brezinova ivona foto hejna

Když se spisovatele zeptáte, o čem bude jeho další knížka, většinou uslyšíte, že neví nebo že nepoví a ať se necháte překvapit. Zkuste to jinak! Chtějte vědět, kam se chystá na prázdniny. Ivona Březinová vám odpoví, že do Španělska.


Je to rok, co se na Čítárnách objevil článek s názvem „Březinová odlétá do Španělska psát novou knihu“. Kniha se nenapíše za týden, a tak se mohlo zdát, že se Březinová rozhodla na slunném jihu přezimovat. Jaké to pak ale bylo překvapení, když už týden po svém odletu do kraje La Mancha byla spisovatelka k vidění na slovenském festivale Prešov čítá rád.

Mohl za to zavádějící titulek. Ivona Březinová skutečně do Španělska odletěla spolu s manželem Pavlem, ale zdrželi se pouhých sedm dní, během kterých probíhala jejich společná dovolená a zároveň intenzivní schraňování materiálu a inspirace pro další ze série literárních cestopisů. Po méně známé slovenské spisovatelce Margitě Figuli se tentokrát Ivona Březinová rozhodla přiblížit svým čtenářům život a dílo spisovatelského kolegy světového formátu. Ano, hádáte správně. V knize Blázniví donkichoti na vás čeká Miguel de Cervantes y Saavedra a jeho důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

blaznividonkichotiPo zveřejnění článku o Vašem odjezdu do Španělska se rozpoutala na Čítárnách vášnivá debata o tom, jestli by spisovateli měla nebo neměla stačit ke psaní pouze jeho fantazie. Proč Vy preferujete osobní zkušenost před čistou fantazií?
Ne, já preferuji fantazii, bez té psát nejde, i kdyby měl člověk zkušeností za deset lidských životů. Na druhou stranu bez zkušeností s reálným prostředím by se daly psát snad jen abstraktní texty. Fantazie a zkušenost by tedy asi měly být v rovnováze. Ale nevadí, když občas jedna složka převáží nad druhou. Když píšu pohádky nebo příběhy z oblasti fantasy, vítězí u mě pochopitelně fantazie. Ale pokud chci napsat knihu odehrávající se v nějakém reálném specifickém prostředí, třeba mezi narkomany nebo lidmi, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, pouhá fantazie nestačí. Tehdy vyrážím do terénu a bádám. Literární cestopisy pro mládež jsem od začátku nastavila tak, že v nich faktograficky sedí nejen životopisné údaje, ale i údaje geografické. Není možné popisovat konkrétní detaily míst v krajině La Mancha, když by ta místa autor nenavštívil. Aspoň já bych měla pocit, že své čtenáře obelhávám. Pokud popisovaná místa osobně navštívím, pohybují se v nich mí hrdinové mnohem přirozeněji a sdělení je bezprostřednější.

Mácha, Němcová i Světlá nás provedli po Čechách, za Figuli se hrdinové Vaší série rozjeli na Slovensko. Proč tentokrát Cervantes a Španělsko? Vybrala jste dříve spisovatele nebo zemi?
Španělsko bylo předem dané postavou Manuela. Jako v předchozím dílu Slovenka Marika  pozvala své kamarády o prázdninách na Slovensko, zařídil Manuel celé partě brigádu ve Španělsku. On sám je sice z Venezuely, ale ve Španělsku žije jeho strýc. A Miguel de Cervantes spolu se svým slavným hrdinou donem Quijotem je pro mě jedním ze symbolů Španělska. O jiném autorovi jsem ani neuvažovala.

Jak se Vám po Španělsku cestovalo? Našlo se něco, co Vás cestou vyloženě zklamalo nebo naopak, co jste nečekala a příjemně Vás to překvapilo?
Cestovali jsme autem, které jsme si půjčili v Madridu. Přespávali jsme, kde se dalo – u zříceniny hradu, pod lopatkami větrného mlýna, na vinici… I tím  jsem se přiblížila svým hrdinům. Stejně jako Fany jsem z každého větrného mlýna byla nadšená. I hrady se mi líbily, ale často byly ve špatném stavu. Překvapilo mě, že jsem nikde neviděla ceduli zákazu vstupu nebo výstrahu upozorňující na nebezpečí, protože některé ruiny vypadaly opravdu o život. Ale o to byly naše prohlídky dobrodružnější. Zklamalo mě snad jen to, že Cesta dona Quijota otevřená před několika lety je dost chaoticky značená a při budování turistických zastávek jako by se někdy skončilo v půli slova.

Po Vašem návratu do Čech jste rovnou odjela na festival do Prešova, pak Vás čekal Týden knihoven a další besedy. Kdy jste se dostala k další práci na Donkichotech?
V zimě. To je období, kdy necestuji a dopřávám si toho, co je mi nejmilejší, totiž psaní.

A abychom se vrátili zpět do přítomnosti... Rok se s rokem sešel a na pultech knihkupectví se objevili Blázniví donkichoti, výsledek sedmidenní pracovní dovolené, 1222 najetých kilometrů a hodin a hodin studia životopisných pramenů včetně důkladného čtení Důmyslného rytíře dona Quijota, který v letošním roce oslaví své 404. výročí od prvního vydání roku 1605.
Autorka svou knihu poprvé představila veřejnosti na křtu 22. září, který byl součástí přednášky s fotografickým doprovodem o kraji La Macha, o níž se postaral její manžel. Hosté tak měli možnost nahlédnout pod spisovatelskou pokličku a dozvědět se spoustu informací, které čtenář v knize objeví, ale došlo i na takové, které se na 133 stran příběhu už nevešly.

Závěrem nezbývá než se zeptat. O čem bude další knížka ze série literárních cestopisů?  Nepovíte? Máme se nechat překvapit? Tak tedy z jiného soudku. Kam se chystáte na další pracovní prázdniny?
Jedny pracovní prázdniny, které bych ráda využila pro své „béčkové knihy“, už máme s manželem za sebou. Neprozradím kam, abych něco nezakřikla. Ale název od písmene „B“ už je připraven.

brezinova cestopisy

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka