brezinova zacarovana trida bestseller

Ukázka z knihy Začarovaná třída je rasistická, sdělila médiím paní Šimůnková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, aniž by knihu četla a seznámila se s názory odborníků. Jinak by totiž věděla, že knihu pozitivně podporuje Rómské muzeum a kniha byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY. Přes toto ocenění a další, která jsou vypsána níže, byla pasáž z této knihy, uveřejněna v čítance pro druhé ročníky ZŠ označena Monikou Šimůnkovou, za rasistickou a bylo požadováno, aby ministr školství tuto učebnici stáhl ze škol.


Nyní máte možnost posoudit sami a selským rozumem, do jaké míry je ukázka rasitsická a do jaké míry je úřednické odsouzení knihy absurdní. Je zcela zřejmé, že problém vyvolávání rasismu v ukázce žádný není, ale naopak vede děti k toleranci a pochopení problému. To, co se ale skutečně stává rasismem a rozdmýcháváním rasistických emocí je právě nezodpovědná medializace ze strany vládních úředníků a některých neprofesionálních novinářů. Viz článek: Novináři označili Ivonu Březinovou nepřímo za rasistku
Děkujeme paní Kovalové za odkaz a přidáváme do článku:
Zdarma ke stažení Pracovní list ke knize Začarovaná třída

Muzeum romské kultury - posouzení úryvku pro učebnici Čítanka pro 2. ročník - ke stažení

Oficiální tisková zpráva zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové, neoprávněně a hloupě odsuzující již schálený text jak romskou komunitou tak MŠTV

 Ocenění knihy Začarovaná třída:

  1. Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.
  2. Kniha Začarovaná třída dostala v roce 2002 Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.
  3. Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).
  4. V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.

    Údajně sporná ukázka z knihy
„Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky vůbec nemám bavit.“ Šeptala jednoho dne o přestávce Madla holkám. „Jo? A proč?“ vykulila Radka oči. „Máma říkala, že to jsou cikáni. A cikáni jsou prý špinaví a kradou.“
„Kradou? Jako lupiči?“
„Asi. A pak je policajti chytí a zavřou je do vězení.“
„Nepovídej,“ ohradila se Eliška, která vždycky ví úplně všechno. „Děti se přece do vězení nedávaj. Jenom do polepšovny.“
„To je jedno,“ mlela Madla svou. „Ale jsou tam zavřený. Za trest.“
„Kdo je zavřený?“ zeptal se Aleš, který zaslechl poslední část rozhovoru.
„Ale…ta nová samoobsluha na rohu,“ řekla honem Eliška a podívala se na Madlu výhružným pohledem.
Jenže při tělocviku se nacvičovaly tanečky a Madla zbyla zrovna na Maroše.
„Já s ním tancovat nebudu,“ řekla rozhodně a pro jistotu schovala obě ruce za záda.
„Ne? A proč ne?“ podivila se paní učitelka.
Madla koukala na bílé špičky svých nových tenisek a zarytě mlčela.
„Tak proč s Marošem nechceš tancovat?“ nedala se paní učitelka odbýt.
„Je špinavej,“ vyhrkla Madla a oči při tom nezvedla ani o kousíček.
Chudák Maroš zčervenal jako rak. Pak mrkl na svoje nehty ozdobené smutkem, jak cestou do školy vyhrabával důlek pro kuličky, a honem je schoval za zády přesně jako Madla.
„No, vy jste mi ale pěkný taneční pár,“ vyhrkla paní učitelka, protože ji nic jiného nenapadlo. Pak si ale všimla Marošova zrudlého obličeje a řekla: „S Marošem budu tedy
tančit já. A ty si, Madlo, tancuj třeba s princem.“
„S princem?“ vydechla Madla. Ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádný princ v tělocvičně nebyl.
A pak se ozvalo tiché lusknutí a jedno stropní svítidlo v tělocvičně se proměnilo v obrovský bublifuk. Od stropu, kde byly upevněny kruhy, tyče a  šplhací lana, se začaly pomalu, ale úplně pomaličku snášet krásné mýdlové bubliny. Bylo  jich tolik, až to vypadalo, že v tělocvičně duhově prší. Jenže pak se všechny bubliny slily v jednu elikánskou mýdlovou kouli. Ta koule se dokutálela až k Madle, udělala chlamst a Madlu spolkla. Madla zevnitř bušila do jejích stěn rozzuřenými pěstičkami, ale moc jí to nepomáhalo. Jenom kouli převrhla a před zraky udivených dětí se rozkutálela tělocvičnou. U žíněnek si koule trochu poskočila, udělala kotoul ve vzduchu a pak už si to velkou rychlostí hnala k žebřinám.
„Au,“ ozvalo se za chvíli. „Vždyť budu samá modřina!“
Dětem už bylo Madly líto, ale mýdlová bublina ji jen tak nepustila. Lájoš a Maroš se o něčem chvíli dohadovali, ale pak se přece jen ozvalo tiché lusknutí prstů, koule hlasitě praskla a zmáčela Madlu hustými obláčky pěnivého mýdla. Bylo po tanečních. Místo nich dostal každý žák 3. C hadr a až do konce hodiny všichni vytírali v tělocvičně podlahu. Však to taky bylo o hodně lepší než nějaké tancování. Podlaha krásně klouzala a dalo se na ní bruslit a jezdit jak namydlený blesk. Po tělocviku byli všichni voňavě umytí, a i Marošovi a několika dalším klukům odplavala špína z nehtů. Jenom vlasy těch tří malých kouzelníků snad byly ještě černější než dřív. „Teď bych si dal pořádnou porci zmrzliny,“ povzdychl si Jakub, když už zase seděli ve třídě.
Lájoš, Maroš a Pišta na sebe mrkli, ozvalo se lusk lusk a na každé lavici se objevil pohár se třemi různobarevnými kopečky. Vlastně na každé lavici ne, protože Madla žádnou zmrzlinu nedostala.
Jak to zjistila, dala se do takového breku, že úplně promáčela tři kapesníky.
„Nesnáším uřvaný holky,“ řekl za chviličku Maroš. Luskl ještě jednou prsty, a než bys řekl šmidli fidli, stál před Madlou pohár jako před kýmkoliv  jiným. Okamžitě přestala brečet a udiveně se zadívala na Maroše.
„Neboj, není kradenej,“ řekl Maroš a posvítil na Madlu zářivě bílými zuby.
Madla si ještě promyslela, co by tomu asi řekla její maminka, kdyby ji viděla, jak tu sedí nad zmrzlinou od toho Demeterovic černého kluka. Ale skleněný pohár jen zářil a i lžička se zdála být úplně čistá. A tak se Madla pustila do zmrzliny tak rychle, až hrozilo vážné nebezpečí, že dostane angínu.
„Všichni cikáni třeba nekradou,“ uvažovala mezi lžičkami vanilkové zmrzliny. „Všichni cikáni nemusejí být špinaví,“ přemýšlela, když se pustila do jahodové. „Někteří cikáni
mohou být i docela hodní,“ rozhodla se nad kopečkem čokoládové. „Budu to muset mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.“

Inspirující myšlenky...

Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš „temný“ věk započal roku 3102 před n. l.,1 a protože bude trvat celkem 432.000 let, jsme vlastně ještě pořád teprve kdesi na jeho počátku. V tomto nesmírně širokém časovém rámci nenacházel patrně staroindický člověk žádný dostatečně pádný důvod proč zaznamenávat a věrně popisovat tak efemérní a krátkodeché epizody, jakými je vláda toho či onoho krále nebo kterákoli historická epocha, jež se v bezbřehém oceánu času nadobro ztrácejí.
Dušan Zbavitel, Starověká Indie