potmesil_kluk_a_pes

Herec Jan Potměšil a asistenční pes Ešlinka ze sdružení Helppes se stali kmotry nové knížky Ivony Březinové Kluk a pes. Jejími hlavními hrdiny jsou totiž třeťák Julin, který je vozíku, a jeho asistenční pes César. Ten je také vtipným vypravěčem příběhu.

Nakladatelství Albatros pozvalo do Ta kavárny Jedličkova ústavu v Praze děti ze základní školy Jedličkova ústavu, ze ZŠ Nedvědovo náměstí a žáky Učiliště pro děti s více vadami. Všichni si s napětím poslechli ukázku z knížky v podání autorky Ivony Březinové a herce Jana Potměšila.

„Ivona Březinová zpracovala téma odlišnosti vtipně, vesele a přístupně. Už se těším, jak ho přečtu svým dětem,“ řekl čtenář Jan Potměšil.

Šestnáctiměsíční fenka Ešlinka, která je stejně jako hlavní hrdina knížky César žákyní psí školy, pak předvedla, co všechno umí – stáhnout paničce rukavice i čepici, podat hrneček, mobil i hřeben, otevřít skříňku i podat vodítko. Její cvičitelka Zuzana Daušová pak dětem vyprávěla, jak to v psí škole vypadá a co všechno jsou psi schopni se naučit.

Setkání zakončily divoké závody ve slalomu na vozíku, kdy si to rozdaly děti, které vozík potřebují ke každodennímu životu, s těmi, které na něm seděly poprvé v životě.

Nakladatelství Albatros zároveň předalo Ta kavárně, kde se scházejí klienti Jedličkova ústavu a škol a maminky s dětmi, malou knihovničku dětské literatury. Návštěvníci kavárny mají teď možnost si půjčit leporela pro nejmenší, knížky prvního čtení i literaturu pro teenagery. „Jsme rádi, že se naše knížky dostanou na místo, kde se schází spousta dětí,“ řekla šéfredaktorka Albatrosu Šárka Krejčová a slíbila, že nakladatelství bude knihovničku pravidelně doplňovat o nové tituly.

Ivona Březinová
se věnuje literatuře pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Za součást své profese považuje i povídání si se čtenáři na besedách, a proto s pověstným batohem knih na zádech křižuje celou republiku. V poslední době se také v rámci svého působení na Literární akademii stará o nejmladší spisovatelskou generaci. Je mimo jiné autorkou knihy Lentilka pro dědu Edu, která popisuje dětskou zkušenost se stářím (Albatros, 2010).

Ukázka z knížky: Tajemný vzkaz v tenisáku

„Ukaž, co to máš za míček, Césare?“ řekl Julin udiveně. „To není tvůj tenisák. Komu jsi ho vzal, co? To se nedělá, brát cizí věci.“

Jo, já vím. Jenže tohle není cizí věc. To je tenisák mý kamarádky z vedlejší třídy. Alfa je moc prima labradorka a ve škole studuje obor vodicích psů pro lidi, co nevidí. Alfa se učí, jak vést svou paní po ulici tak, aby nezakopla, aby nikam nespadla, aby ji nic nepřejelo a taky aby nezabloudila do úplně jiný ulice, než kde bydlí. Alfa říká, že je to docela fuška. Ale ji to prý baví. A svou Mílu má ráda. Jako já tebe, Juline.

„Tak, Césare! Míček. Dej!“

Dej! už umím. Tady ho máš, Juline. Ale kradenej není. My jsme si ho s Alfou jen vyměnili. Chtěla to, víš? Pořád mi ho o přestávce cpala, tak jsem si ho vzal a dal jí ten svůj.

Julin seděl na posteli a pohazoval si cizím tenisákem. Ale pak se na něj podíval pozorněji a zjistil, že míček je v jednom místě naříznutý. Nehtem zajel do škvíry, cosi nahmatal, podíval se na Césara a řekl:
„Podej mi pinzetu. Pinzetu, Césare! Přines!“

Hm, to se ti řekne, pinzetu. Ale co ta pinzeta je, u všech zahrabanejch kostí? Umím ti podat propisku. Propisku bys nechtěl? Brada už mě naučil podávat taky knihu, sešit, penál, nůžky, ty musím opatrně. Přinesu čepici, rukavice, bundu a boty. Dokonce i mobil už umím. A je to teda pěknej šok, pokud ti mobil zazvoní přímo v tlamě, když ho zrovna neseš. Fuj! Poprvé jsem se tak lekl, div jsem tu věc nespolknul. Ale Brada mě vytrénoval, už se nelekám.

„Césare! Tu pinzetu!“

Nevím, Juline. Pinzetu fakt neumím.

Julinovi se nakonec podařilo do škvíry v míčku vsunout dva prsty. Trochu měl strach, aby ho nechytla křeč, ale zdálo se to být v pořádku. Opatrně, kousek po kousku, cosi vytahoval.
„Tý jo! Co to může být?“
César postřehl v Julinově hlasu napětí a obezřetně se posadil těsně vedle něj. To aby v případě, že by se s Julinem něco dělo, mohl včas zasáhnout.
Julin držel v rukou malý, na několikrát složený papírek.
„To bude asi vzkaz. Nějaká tajná zpráva. Chápeš, Césare? V tom míčku bylo ukrytý nějaký tajemství.“
César vztyčil uši a natočil je dopředu. Ta věc ho opravdu začala zajímat.

Tak už čti, Juline. Ať víme, o co tady jde.

„Je to děsně nadrápaný,“ zašeptal Julin. „Některý písmena jdou přes sebe. Ještěže je to psaný tiskacíma, jinak bych to asi vůbec nerozluštil.“

Co tam je? To bych třikrát oběhl dům, než ty přečteš jeden vzkaz, Juline. Kdybych aportoval tak pomalu, jako ty čteš, nechaj mě ve škole propadnout zpátky do přípravky.

AHOJ! NEVÍM, KDO JSI, PROTOŽE NETUŠÍM, KE KOMU SE MŮJ VZKAZ DOSTANE. ALE POKUD MÁŠ RÁD PSY, JSI KAMARÁD. MÁM SPOUSTU PROBLÉMŮ. A HLAVNĚ MÁM HROZNÝ STRACH. JMENUJU SE MÍLA.

Julin vzkaz přelétl očima, pak ho konečně přečetl i Césarovi a rozpačitě papírek obrátil na druhou stranu.
„To je všechno?“ vyhrkl nechápavě. „Žádná adresa? Nic? A co s tím jako?“
Pohledem zalétl k počítači a z postele se přesunul ke stolu. Myš mu přitom spadla na zem, ale César ji okamžitě sebral a položil na místo.
„Hodný César,“ poděkoval Julin. „Zapni. Zapni počítač. Tak, šikovný,“ pochválil psa, když ten tlapkou stiskl tlačítko počítače umístěného pod stolem. „Mrknem se, jestli se nám nepodaří něco najít.“
Zadal do vyhledávače několik klíčových slov, ale moc moudrý z toho nebyl.
„Žádná pořádná stopa,“ zamumlal zklamaně.
César se při slově stopa napřímil a vyčkávavě se podíval na Julina.

Stopa? Budeme stopovat, Juline? Teprve se to ve škole učíme. Ale zkusit to můžu. Na tom tenisáku je pach mý kámošky Alfy. A taky její Míly. Jenže ta Alfu do školy nevodí. Poznal bych ji po čuchu, to jo. Jenže nevím, kde ji hledat.

„Běžte už spát, vy dva,“ zahnala je maminka do postele a nekompromisně jim počítač vypnula.

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu