Logo

Konec starých časů. Vančurův výsměch lidské chamtivosti a vulgární novinářské mluvě

vancura konec starych casu

Nedávno studentka filosofické fakulty zveřejnila hlubokomyslnou úvahu o tom, jak se Vančura zoufale, ale zoufale nedá číst. To mě opravdu rozesmálo. Vančura se číst dá a je to mimořádně krásná čeština, ale co naplat, když někdo namáhá jen míchu a papouškuje kdejakého nevzdělaného novináře v českých médiích. Přesně podobnou situaci vystihl Werich, když se ptal Horníčka: A vy jste od novin? Načež Horníček s úlekem vykřikl: "Proboha, kde?"


Jsou směšné názory, že Vančura už nemá dnes co říct, a proto je neoblíben.
Údajně pro svou avangardnost, složitou češtinu a další nesmysly, takže se musí krátit, přepisovat a upravovat, aby ho čtenář pochopil. Není to ale tím, že často záměrně kritizujeme formu jen proto, abychom nemuseli mluvit o nepříjemném obsahu? I to je druh propagandy.

Vančura má i po letech co sdělovat dnešnímu čtenáři. Navíc umí kultivovat čtenáře libozvučnou a bohatou češtinou jako málokdo.
Každý, kdo knihu skutečně četl, ví, že v knize jde o jediné: "O instinktivní chamtivost, která vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud." Jako by to Huxley napsal o této knize:

"Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě."

Konec starých časů je poutavé a moudré dílo Vladislava Vančury (23. 6. 1891 - 1. 6. 1942).
Přesah příběhu je natolik aktuální, že ho můžete zařadit kamkoliv do české historie. Už samotný vypravěč, knihovník zámku Kratochvíle Bernard Spera, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje jen peníze. A sám se stává symbolem toho, co se na zámku odehrává, když neváhá lézt svým pánům do zadku, krade, lže, pomlouvá a na straně druhé občas zazáří svou ctností, která je ale podmíněna spíše jeho zbabělostí než charakterem.
Zámecký pán Stoklasa by zase rád získal zámek Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto je ochoten podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást přátelství i s těmi, kteří ho nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu.
A postava podvodníka, rádoby ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova? To je hlásná trouba, která naplno říká, jak směšná a prázdná je prvorepubliková společnost zbohatlíků, kterou sám dokonale využívá jen díky jejich nezměrné tuposti a nevzdělanosti.

Vančura rozehrává svůj příběh jako parodii na touhu po symbolech moci, po pomyslném knížecím majestátu, jenž údajně představuje všechnu ctnost tohoto světa, ale které se musí odpustit.
Ne nadarmo nás napadají pravděpodobná slova Platónova:

"Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci."

Vladislav Vančura, Konec starých časů, Euromedia, 2006

Kniha byla zfilmována a díky velmi slušným hereckým výkonům patří k těm nejzdařilejším českým filmům. Jaká škoda, že režisér filmu Menzel o mnoho let později veřejně chválil to, co ve svém filmu tak úspěšně kritizoval. Lidskou hloupost a nesoudnost. Sám řekl:
"Proč chci volít Karla Swarzenberga? Protože je to šlechtic, ne proto, že má erb, ale protože má ducha. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu."

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vančura Vladislav Menzel Jiří
Čítárny – Příběhy, knihy, lidé / (c) 2001 – 2019
18 let doporučujeme knihy, které nepodléhají času ani ideologiím