Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Thielova trilogie a Edvard Valenta

valenta edward

On sám o sobě tvrdíval, že ho má obvykle hned každý rád. Věřím, že novinář a spisovatel Edvard Valenta (1901–78) byl takovým mužem, Nic to bohužel nemění na tom, že si na loňské srpnové výročí jeho smrti (21. 8. 1978) vzpomněl jen málokdo. Já ano. A vlastně hlavně proto, že znám Valentu jako svého druhého tátu. Jak to? Díky třem dětským knížkám ze šedesátých let od jeho nejlepšího přítele, o dvacet let mladšího Vladimíra Thiela (1921–97).


Ti dva se zřejmě zkrátka hledali..., až se našli...,
a posléze... o sobě navzájem i psali. Valenta o Vladimíru Thielovi ve výtečné knížce Trám (1963), Thiele pak o Valentovi v díle, které Albatros nakonec vydal natřikrát (1966–69). Ale taky dobře! Vyšlo jako knížky Báchorky Admirála Machorky, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo.

A autor epizodně zachycuje i sám sebe a také svou tehdejší manželku, známou filmovou hvězdu Valentinu Thielovou (a vzpomeňme mj. snímku Florenc 13. 30, 1957). Čteme a čteme tyto vzpomínky kamuflované jako dětský deník a žasneme, jak báječně je tu vše nazíráno naivníma očima Valentova desetiletého syna...

"Jaký je strýc Radim a teta Sylva," zní například název jedné kapitoly a čteme:
"Sice nejsou příbuznými, ale jako by byli. Často k nám chodí. Poobědvají, povečeří, mají se s našimi rádi. Petr a já máme rádi je.
Strýc je totiž velký šprýmař a legracista a někdy přijedou i na chatu. To nás pak dospělí pošlou spát a sedí dlouho do noci, vykládají si anekdoty a všelijaké věci, které nemáme slyšet, protože jsme ještě malí... S tetou Sylvou si však strýc často i ledacos vyčítá. Bude to asi tím, že ona chce být nejkrásnější ženou světa a stále se jen upravuje, líčí a na neděli si na Sázavu vezme vždy šatů, že se může i patnáctkrát převléknout.
Strýc by ale stál spíš o vaření. Ty mě přivedeš do hrobu, osočují se, ale jsou to hodní lidé a jednou... To zase přijeli z Prahy prvním vlakem, takže se maminka strašně vylekala, protože jsme se probudili a strýc s tetou už seděli venku, pod totemem. Ano, celou dobu tam byli, ale tiší, a tvářili se, že se sluní už aspoň týden a nemohou přece za to, že jsme si jich hned nevšimli. Ale maminka vyšla a vykřikla radostí a..."

A o manželech Thielových se (od Thiela samotného) dále i dovídáme:

"Zprvu se zdálo, že přijeli nalehko, po snídani se však ukázala pravda. V keřích všude kolem chaty měli poschovávané kufry, tašky, batohy, aktovky a dokonce i pár prken, a ta strýc Radim přivezl tátovi na nový kavalec."
Což skutečně odpovídá i realitě. Vladimír Thiele byl původně truhlář a je tak zachycen právě v Trámu, příběhu rámovaném celonoční manipulací s břemenem a odehrávajícím se... Ano, právě u zmíněného sázavského srubu. Položme si ale jinou otázku. Co všechno - mimo onoho trámu a kamarádství - ještě "Radima" Thiela a "Machorku" Valentu pojilo.
Odpověď zní, že se oba shodně stali už v dětství úplnými sirotky. Thiele v devíti letech... a Valenta, ten dokonce už v předškolním věku. Ale vraťme se do dětské trilogie...


„Hned za srubem je chatka,“ pokračuje Thiele (jako by slohem Valentova malého syna), "a to je tátův hlavní stan. Udělal si tu pokojík, je někdy rád sám, a strýc mu s tím pomohl. Postavili i kavalec, a tak teď táta bydlí zvlášť. Tedy, když chce. A my s Petrem jsme uvnitř taky byli. Má tam i lampičku, okýnko, dveře na ryglík, všechno. On tam píše. Zatímco v Praze, když nakouknu do pracovny, tak lenoší. Jak? To si vždycky zrovna něco lepí. Vystříhává. Čte. Poslouchá rádio anebo gramofon. Kouří. Brousí si tužky. Vykládá karty. Zalévá. Povaluje se. Spí za stolem.“

Syn je tím, jak zjišťujeme, zklamán, ale pak jednou dostane angínu a procitne... Uprostřed noci. Jde se napít...
Co dál. Jak také víme, Edvard Valenta trpěl silnou nespavostí a psal nejvíc právě za nocí. Tak např. vznikal i slavný román Jdi za zeleným světlem (1956), ale teď jsme v Thielově knize. Hoch tátu tajně pozoruje a táta odebírá ze sklenic tužku po tužce a tvoří těsnopisem.

„Tak proto... bude zítra zas nevyspalý, pomyslil jsem si. To proto přes den mžourá. Dosud jsem nevěděl proč, ale teď už to budu vědět. A táta? Zítra zase bude chodit dlouhými kroky po pracovně a Petr a já tam nebudeme smět a on bude diktovat mamince do stroje to, co teď píše, a babička bude jako vždycky chodit okolo a říkat: Konečně!
A najednou už jsem věděl, jak to je. Ten život. Že táta přece jen není líný, jak jsme si myslili. Že jen ve dne nemůže pracovat, protože někdo pořád vyrušuje. Když já a Petr zlobíme a maminka s babičkou vaří, klepou koberce a hubují. A najednou jsem viděl, že táta těžce pracuje, a.bylo mi pořád víc a víc něčeho líto. Až se mi chtělo plakat, že on bývá celou noc tak sám a že pracuje, když spíme, a nikdo o tom neví, až teď já... a kočka Ajka. A že jsme mu vždycky křivdili, když jsme si s Petrem myslili, že je táta sice spisovatel, ale líný.“

K psaní se ovšem u Valenty dlouho družilo i cestování. Jeho prastrýc byl ostatně rakouským admirálem a "admirálem"-světoběžníkem na odpočinku ho v Thielově knize nazývá i syn a líčí otce poťouchle i jako znalce námořních pojmů – a viz kapitolu Jak táta propadl z námořních zkoušek komponovanou co otázky kluků a Machorkovy repliky.
Ne, nedalo mi to, a ověřil jsem (ne)správnost v Minilexikonu námořní plavby (1994) Radomíra Pleinera. Vida, vše sedí. Admirál Machorka však na rozdíl ode mne nic dohledávat nemusel a odpovídá to jistě i realitě. Novinář a spisovatel Valenta měl VELMI dobrou paměť.

Valenta je Thielem jinak vynášen až do nebe a vzpomínán jako skvělý vypravěč.
Námi využívaná trilogie podchytila právě ty z jeho historek, které milovali synci, pro něž byly určeny: O chobotnici Dobrotivé, Jak byl Al Capone strašně bit a prostřílel Admirálovi deštník, Jak se stal Admirál náměstkem náčelníka Čevapčičů anebo... Ano, i Jak maminka tátovi pomohla svázat čtyřicet loupežníků...
Posledně zmíněný příběh mě, mimochodem řečeno, v dětství až tak upoutal, že jsem ho (a už ani nevím jak) náhle znal zpaměti a... A můj otec to vyprávění i nahrál a nebyl jsem tedy tenkrát moc původní, ale co. To přece ani Thiele nebyl!
V textu trilogie totiž narazíme třeba i na jméno Richarda Hughese (1900-76) a jeho známou pohádku Velrybí domov, kterou Thiele už předtím, roku 1962 zpracoval i pro rozhlas.

Obdobně distinguovaný Malý příběh o velikém mlčení uzavírá i první svazek trilogie. Následuje zde, i když v mém zestručnění:

Na chatě u Sázavy si Machorka-Valenta chodil každé ráno zaplavat. Aby oschl, lehl si pak pokaždé na plochý, vyhřátý kámen. Tu se mu - rovněž pokaždé - jako "malý duch" zjevil velkooký, asi pětiletý hoch.
Z Pikovic? uvažoval vždy spisovatel, ale odpovědi se nedočkal. Nikdy.
Nu, nepřišlo by mi od věci toho muže ještě dnes objevit!
„Zprvu jsem si kluka nevšímal. Co mi do tebe!" říkal jsem si - a rodiče by měli mít víc rozumu a nepouštět tě sem. Ale on se choval dospěle a klidně se procházel po břehu, švihal proutkem a dělal, že mě nevidí.
A vidí-li, že mu nevadím. Asi za týden jsme si na sebe takto i zvykli. Ale hned po příchodu jsem ho nikdy neviděl. To až pak vždy seděl na kameni jako trpaslík a sledoval mě. Jako špion. A když jsem se náhle otočil, škubl vždy sebou a hanbil se. Přistižen. A tak vznikla naše hra na schovávanou."
Po čase míval Valenta už ráno vyloženě pokažené, když na hocha nenarazil, a nakonec ho přímo hledával. Jako by nic. Ale byl velmi rád, když konečně opět spatřil "... divný úsměv. Kluk jako by se chtěl se mnou dát do řeči. A jednou přišel konečně i blíž. Zrovna jsem se začetl a leknutím tedy div nekvikl, ale kluk neutekl a jen se na mne klidně a moudře díval velkýma očima a měl v nich takovou zvláštní vlhkost, asi jako mívají v panenkách plachá zvířata.“
„Jako třeba srny, táto?“
„Jako srnky.“
„A dál?“
„Už nic. Jenom jsme se na sebe dívali. Dlouho. Bez řečí. A on pak řekl úplně potichu:
Pane, já bych si s vámi tak rád hrál.“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Valenta Edvard

You have no rights to post comments