kratochvil milos spisovatel

MILOŠ KRATOCHVÍL - SPISOVATEL

„Snad nikdy v životě, ani předtím ani potom, jsem neměl tak strašnou chuť na hořčici jako tehdy. Obyčejně o hořčici nijak zvlášť nestojím, ale tehdy bych za ni byl dal všechno na světě. Nemám ponětí, co všechno vlastně na světě existuje, ale kdokoli, kdo by mi byl zrovna v tu chvíli přinesl lžíci hořčice, mohl to mít sakumpak.

Takhle rozhazovačný jsem vždycky, když něco chci a nemohu to sehnat. I Harris prohlásil totéž, takže objevit se tam tenkrát někdo s kelímkem hořčice, udělal by terno:mohl být do konce života pánem všeho živého i neživého na celém světě… Takovéto marnotratné nabídky se dělají ve chvílích rozčílení. Když však o tom člověk přemýšlí, pak ovšem vidí, jak nesmyslně vysoké jsou vzhledem k ceně žádaného zboží. Slyšel jsem o jednom člověku, který se vydal ve Švýcarsku do hor a řekl jednou, že by dal dva světy za sklenici piva. Pak přišel do nějaké salaše, kde měli pivo, a udělal tam nejstrašnější rámus proto, že chtěli za láhev pět franků…“


Tohle jsem – bohužel – nenapsal já, ale Jerome Klapka Jerome ve dvanácté kapitole knížky Tři muži ve člunu. Mám ji na nočním stolku hned vedle prášků, které musím užívat, a pomáhá mi možná stejně. Znám ji skoro nazpaměť, ale pořád mě fascinuje Klapkův elegantní moudrý nadhled, postřeh, vtip, ironie… V té knížce je prostě všechno! Sháním různá vydání a různé překlady a srovnávám, jak si kdo s tím skvostným textem poradil. „Když máš deprese, maluj!“ radí Rudolf Hrušínský ve filmu o básnících. „Když máš deprese, čti Tři muže ve člunu,“ dovoluji si radit já.

Dále mám na nočním stolku hlavně knihy povídek O.Henryho, Stephena Leacocka, Roberta Fulghuma, Jamese Thurbera, P. G. Wodehouse, Karla Michala nebo Ivana Krause. Mám povídky rád. Radši než romány. Líbí se mi i na pohled. Knížky povídek jsou elegantně štíhlé (a přesto je v těch dobrých všechno), zatímco romány jsou čím dál tlustší a … Ne, řeknu to jinak: pozor na obezitu platí i pro knížky! – Škoda, že jsou povídky málo vydávaný a možná trochu podceňovaný žánr. Já bych na ně na nočním stolku místo měl.

Asi bych měl jmenovat i pár titulů z dětské literatury. V dětství mě ohromili a nadobro uhranuli Ladovi Bubáci a hastrmani. Kvůli nim mi musel táta nechat udělat razítko se jménem. Vpálil jsem ho hned na první stránku, protože jsem jako dítě věřil, že když je na něčem razítko, nikdo si to netroufne ukrást. Zafungovalo to! Mám tu knížku pořád, i když jsem ji půjčil snad každému, kdo uměl číst. A nesmím zapomenout na Malého prince. Toho si kupte jako malí, a až mu začnete rozumět, poznáte, že už jste velcí!

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka