borrough nahy obed books

Kniha Williama Sewarda Burroughse (1914-1997) Nahý oběd si během téměř padesáti let, které uplynuly od prvního vydání v laciné pornografické edici francouzského nakladatele Girodiase, vydobyla nezpochybnitelné místo ve zlatém fondu světového kulturního dědictví. Mezi mnoha desítkami Burroughsových knih stojí stále na špici čtenářského zájmu, o čemž svědčí i stále nové dotisky vynikajícího překladu Josefa Rauvolfa, které se periodicky objevují na pultech knihkupectví.

Autor a jeho kniha během let prolnuli ve dvojjediný mýtus, vytvořili v očích čtenářů jedinou rovnici, jediný mem, v němž Burroughs se rovná Nahému obědu a Nahý oběd Burroughsovi. Do značné míry je to však stále rovnice o dvou neznámých.
Legendy, které kolem osoby autora vytvářejí kouřovou clonu v živých odstínech samotného pekla, ztěžují možnost uchopit kriticky a nezaujatě jeho dílo, legendy, které o sobě – zřejmě i vědomě – vytvářel autor svým dílem, pak komplikují snahu pochopit jeho osobnost. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze jen těžko v případě spisovatele Burroughse izolovat od sebe jednotlivá díla a podrobit je rozboru, či kritice, neboť William Seward Burroughs je do jisté míry autorem jediného, nepřetržitého románu s četnými epizodami. Jeho postavy a symboly se rodí v různých knihách, aby se během Burroughsova literárního života mnohokrát setkaly v roli milenců i vrahů, pronásledovatelů i pronásledovaných, a vždy znova se navěky rozešly. Jeho myšlenky zrají, po celý život vede Burroughs polemiku nejen s celým světem, ale i sám se sebou… Jak se vylepšují jeho spisovatelské techniky, vrací se znova ke starým dojmům a náladám, aby je opět vtělil do některé kapitoly svého nekonečného románu, v němž je Nahý oběd pouze jednou z křižovatek, jedním z „bodů křižování a vstupu“.

Sledujeme-li Burroughsův poněkud opožděný literární vývoj – v roli spisovatele se poprvé představuje až na samé hranici čtyřicítky – počínaje intimní studií Teplouš, přes četné dopisy, útlou novelu Feťák, až k závěrečné lidské a spisovatelské zpovědi Škola mého života, kterou publikoval krátce před smrtí, vidíme kromě četných osobních krachů, bolestných vášní a mučivých pochybností, i nepřetržitou snahu o spisovatelské sebezdokonalení,  o dosažení výjimečnosti, o nalezení originálního stylu a jazyka a především – řečeno prostě – o vytvoření vlastního image.
Josef Rauvolf upozorňuje u Dopisů o yagé (adresovaných Allenu Ginsbergovi) na první zárodky tzv. „čísla“, určitého druhu ztřeštěné, mystifikující a často satirické povídky, jaká fakticky tvoří základní stavební jednotku Nahého oběda. Dopisy o yagé jsou spolu s Feťákem posledními zastávkami, na kterých si může cestující pozorně prohlédnout krajinu, než se Burroughsův psací stroj Nova Express rozjede ve zběsilém tempu vpřed. Divák má poslední příležitost nahlédnout do šaten krvavého římského cirku plného lidského ponížení i krutého smíchu, který Burroughs vytvořil. Na těchto zastávkách by si měl vzít důležité poučení: je lépe nevěřit ani slovo té osobnosti, v jakou se Burroughs začíná proměňovat. Je to chameleon, mistr převleků a nevšedně nadaný stylista, který snadno svádí čtenáře na pochybné stezky. Jakkoliv se některé pasáže jeho textů podobají seriozním, takřka vědeckým studiím, většinou se jedná pouze o další „čísla“, efektní mystifikace geniálního šarlatána a kejklíře, silné individuality s extremistickými názory a postoji, vůči kterým je radno zachovávat si kritický odstup. Burroughs si vymýšlí názvy chorob i účinky neexistujících drog. Jeho zásadní technikou je hyperbola. Kdo by jen na okamžik podlehl pokušení vnímat kteroukoliv řádku Burroughsova díla jako seriozní zdroj informací, nechal by se lapit do sítě utkané mimořádně zlomyslným pavoukem… Burroughs si rád a ochotně pohrává s fantazií čtenáře na různé módní noty, prohlašuje o sobě, že byl postižen Zlým duchem, tvrdí dokonce, že jich z něj jakýsi indiánský šaman vyhnal třináct.

Je třeba být ostražitý. V duchu Goethova „junge Revolutionär, alte Hofraten“ se Burroughs, Ginsberg a mnoho dalších bojovníků proti establishmentu stalo dávno součástí velkého kšeftu, mistry obratného marketingu a sběrateli dušiček-přispěvatelů.

„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let, klidný, tichý, duševně zdráv a celkem v pořádku až na ochablá játra a vzhled vypůjčeného těla vlastní všem, kteří Chorobu přežijí…“ Takto lakonicky uvedl William Seward Burroughs svou nejslavnější knihu Nahý oběd. „Většina z nich si delirium podrobně nepamatuje,“ pokračuje autor. „Já jsem si zřejmě dělal o něm i o chorobě podrobné zápisy. Vůbec si totiž nepamatuji, že bych někdy tyto poznámky, jež byly nyní vydány pod názvem Nahý oběd, psal.“

Předmluva k Nahému obědu, tato studie drogové závislosti, je literárním dílkem sama o sobě a dokonale ilustruje, co bylo výše napsáno.
Autor rozhrnuje kulisy a vítá diváka na jevišti. Činí tak suchým oznamovacím tónem, za jaký by se nestyděl ani sám Caesar, a divák nemá čas postřehnout, že iluzionista nastavuje levou ruku, aby mu publikum nevidělo do pravačky. Hra na serióznost a místopřísežná svědectví je Burroughsovým oblíbeným trikem, který mu umožňuje v textech neustále manévrovat mezi hutnou poetikou kořeněnými exkurzy do detektivky, pornografie, westernu a sci-fi, a neztratit přitom tvář intelektuála a společenského kritika.
Byl-li Burroughs občan imoralistou, narkomanem, asociálem a vrahem, je Burroughs spisovatel člověkem se širokým rozhledem a manifestovaným zájmem o většinu vědeckých oborů, počínaje medicínou a filozofií konče. K lidem tohoto naturelu nepochybně patří, že všechna studia odkládají, jakmile přestávají dráždit jejich představivost. To je třeba mít na zřeteli, když vidíme u Burroughsova jména epiteta myslitel, nebo prorok.

Nedovolme tedy Burroughsovi, aby nás zavedl do pasti už sedmdesátým slovem své knihy. Burroughs mystifikuje. Jeho tvrzení o tom, že napsal Nahý oběd v jakémsi démonickém narkovytržení, na které si vůbec nevzpomíná, je holý nesmysl.
Neexistuje droga ani její kombinace, která by dokázala uvrhnout člověka do takového dlouhodobého stavu, v němž by zcela připraven o vědomí, co dělá, byl vůbec schopen strefit se prstem do kláves psacího stroje, natožpak psát dlouhé brilantní texty. Burroughs tím, že ve svém Prohlášení: Svědectví o Chorobě, čili předmluvě k Nahému obědu, vytváří obraz svého tangerského pobytu jako pekla drogové závislosti, a částečně se distancuje od vlastního nadmíru kontroverzního textu, činí pouze úlitbu bohům obecné morálky. Ve skutečnosti máme pádné důvody se domnívat, že škodolibému imoralistovi v extrémně levném poválečném Maroku nacházejícím se ve faktickém stavu bezvládí, plném drog a prostituce, vůbec nic nechybělo. Obrazy vyhladovělých narkomanů zoufale shánějících drogy, překupníků a tajných agentů pronásledujících feťáky jsou obrazy ze vzpomínek na Chicago a New York, nikoliv Tanger, kde si ještě i dnes lze při troše zběhlosti zakoupit levný heroin či kokain v každém druhém stánku s tabákem.

Psát o Burroughsovi člověku je mnohem snažší, než psát o jeho díle. To je zřejmě i důvodem, proč nám vydavatelství celého světa mohou nabídnout jeho četné životopisy, rozhovory s ním, vzpomínky na něj, ale komentáře k jeho dílům se omezují na vágní prohlášení, že Burroughs byl „experimentátorem“, který používal „metodu střihu Briona Gysina“.
Zásadním problémem pro kritiku je především absence jakéhokoliv systému v jeho díle. Burroughsova osobní i literární vzpoura se zásadně kvalitativně liší například od dogmatických ideologií předválečné literární avantgardy. Burroughs se dosti úspěšně pokouší setřást ze sebe jakýkoliv systém, rozrušit zavedené vzorce i vlastního myšlení – a jeho cílem je faktická anarchie na poli literárním i politickém. (Jeho utopické vize o americkém Západu popsané v knize Místo slepých cest mají skutečně mnoho společného s Bakuninem) Nahý oběd se vzpírá celou mocí jakékoliv klasifikaci… Jakýkoliv závěr, který se kritik pokusí učinit o jedné části, popírá okamžitě část druhá. Je mnohem snazší říci, čím Nahý oběd není, nežli čím je.

Věnujme se tedy nejprve jednodušší úvaze, aby nám zbyly síly na namáhavou. Nahý oběd není románem, ačkoliv bývá zvykem jej takto nazývat.
Nemá žádnou strukturu, žádný začátek a žádný konec, čímž se v podstatě neliší od „číslel“, která tvoří jakési pevnější body v celku volného proudu reminiscencí úvah, vtipů, alegorií a dlouhých lyricko-halucinačních textů. Kdyby Burroughs nebyl tak mistrovským stylistou a nevládl tak dokonale všemi odstíny jazyka, bylo by možno označit Nahý oběd za grafomanii, protože autor skutečně píše, co mu slina na jazyk přinese, aniž by se ohlížel, co napsal před okamžikem a uvažoval, co bude psát dále. Kdybychom vytrhli dlouhé pasáže z jiných Burroughsových knih a náhodně je vřadili do Nahého oběda, nikdo by nic nepoznal, stejně jako kdybychom libovolnou část Nahého oběda prostě škrtli. Nahý oběd je tedy knihou víceméně libovolně seřazených textů, které spolu sice na jedné straně souvisejí, na straně druhé se však vzájemně nepodmiňují.

Dějištěm Nahého oběda je Interzóna, snové město/krajina, ve kterém se setkáváme s chicagskými brlohy, tangerskými kavárnami, jihoamerickými chatrčemi, bažinami plnými aligátorů z kraje okolo New Orleans, mexickými překupníky drog, fantastickými hochštaplery z Evropy a ovšem – krásnými chlapci.

Není třeba si Burroughse idealizovat. Palivem, které sytí motor spisovatele Burroughse a žene jej vpřed, je nenávist.
Burroughs lidstvo nenávidí, což zcela otevřeně přiznává ve své pozdní knize Ohyzdný duch. Bývá zvykem Burroughse humanizovat a činit stravitelnějším, když se poukazuje na jeho odpor vůči byrokracii, totalitám a jakékoliv formě ovládání. Lidé, kteří na tyto stránky Burroughsova odkazu upozorňují, si však zjevně sami nerozumějí. Burroughs je ve svém pocitu nenávisti nekompromisní a důsledný. Nenávidí-li Burroughs jakoukoliv formu ovládání, má na mysli jakoukoliv formu a v jeho extremistickém postoji je i běžná rodinná výchova západního světa čímsi, co probouzí jeho vztek a pohrdání… Ve skutečnosti jsou možná blíže pravdě Burroughsovi odpůrci, nežli jeho příznivci, když Burroughse prohlašují za devianta a sociopata. On totiž nenávidí už samu myšlenku, že mu kdosi má právo cokoliv nařídit. Jeho Místo slepých cest není ničím jiným než nepřetržitou adorací svobody, kterou lidstvo ztratilo, už když se z lovců stali zemědělci.

Málokterý ze známých spisovatelů umí lidstvo nenávidět tak hluboce a upřímně, tak zuřivě a zlomyslně jako Burroughs.
V tomto pocitu se snad Burroughsovi blíží jen Jonathan Swift, k jehož odkazu se ostatně v předmluvě Nahého oběda autor hlásí. Utíká-li Jonathan Swift jako autor (a po propuknutí duševní choroby i jako člověk) do společnosti koní, je Burroughsovi oázou klidu a krásy na světě náručí chlapce. „Vždycky, když myslíte, že vám celý Sračkov přeroste přes hlavu, potkáte nějakého Johnsona,“ píše Burroughs v rané knize Teplouš. Teprve později se „Johnson“ jako synonymum krásného chlapce promění v symbol rovného chlapa, jakýsi ideál svobodného Američana á la Burroughs. Burroughs byl efebofilním homosexuálem na křehké hranici s pedofilií. Jeho milovaní chlapci jsou totožní s „miláčky“ helénského světa, je jim zhruba třináct až sedmnáct let. Burroughs se děsí, že by tyto „divoké chlapce“ latinské Ameriky a Severní Afriky mohl někdo změnit k obrazu protestantského či obecně euroamerického ideálu. Tito „divocí chlapci“ (spojení se u Burroughse objevuje velmi často) jsou také fakticky jedinými příslušníky lidského druhu, které Burroughs miluje, obdivuje, se kterými soucítí, a jejichž ztráty želí. Když zestárnou, ztrácí o ně zájem a stávají se terčem jeho zloby jako kterýkoliv jiný člověk.

Mezi postavami Interzóny, jejichž rysy a slovní projev jsou přes všechnu satirickou hyperbolu tak živé, že je autor musel opisovat z reality, se však často objevují také postavy zcela smyšlené, postavy z Burroughsovy soukromé, apokalyptické mytologie.
Inspirován zřejmě sci-fi a studiem biologie, především bizarně krutého světa hmyzu, vytváří Burroughs fantazijní Hlavouny a Haďáky; jeho postavy jsou závislé na tekutinách vylučovaných jinými formami života, parazitují jedny na druhých, krmí se svými milenci… Latahové jsou jedinci bez vlastní osobnosti schopní jen napodobovat jednání druhého člověka, Rozdělovači se množí buněčným dělením. V nesčetném zástupu tváří, jež se mihnou Nahým obědem, jsou všichni homosexuální: „jediným obyvatelem Interzóny, který není ani přihřátý, ani použitelný, je šofér Andrewa Kifa“. A – což je pozoruhodné – není zde ani jediná, u níž bychom mohli vypozorovat alespoň stín kladných povahových rysů. V případech, kdy „čísla“ mají jakýsi obecně vyjádřitelný závěr, neboť Burroughsem vyprávěné příběhy většinou vyznívají do ztracena, najdeme vždy špatný konec. Jakousi výjimkou z obou pravidel je kafkovsky laděné číslo Vyšetření. Hlavní hrdina příběhu – Carl, který nemá žádné výrazně negativní rysy, je v něm předvolán k psychiatrickému vyšetření… Třebaže Carl odchází, aniž by se mu cokoliv zásadního stalo (bylo by zcela v duchu Nahého oběda, kdyby se například lékař na Carla vrhl a snědl jej, ponechávaje si z Carlova zkrvaveného těla jen řiť ke kopulaci), z posledních slov lékaře zaznívá výhružný tón. Stín paranoie se vznáší nad celým Nahým obědem.

Zmíněná temnost Nahého oběda je sice jedním z jednotících prvků této volné koláže, na druhou stranu je však nejpádnějším argumentem proti představování Burroughse v roli myslitele, proroka či sociálního analytika, což s oblibou činil například Allen Ginsberg.
Je třeba vyzdvihnout a zdůraznit, že Burroughs postrádá i jen pouhý stín objektivního nazírání věcí a první pokusy o nalezení „pozitivního řešení“ v podobě utopických obrazů svobodných gangsterů, žijících v jakési anarcho-komuně ze snového amerického Západu, se objevují více než dvacet let po napsání Nahého oběda. Nahý oběd se blíží spíše pamfletu nežli skutečné sociální kritice. Burroughs vše vidí v důsledně temných barvách, zveličuje a hanobí. Stojí za povšimnutí, že většina jeho myšlenek předkládaných čtenářům ve vztahu s Nahým obědem z této knihy nepochází, naopak – jsou to pozdější intepretace textu, které je možno brát s rezervou.

Allen Ginsberg například v Interview pro Gay Sunshine (Votobia 1996) říká:

„Burroughs už o tom dlouho psal způsobem, který hipsteři a dokonce radikálové shledávali jako zajímavý: sexuální „návyk“ – sex jako jiná forma drogy, zboží, jehož konzumace je podporována státem, aby lidé zůstali otroky svých těl. Dokud jsou v tomto stavu, mohou být naplněni strachem, bolestí a hrůzou, takže je možné udržovat je v poslušnosti. Tento postup, jak říká, vede k obrovskému paláci zelené mucholapky, do zahrady zelené mucholapky a pasti zeleného lepidla, kde každý mrdá v té zelené sračce.“

Vezmeme-li Burroughsova přítele Ginsberga za slovo, je právě Nahý oběd palácem zelené mucholapky o sobě, je skutečně „fabrikou na zelené lepidlo“, je pastí bez řešení. Nahý oběd není – jak tvrdí obálka jeho posledního vydání v nakladatelství Maťa – protijedem například ve smyslu Rabelaisova „protijedu z tlachanic nalezených v antickém památníku“. Budeme-li se držet této metafory, je spíše koňskou dávkou jedu samotného. Sérem, které může i zahubit.

Mezi obvyklé figury hipsterské demagogie, jejímž byl Ginsberg hlasatelem, patří obviňování „státu“ ze všeho zla světa. Není třeba zvláštní jasnozřivosti, aby člověk uviděl zásadní trhlinu v Burroughsově filosofii. Zatímco totiž na jedné straně touží zlámat veškerá tradiční pouta svazující jednání člověka, buďsi pokryteckou a přečasto falešnou, ale pořád morálkou, na druhé straně je schopen obvinit svého nepřítele z jevů, které sám de facto podporuje, a ve kterých se plně vyžívá.
Jeho pozdější „nauka“ o viru (Nova Express a jiné), která se objevuje v předmluvě k Nahému obědu jako metafora drogové závislosti a dále jako ne zcela srozumitelná alegorie o mentálním vysílání, jen podporuje tuto tezi o trhlinách v Burroughsově světonázoru. Je mistrem toho typu vlastní prezentace, kterému současní Dj-ové říkají „magic“. Burroughs má své kouzlo. Jeho kouzlo je tak mocné, že si většina čtenářů nikdy nepoloží otázku, co že je vlastně zač ten „virus“, který má současně uvrhnout lidi do pekla nejrůznějších závislostí, aby se stali bezmocnými loutkami v rukách démonického státu, a současně z nich vyrábět fakticky spořádané protestantské „slušňáky“ (Místo slepých cest)… Virus, který se pevně uchytil (Ohyzdný duch).

Když načrtneme obraz Burroughsovy mytologie, v níž Nahý oběd hraje spíše roli „knihy ilustrací“, máme zde obraz totalitního státu stanovujícího jistá pravidla hry, zotročujícího lidstvo nabízením nejrůznějších drog (včetně sexu) a nastražujícího nesčetné rafinované pasti všem, kdo by se jakkoliv pokoušeli protivit pevnému uspořádání věcí a opustit planetu.
Příčinou existence tohoto státu a smířenosti většiny lidí s podobou života je mimozemský virus (životní forma B parazitující na lidstvu), který ochromuje schopnost lidí kriticky nazírat na realitu a svobodně myslet.
Virus je vysílán telepatickými kanály (Nahý oběd). Úkolem intelektuála je odhalovat působení tohoto mimozemského viru, pronásledovat jeho nositele a zastavit mimozemskou invazi. V Místě slepých cest Burroughs agituje s nesmírnou přesvědčivostí (Volvox Globator 2001):

„Nikdo z těch, kdo se přihlásí, nebude vyřazen. Nikdo se nemůže hlásit, dokud není připraven. Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, ZABIJTE HO. Tato planeta je trestaneckou kolonií a nikomu není povoleno ji opustit – na cestě ven proto budete muset zabíjet. Zabijte stráže a jděte.“ Na jiném místě téže knihy píše: „Jistěže, stále ale zůstávají bacilonosiči, nositeli viru. Jak lze ovládnout žlutou zimnici? Nejdřív je nutný vybít moskyty, jasný? A teďko poslouchejte, někteří bacilonosiči jsou silnější, než ostatní. Krucinál, jen se koukněte na Ježíše Krista. Jakožto nedílná součást Programu sráčocidy budou dominantní bacilonosiči zaměřeni a zabiti. Pánové, vy a frekventanti kurzu, kteří přijdou po vás, jste vybráni, abyste se stali elitou, řídícími mozky úžasných SS.“

I když Burroughs fakticky pohrdal hnutím hipsterů a hippies, v nichž viděl idealistické, naivní hlupáky, „paranoidní a stádní travkaře“ (Feťák), a „impotenty“ (Teplouš), sám se – třebaže své myšlenky prodával na mnohem sofistikovanější úrovni – příliš nevymykal jejich vidění světa.
Také u něj sledujeme ve skutečnosti naivní vzpouru proti tomu, že bohatí mají majetek a mocní moc, a že nad nesčetnými zástupy lidí musí existovat určitý dohled. Nutnost omezení svobody jednotlivce za účelem společného zisku jakéhosi bezpečí a stability Burroughs prostě dogmaticky odmítá. Kdykoliv začíná zdůvodňovat svou misantropii a asociálnost, proměňuje se v šarlatána, který hledá argumenty pro svou vzpouru třeba i ve sci-fi.
Motiv vzpoury proti obecnému stavu věcí, likvidace „strážných čoklů“ se u Burroughse objevuje v zárodcích ve Feťákovi, ale jasně zaznívá poprvé právě v Nahém obědě, v čísle Hauser a O´Brien, kde agent Lee (autorovo celoživotní alter ego) uniká zatčení způsobem zcela poplatným duchu komixu a detektivky.

Ať už zcela nekritická část Burroughsových obdivovatelů (kterýžto projev by Burroughs zavrhl jako „čoklovský“) tvrdí cokoliv, nekonečné scény masturbujích chlapců se v Nahém obědě a dalších knihách objevují proto, že se Burroughsovi líbí.

Nejrozsáhlejší pornografickou scénu knihy Výroční party u A. J., která se končí kopulací s oběšeným chlapcem, kterýžto motiv se objevuje i v čísle Hassanova kraválna, označuje vždy bdělý Burroughs za traktát proti trestu smrti a několikrát ve svém životě se vyjádří v tom smyslu, že erotické scény svých knih píše beze stopy vzrušení.
Z pohledu běžně užívaného rozlišení světa je Burroughs naopak plně uchvácen zločinem, hříchem a perverzí. Hledá temné vzrušení, zbavuje se obsesí a nejskrytějších pnutí mysli; snad i s potřebou, uvěříme-li svědectví Allena Ginsberga, dosáhnout vnitřního klidu a nadhledu. Ať si čtenář sám udělá závěr, co se odehrálo v Hassanově kraválně či v dlouhém pornografickém filmu promítaném na výroční párty u A. J. Paul McCartney, který Burroughse podporoval během jeho londýnského období, se v jednom rozhovoru vyjádřil v tom smyslu, že každému textu lze v podstatě podsunout jakýkoliv význam. Zdá se, že tento proces interpretací hraničících s falzifikátorstvím se v mnohém podepsal na mediálním obrazu knihy Nahý oběd i jejího autora.

Polarita Burroughsova světa nezná pojem dobra a zla. Je vymezena pojmy vzrušení, napětí a svobody, které ho přitahují, a nudy, kterou pohrdá a nenávidí ho.
„Přijel jsem do Svobodné země,“ píše v Nahém obědě, „která je fakt čistá a neslaná nemastná, bože můj.“ Pokud by chtěl Burroughse někdo potrestat za nepřetržitou sérii atentátů, které páchal každou svou řádkou na standardní euroamerickou morálku, měl by jej přinutit žít do smrti v Británii, nebo ve Švédsku ve společnosti bílých protestantů. Pobyt v Británii byl pro něj noční můrou, z nenávisti vůči místním lidem se vyzpovídal hned několikrát za život.
„Kim nesnáší Anglii na první kontakt,“ píše Burroughs v Místě slepých cest. „Portýři se sklánějí před signálem, který vysílají jeho šaty a zavazadla. Jeho nevidí. Správně usuzuje, že celá země funguje podle hierarchických kategorií, které determinují, jak se k sobě lidé vzájemně chovají, kategorií, které byly vytvořeny tak, aby se pojistilo, že nikdo nikoho jiného neuvidí.“ O stranu dále je ještě ostřejší. „Naturalizovaná jména, stará školní pouta, kluby, víkendy na venkově. Při pomyšlení na anglický víkend se Kimovi obrací žaludek.“

Ve Švédsku prý se vrátil na loď, kterou přicestoval, dříve nežli mohla odplout zpět. V Nahém obědě se už tento motiv nenávisti ke křesťanské kultuře – obzvláště její anglosaské podobě – objevuje ve figurkách tupých amerických farmářů, „negrožroutů“, ochotnických bojovníků proti sodomii, alkoholem oteklých úředníčků s antisemitskými sklony a četnými perverzemi.

Angloamerický mír Burroughs zesměšňuje v Nahém obědě vyprávěním o Ostrově, který se nachází nedaleko od Interzóny… V črtě Ostrova – umělecky zřejmě nejhodnotnější satiře Nahého oběda – se promítá obraz britských tropických kolonií, ač za přímou inspiraci zřejmě posloužilo britské dominium Gibraltar, které je skutečně od Tangeru na dohled.

„Ostrov je britskou námořní vojenskou základnou,“ píše Burroughs, „a leží přímo naproti Zóně. Anglie má Ostrov v državě na základě ročního bezplatného nájmu a nájem i povolení k pobytu jsou každoročně obnovovány. Tehdy nastoupí veškeré obyvatelstvo, účast povinná, a shromáždí se u městské skládky. Prezident Ostrova je povinen se podle zvyku plazit po břiše odpadky a doručit Guvernérovi, zastupujícímu anglickou vládu a stojícímu v plném lesku v parádní uniformě na smetišti, Povolení k pobytu a Obnovení pronájmu podepsané každým obyvatelem Ostrova… Vojáci v džípech zvolna přejíždějí nabitými kulomety po davu, sem a tam a číhají na nějaký pohyb…“

Jelikož se Burroughsovo kladivo na mravy nikdy nezastaví u jednotlivosti, pokračuje:

„Demokratické zvyklosti jsou na Ostrově přímo úzkostlivě dodržovány. Mají tam Senát i Kongres, kde probíhají nekonečné debaty o uložení odpadků a o inspekci venkovních záchodů, jediné dvě oblasti, nad kterými mají jurisdikci…“ Co si myslí o zvycích, ať už jsou jakékoliv, nenechává si pro sebe a pokračuje. „Paviáni s rudými zadky z Tripolisu byli na Ostrov zaneseni v 17. století piráty. Vyprávěla se legenda, že opustí-li ho paviáni, propadne. Komu nebo kam nebylo specifikováno, ale zabít paviána je hrdelním zločinem, přestože jejich nechutné a odpuzující chování sužuje obyvatele téměř za hranice snesitelnosti. Občas někoho popadne amok a zabije několik paviánů i sebe.“ A satirik-pamfletista má stále dost sil. „Místo Prezidenta je vždy vnuceno některému obzvlášť ohavnému a neoblíbenému občanovi. Být zvolen Prezidentem je tím největším neštěstím a hanbou, jaká může Ostrovana postihnout.“

Britský kolonialista mu však není o nic méně snesitelný, než jihoamerický celník nebo severoamerický byrokrat, s jakými se setkáváme v čísle nazvaném Krajský tajemník:

„Je-li v Interzóně proti někomu vznesena žaloba, jeho právníci intrikaří, aby byl případ převeden do Starého soudu. Jakmile toho dosáhnou, žalující strana prakticky případ prohrála… Starý soud se nachází ve čtvrti Holubník, která leží mimo mětskou Zónu. Lidé, kteří v něm i v přilehlé oblasti močálů a hustých lesů, žijí, jsou tak omezení a s tak barbarskými zvyky, že vláda uznala za vhodné umístnit je do karantény v rezervaci obklopené radioaktivní zdí z železných cihel. Obyvatelé Holubníku ozdobili na oplátku své město tabulkami Městskej, nikdá sem ani nepáchni… Leeův případ je urgentní… Spakuje si tedy kufr s místopřísežnými prohlášeními a peticemi, soudními příkazy a certifikáty a sveze se autobusem k Hranici. Městský celní inspektor ho mávnutím ruky pošle dál: Doufám, že máte v tom kufru aspoň atomovku. Lee polkne hrst prášků pro uklidnění a vejde do celnice Holubníku. Celnící stráví celé tři hodiny přehrabováním jeho papírů a nahlížením do zaprášených fasciklů různých zákazů a povinností, z nichž předčítají nepochopitelné a nejasné citáty…“ Se samotným Krajským tajemníkem se setkáváme o několik stran později:
Lee se rozhodl vynést poslední kartu.
„Pane Ankere,“ pravil. „Obracím se na vás, jako se obrací jeden Kaňour na druhého,“ a vytáhl průkazku Kaňourů, vzpomínku na prochlastané mládí.
Tajemník pohlédl s nedůvěrou na průkazku: „Nepřídete mi teda vůbec jako bona fýde Kaňour krmenej bukvicema… A co si vůbec myslíte vo Židech…?“
„No, pane Ankere, víte přece sám nejlépe, že to jediné, co Žid chce, je dudlat křesťanskou dívku… Jednoho dne s tím vším pořádně skoncujeme.“
„Teda, na to, že seš z města, mluvíš, kámo docela rozumně… Mrkněte se, co potřebuje, a postarejte se vo něj… Je to taky móc dobrej starej kámoš…“

Zcela zvláštní kapitolou Burroughsova Nahého oběda je jazyk, za jehož převod vděčíme Josefu Rauvolfovi (když pokusy ostatních překladatelů nelze označit jinak než jako amatérské)…
Burroughsovo pohrdání jakýmikoliv pravidly se odráží i v podobě jeho textů – interpunkci používá, kdy se mu zachce, a způsobem, jaký mu momentálně vyhovuje. Burroughs vládne ohromnou slovní zásobou a jeho jazyk se zcela volně pohybuje na všech úrovních lidského vyjadřování: je schopen snadno napodobit argot zlodějíčků, prostitutů a kšeftmanů, být vulgární a obscénní jako málokdo, ale stejně snadno přechází do téměř hymnické dikce starých legend…
Má nevyčerpatelnou zásobu metafor a příměrů ze všech časů i koutů světa; chce-li, stává se přesvědčivým lyrikem a mimořádně nadaným básníkem v próze. Jeho postavy vzpínají „hieroglyfické paže“, pramínek krve se v injekční stříkačce rozvíjí jak květ orchidey, nad krajem se vlní černý a nasládlý vítr smrti, slova mají tesáky leopardího muže a Burroughs se zdá stát kdesi na vysoké hoře, odkud vidí celou třeštící Interzónu, s triedrem v ruce, který mu umožňuje kdykoliv nahlédnout do kteréhokoliv zastrčeného kouta, posouvat si čas tam a zpět a přehrávat si možná vyústění událostí… Jakmile však zahlédne akci, která upoutá jeho pozornost, styl jeho vyprávění se výrazně mění. Právě během líčení akce se projevuje nejsilněji vliv laciné brožované detektivky a komixu, který Burroughs nemůže zapřít.

Metoda střihu Briona Gysina není ve skutečnosti ničím jiným než klasickou textovou koláží využívající poetiku náhodných slovních spojení, kterou literatuře objevila v meziválečném období avantgrada. Burroughs však tuto metodu ještě ozvláštňuje častými repeticemi a vkládáním variací na stejná témata. Tyto techniky, které koření Nahý oběd, vytvářejí například z Nova Expresu dílo na hranici snesitelnosti.

Hledání Burroughsových přímých literárních vzorů je asi nadlidský úkol. Kromě zmíněného uhranutí literárním škvárem, užívání technik komixu a detektivky a krom častých exkurzů do oblasti sci-fi je Burroughs okouzlen vysíláním rádia a televize. Některé pasáže Nahého oběda se natolik podobají modernímu videoklipu, až se nechce věřit, že v době jeho psaní dosud nic takového neexistovalo.

Burroughse lze samozřejmě srovnávat a pokoušet se jej zařazovat do literárních kontextů, pokaždé znova však narazíme na naprostou odlišnost Burroughsova světa od světa ostatních literátů, na jeho výjimečně silnou individualitu…
Vulgarita jeho burlesky nemá zřejmě obdoby v dějinách světové literatury. Jeho swiftovská misantropie je doplněna silnými vášněmi požitkáře a extrémním anarchismem…
Podobně jako Aldous Huxley nebo George Orwell sleduje s hlubokým neklidem rozvoj technologií umožňujících nikdy netušenou míru kontroly lidstva a manipulace s ním, na rozdíl od obou známých romanopisců však z jejich vývoje obviňuje právě ty společenské systémy, které jsou jinde vyzdvihovány jako relativně dobré, či – slovy Winstona Churchila – „nejlepší možné“.

Burroughs během svého života téměř dokonale ignoruje existenci východního bloku a neustále útočí na méně nápadnou formu odlidštěné totality, kterou vidí v americkém státě.
„Neboť západní establishment nenabízí zhola nic,“ prohlašuje v knize Hubitel! (Votobia 1997). „Kromě svých podlých úmyslů se nemá čím prokázat. Jen ať vystoupí se svými podlými úmysly na veřejnost, jen ať vyhlásí zdrcující většinu tajné bezpečnosti a za svého prezidenta ať zvolí nachově prdelatého paviána…
“ O několik řádků dále se ptá: „Co by se stalo, kdyby všechny ignorantské debilní a jižansky prudérní zákony, schválené bourbonem čpícími státními zákonodárci byly skutečně uplatněny společně se všemi federálními a městskými zákony?… Kolik lidí by se ocitlo za mřížemi? 30 000 000 je podle mého soudu mírný odhad.“
Ve stejném článku z knihy Hubitel! vyjadřuje naopak jistou míru sympatií Rudé Číně, na jejímž establishmentu oceňuje schopnost získat mladé lidi na svou stranu, nabídnout jim vizi a osobní angažovanost.

William Seward Burroughs zůstává zkrátka osobností nadmíru kontroverzní… Nejsnazší postoj vůči jeho tvorbě a postavě je samozřejmě radikální odmítnutí – a spousta lidí této možnosti „odmítnout Burroughse“ ochotně využívá.
Naopak jsou to jeho ctitelé, kteří sami tu a tam tonou v rozpacích, narazí-li na Burroughsovy protimluvy, mystifikace a četné trhliny v soudech. K tomuto rozporu dochází tehdy, když se přeceňují jeho proměnlivé názory a úvahy, a ze satirika – autora brilantní, jakkoliv místy apokalyptické, beletrie – se vytváří klamný obraz hlubokého myslitele a proroka, odpůrce totalit a tedy – zdánlivě logicky – člověka „lidského“. U mnohdy nihilistického Burroughse je ovšem v záplavě burlesky a poezie, kterou nabízí Nahý oběd, těžko rozeznat, co má vlastně zalubem. Nahlédněme tedy znova do jeho knihy Místo slepých cest, která je možná nejlepším průvodcem po duchovním světě tohoto nadmíru talentovaného romanopisce a – sociopata: „Celou planetu může spojit pouze jednotný kosmický program… Země se stane kosmickou stanicí a válka se jednoduše octne mimo, irelevantní, naprostá šílenost v kontextu výzkumných středisek, kosmodromů a radosti ze spolupráce s lidmi, které máte rádi a respektujete, a práce, jež by vedla k dohodnutému cíli, k výsledku, ze kterého by měli užitek všichni zúčastnění. Štěstí je vedlejší produkt činnosti. Planetární kosmická stanice poskytne všem participantům příležitost k uplatnění.“

Zohledníme-li další krátké citáty uvedené z této knihy, musí nás zamrazit v zádech použití slůvka „participant“. Burroughsova mytologie tedy nakonec nabízí jakési pro něj  akceptovatelné řešení budoucnosti lidstva.
Je to však „řešení“, které snad ani zlý ještěr Burroughs nemůže myslet vážně. V utopii, zaplacené noční můrou, vidí své ideální lidi jako jakési hypermoderní kosmické Indiány, krásné, sebevědomé a smrtonosné, připravené zlikvidovat všechny protivníky, všechny, kdo by je brzdili na jejich cestě do Kosmu. Program Smrt Sráčům – jakkoliv je jistě míněn s nadsázkou zkušeného provokatéra – by znamenal fyzickou likvidaci drtivé většiny lidstva. Burroughs v této knize zcela nepokrytě vyzývá nikoliv k nějaké občanské neposlušnosti, nýbrž přímo k bezohlednému boji, sabotážím a atentátům, i když současně upozorňuje, že kdosi útočící na nevinné civilisty nebo děti má být také označen jako cíl. Je dlužno ovšem podotknout, že jen málo lidí tohoto světa unikne označení „sráč“.

Burroughsovo dílo by si jistě zasloužilo mnohem systematičtější a hlubší hodnocení, než předkládá tento článek, ve kterém se autor pokusil především nastínit kontext Nahého oběda v Burroughsově tvorbě a některé vlastní náhledy na  nesnadno zmapovatelnou problematiku této vájimečně kontroverzní osobnosti. Tahy snad až příliš hrubými poukázal na zásadní nesrovnalosti mezi burroughsovským mýtem, který opřádá Nahý oběd, a skutečným Burroughsem.
Úvodní teze tohoto článku ať se stane i jeho – alespoň částečně zdůvodněným – závěrem. Bere-li čtenář do ruky Nahý oběd či kteroukoliv jinou Burroughsovu knihu, měl by se mít na pozoru, jako by se připravoval obdivovat nádherného, měňavého a smrtelně jedovatého hada. Burroughs je svůdce, pokušitel, který je na hony vzdálen pouhé myšlence někoho ochraňovat či mu pomáhat. V jeho pohledu není žádný soucit, v jeho světě – což o Nahém obědě platí desateronásob – není spásy. Burroughsův svět je krutým panoptikem netvorů, kterému vládne nemilosrdný principál. Představení, která tento principál pořádá pro obveselení davů, mají blíže k římskému cirku, nežli eleusínským mystériím.

Úplně naposledy je třeba podotknout, že elegantní a předražené edice ve tvrdých deskách, které nabízejí naše nakladatelství s nadějí na vysoký zisk, jsou dokonalým důkazem toho, že revoluce požírá své děti a že z antikonzumní vzpoury hnutí beat-generation nezůstalo v jednadvacátém století, kromě gigantického celoplanetárního kšeftu, vůbec nic…

Inspirující myšlenky...

Není pochyb o tom, že naše zapomínání na mimolidskou přírodu je dnes udržováno způsoby mluvy, které jednoduše inteligenci ostatních druhů i přírody obecně popírají, stejně jako samotnými způsoby fungování naší civilizované existence - nepřetržitým hukotem motorů, který vylučuje možnost vnímat hlasy ptáků i větrů, elektrickým osvětlením, které zastiňuje nejen hvězdy, ale i samotnou noc, klimatizací, která stírá rozdíly ročních období...
David Abram, Kouzlo smyslů