších "drsných škol". Další žánrovou linii, umělecky ambicióznější, reprezentují jeho prózy milostné a psychologické, např. povídky otištěné časopisecky Ostrůvek jich dvou; U řeky, v proudu a v posteli; nebo uveřejněné na internetu Sněžná pohádka či Normální svět. Autor je vypráví s citlivostí až téměř "ženskou" (přesněji: tradicí dosud přisuzovanou hlavně ženám), nicméně umí demaskovat pokřivenou současnost i v kafkovsky laděné alegorii (povídka Osobní od-dělení). Mnohé Fenclovy rukopisy teprve čekají na svou publikační příležitost (např. fantasy Žiji, ježek v kleci) a spisovatel pilně pracuje na dalších.

PROFIL AUTORA NA WIKIPEDIA

Otázky kladl: Michal Škrabal, Tvar

https://www.citarny.cz/images/stories/knihy/kralovska_zabava.jpg

Inspirující myšlenky...

Britský premiér David Lloyd George, řekl velkou pravdu už v roce 1916, tedy v době, kdy zuřil nejkrvavější konflikt, jaký lidstvo do té doby zažilo: „Kdyby lidé znali skutečnou pravdu, tak by válka skončila hned zítra. Ale oni tu pravdu samozřejmě neznají, ani ji znát nemohou" Tento výrok je dnes mnohem aktuálnější, protože lze k němu dodat. A chtějí vůbec znát pravdu?