Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Básnická česká legenda Vítězslav Nezval. Letos je to 60 let, co odešel do nebytí

nezval vitezslav young

Bylo to šestého dubna 1958 když odešel, v sedmapadesáti podlehl infarktu, a synu jeho Robertovi by letos bylo teprve čtyřiašedesát. Ale rovněž on je dávno, už dávno v jiném světě, od roku 1971.

„Pět minut za městem ční prapor nad mostem
Nad mostem na kterém se smeká před Kristem.“

Vítězslav Nezval byl, ať už to dnes někomu vadí nebo ne, od roku 1924 komunistou a nejpozději od roku 1934 pak (nefalšovaným) surrealistou.
Potkal Bretona, potkal Eluarda, potkal Picassa; samozřejmě znal Voskovce, Wericha i Ježka, znal Jana Zrzavého, znal Hoffmeistra,Vančuru i Hrubína. A obrovskou mocí „poetistických kladiv“ uň disponovaly asociace. Subjekt (on sám) - a magické toposy. Hlavně měst. Měst s okny, s průchody, s dlažbou, výhledy. S plevelem, s mosty i řekami. Brno, Praha, Moskva, Paříž. „Jak jsou strašné ulice jež končí do polí,“ ví uprostřed básně Propadliště a o jednom taktéž vám známém, blaho i tenkrát poskytujícím místě, navštíveném Nezvalem bezpochyby v pracovní den (v poledne), napsal velmi pestře:

O jedenácté dopoledne se stává Stromovka
údolím
Vyjdu si po pěšince nikoho nepotkám
včelu ani ptáka
Uvidím paseku na ní laň otevřu krásný román
Budu si číst
Laň zmizí v houštinách
Ptáci budou zpívat nechám čtení
Půjdu hledat sedmikrásky na luka
Půjdu hledat ty černé oči které viděly
červený pokoj
Půjdu hledat ty oči nad nimiž plul
růžový slunečník
Půjdu hledat ty oči jež viděly zrát pomoranče
Půjdu hledat ty oči které čtou tvůj osud
z žlutých očí tygřice
Půjdu hledat ty zelené oči jejichž absint
jsem stokrát pil
Půjdu hledat ty oči jejichž blankyt
se mi dodnes zjevuje když prší
Půjdu hledat ty fialové oči za nimiž
je už jenom noc
Půjdu hledat sedmikrásky
Ptáci umlknou slunce se ztratí pojme mě stesk
Údolí budou zázračná údolí se budou vzdalovat
Jak slovo miluji jak slovo miluji
které mne rozplakává
Jak slovo miluji které je vílou tohoto soumraku

Neholdujete (jak je dnes časté) veršům? Tak aspoň čtěte Nezvalova romaneta a jiné jeho prózy, vždyť nějaký tucet jich navždy existuje!
Kronika konce tisíciletí (1929), text Chtěla okrást lorda Blamingtona (1930), román Posedlost (1930), Dolce far niente (1931), Sexuální nocturno (1931), Pan Marat (1932), Jak vejce vejci (1933), Monaco (1934), Neviditelná Moskva (1935), Řetěz štěstí (1936), Ulice Git-le-Coeur (1936)... A jistěže Valerie a týden divů (1945).
Navzdory tomu zůstává především básníkem, a to občas i fantaskně apokalyptickým:

Až bude Karlův most zarostlý trávou
Přijď má milá zahnat prutem husy

Až bude Praha v lesích
Zamiluji se do rusalky

Až bude v Týnském chrámu zpívat slavíček
Pojď si ho poslechnout a nech doma výmluvy

Až vyjdou tři králové přímo z vězení
Všecky zvony budou zvonit tak jako dnes

Až budou růst na balkónech vyšívané stromy
Bude tam vytrubovat pastýř svou písničku

Až si dáš za klobouk bouři nebo alespoň blesk
Bude konec světa nebo teprv začátek

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Nezval Vítězslav

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit