nezval dolce far niente

Nezval v knize zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.

Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.
V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše:

Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.

Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literání skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene.
Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský.

Zajímavost: 
Miroslav Horníček vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil.

Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil Jindřich Štyrský / Sfinx, 1931

Výpisky...

Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara.
x

A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života.
Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému.
Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu.
Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích.
Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje.
x

Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já.
x

Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led
K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu
Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam
Tam dole mezi sudy a mezi střevy

Inspirující myšlenky...

Svět pro mne se začíná na mém psacím stole, a ne u zelené tabule ženevské konference; svět truhlářského tovaryše dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež přiváží prkna, a tak dále; náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem. Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti; do velké míry záleží na nás, co z tohoto světa uděláme.
Karel Čapek, studie z doby univerzitní