Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Paulo Coelho. V dobrém o hloupých i méně hloupých sloganech a myšlenkách

coelhe paolo

„Svého času skoro narkoman, dnes bohatý, obstarožní hypík. Ani maturu nemá,“ urazil jeden můj kolega autora největšího brazilského bestselleru všech dob čili Paula Coelha (*1947 v Riu). Bylo to pěkně drzé, ale sám bych nedal ruku do ohně za to, že tento můj kamarád podobenství Alchymista (1988) vůbec četl. Nemohl je asi číst. Dotyčný román, odhaduji, maximálně tak prolistoval.

Neuskutečněné věci, jež byly světly našich snů, se mění v monstra. V monstra našich nočních můr. V možnosti, které jsme nezakusili.

Slavný držitel řádu Čestné legie Coelho není včerejší, měl i štěstí a vyprodukoval minimálně i třicet jiných knih. Ty se hromadně prodávají v řadě zemí. Ve slušných nákladech. Ač toto nebývá zrovna pravý argument pro spisovatelovo velebení.

A tak raději nakousněme přímo pomeranč Coelhových myšlenek. Zklame? Uvidíme.

Už nad tou první myšlenkou váhám. Na různých místech díla Coelho opakuje, že ještě mocnější než vodíkové pumy (a podobné zbraně) jsou slova. I ptám se jako na oplátku, byť jen rádoby filosoficky: „Opravdu?“
Nevím, nevím. Slovem (a Coelho SLOVO často ztotožňuje přímo s Pánem Bohem) jistě lze ranit a určitě byli už mnozí slovy dotlačeni až ke spáchání sebevraždy. Ale... Ta NEPSANÁ ďábelskost je bohužel nejspíše mocnější. Nebo máte jiný názor?
I vy jste pod Coelhovým vlivem? Pokračujme!

Také Reaganovou oblíbenou myšlenkou bylo, že vše to, čeho bychom se měli nejvíc bát, je „strach sám“. Asi to i vy podepíšete, ač s výhradami? Asi. Ale vkládá-li Coelho do mysli své hrdinky poznatek „co vše jsem pozbyla jen kvůli stálým obavám, že něčeho pozbudu“, nelze než poukázat na četné situace reálného života, kdy jsou obavy naopak jednou z nejpříhodnějších pojistek. Často přímo pojistek k přežití. A stateční? To jsou, pravda, ti, kteří „se rozhodují provázeni strachem, které sužuje na každém kroku ďábel, kteří si hlavu lámou se vším a kteří váhají, zda právě nedělají chybu, a přesto jednají“.

V Alefovi Coelho pro změnu vykrádá Friedricha Nietzsche.
„Co tě nezabije, tě posílí,“ se mnoha esům dennodenní války osvědčilo, u řady obyčejných lidí však se oproti tomu ukazuje, že je občas spíše přizabije to, co je nezabije, a že je někdy spíše „pošílí“, co je nezabije. Což jsem neomaleně ocitoval tituly dvou knížek textaře Vyčítala. Avšak představení musí pokračovat a „pokud nedokážete milovat to, co děláte“, je prý lépe s tím rovnou seknout. Radí Coelho. Rada to jistě je. Ale v praxi ne pro každého. Jsou otroci a dělníci, pro něž není použitelná, i kdyby tisíckrát chtěli. Anebo se rovněž tady domníváte, že využitelná být ona rada může?

„Život bez důvodu je život bez důsledků,“ pokračuje moudrý Paul.
Další logický nesmysl. Tak radši k tomu, co jakž takž trefil.
K tomu, pro co je následován davy ctitelů a ctitelek. Formou jakýchsi pohádek totiž tento muž ilustruje i to, že jen a jen sami (a každý za sebe) umíme pochopit a vnímat velikost nebo naopak mrňavost svého vlastního utrpení.
Domníváte-li se, že tomu tak není, a obracíte-li se tudíž s problémy na lékaře, psychology, anebo dokonce spisovatele, aby vám ten pravý rozměr světa přiblížili, chybujete.
Etalony totiž asi skutečně drží nějaký Bůh. A jen on zná rozměry všeho.

Nikdy se nepokoušej jednat stejně, jako ten či onen člověk, kterého si všímáš, radí Coelho. Proč?
„Cesty života jsou velmi různorodé.“ Nu, a Coelhova kariéra se, nutno uznat, částečně odvinula právě od tohohle. Možná ještě víc však díky tomu, že v jistém momentě začal správněji hospodařit s časem. Na jakousi jeho posvátnost po právu upozornil i nás. „Začni něco dělat,“ píše vágně v Páté hoře, „a čas bude tvým spojencem, ne víc nepřítelem.“

Do banality se bohužel sklopí i postřeh, že je na místě se vším v pravý čas začít i skončit, a další Coelhova myšlenka se týká nevysvětlitelnosti mnohých činů i emocí. Pokusy vysvětlit si vlastní emoce vedou podle jeho názoru až k jakési demolici mostů, které by se jinak určitě uměly natáhnout od nás až k „neviditelnému“.

„Láska nikoho neposlouchá a zradí jen ty, kdo se snaží rozluštit její tajemství,“ zvíme z jeho Vyzvědačky.
Faktem je, že lze hodně nastudovat a mnohé pochopíme i jen životní zkušeností, ale taky je pravda, že vše nepochopíme NIKDY. Coelho to ví, Coelho to říká a hlásá i další nepochybnou, i když opět kapánek moc obecnou pravdu. A to? Že se s podobným nepochopením máme smířit.

Většina dalších jeho postřehů se týká prostě právě té lásky, i uveďme je dvěma motty.
Motty o tom, že láska nikdy nepřichází jen postupně a „po kapkách“ a že v ní vítězí ten, kdo ji „nikdy nepřestane hledat“.
Souhlasit pak lze s jeho zarytým přesvědčením, že jen láska dá životu (jakýsi) smysl a že se ta skutečná, Bohem jaksi posvěcená, pozná dle toho, že za jejího času toužíme být lepší.

Zdají se vám některé ty myšlenky banální? Může být. Přesto si tu poslední zopakujme, anebo dokonce dvakrát. Stejně si opakujme i další z banalit: Partnera nemůžeš vlastnit.
A jste-li si vy a on otroky, kráčí mezi vámi o něco jiného než skutečnou lásku.
A i když je k tobě osud štědrý (a právě tenkrát), najde se pokaždé studna, která může utopit veškeré tvé sny, pokračuje spisovatel. A co víc? Neproklínej skvrnu, na kterém jsi upadl. Spíš pátrej po důvodu, proč jsi zakopl.

Podobně obecně se může jevit rada „naplň osud“ a bývá jistěže otázkou, zda je opravdu každému souzeno, aby svou pravou cestu vyhmátl. Asi ne.
„Zbabělci nemohou nikdy prohrát, ale ani zvítězit,“ říká v Ďáblovi a slečně Chantal, avšak slova jako prohra nebo vítězství nejsou zcela definovatelná, ba mohou být zaměnitelná. S odstupem času. Uvědomí si to každý Coelhův čtenář?
Kdo ví. A Mistr bohužel těží právě z nedefinovatelnosti pojmů. Skutečný filosof by to neudělal.

Lze ovšem dobře souhlasit s názorem, že „bolest lásky vždy přejde“.
Byť i tady bychom našli výjimky, přičemž Werthera bych ani nemusel vytahovat.
Coelhovo srovnání lásky s tvůrčí činností bych ovšem nezatracoval a ani v jednom opravdu nestačí jen inspirace. Na vztazích i knize se musí „makat“, jak by možná řekl Andrej Babiš.

V románu Záhir potom Coelho dodá, že láska bývá „jediným“ podnětem aktivujícím (skutečnou) kreativitu.
Nezní to zle. Ale musíme konstatovat, že baterie jeho názorů není s výjimkami s to přestát skutečné analýzy. Sám to ví a programově nám proto nepředestírá pravdy, ale spíš zaklínadla. Ale spíš touhy. Ty touhy se vám třeba splní, říká, a stanou se právě tou vytouženou pravdou. Když si to budete sugerovat.

Další Coelhova kniha Veronika se rozhodla zemřít (asi jeho dosud nejlepší) pak lapidárně brojí za odvahu být sám sebou.
A jistě, je to poněkud „hnízdilovská“ rada. Z rodu laciných. Ale proč se jí koneckonců neřídit? V nejhorším nás indiáni uvážou ke kůlu a budeme veřejně ukamenováni. A co?
A snad je opravdu v jistém kontaktu s Bohem každý, kdo nachází odvahu říkat právě to, co zrovna cítí; ve společnosti ale s takovým člověkem až tak rádi nebudeme, jak už poznamenal jiný klasik.

Obecností bohužel disponuje i tato citace z Čarodějky z Portobela: „Pravidla musíte znát a respektovat z toho prostého důvodu, abyste na ně mohli v klidu zapomenout.“
Je to tak? Jak se to vezme. Školy i kostel (kde do nás odmala hustí ona pravidla) přece opravdu ruší naši pozornost ke všem znamením, která nám ukazují tu správnější cestu. A Coelho to trochu jinak říká v knize U řeky Piedra jsem usedla a plakala.

Všechna tato moudra by však, pravda, nestačila, kdyby nám velký bijec nudy a životních stereotypů nedal přesně to, co víceméně vědomě chceme konzumovat.
Příběhy.

P. S.
„Vzdát se vítězství, to je z překážek na tvé cestě překážka nejnebezpečnější. Nese totiž auru jisté svatosti.“
Rukopis nalezený v Akkonu

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Coelho Paulo

You have no rights to post comments