Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Šimek - Grossman. Legendární povídky známé i téměř zapomenuté

simek grossmann povidky

„Radši bohatě žít, než bohatý umřít,“ mínil Samuel Johnson (1709–1784). Ta slova jste našli u dveří bytu ve Staropramenné 12 v Praze na Smíchově, kde žil u rodičů Jiří Grossman. Dnes máme k dispozici souborného vydání jeho a Šimkových děl, a to jak v tištěné, tak v akustické podobě, ale to druhé upřesním. Pánové Grossmann, Šimek a Krampol nahráli na zvukové nosiče 62 povídek „z pera“ Šimka a Grossmanna a existuje už JEN osm dalších, ke kterým se pan Krampol ještě nedostal. Které to jsou?

Jmenují se Blbec Zoul, Ples zahrádkářů v našem městě, Oko za oko, zub za zub, Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Jak jsem byl medákem, Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, Babička a Jak jsem zápasil s playboyem a v definitivní, Šimkem autorizované verzi vyšly v knihách Povídky aneb Nechci slevu zadarmo (1993) a Návštěvní den u Jiřího Grossmanna (1999).

Blbec Zoul je přitom parafrází na povídku Václava Štecha (1859–1947) z přelomu století, která se jmenovala Nejlepší muž a je známá jako Burianův film Nejlepší člověk (1954), nicméně dikcí Zoul připomíná spíš díla Miloslava Švandrlíka, Šimkova kamaráda, a motivem padacího mostu přede dveřmi zase obydlí strýce Chrobáka ze Steklačových Boříkových lapáliích. Není to náhoda, právě Steklač, Švandrlík a Šimek si stylově stáli velmi blízko a památná věta „stojím jen na jedné noze a ještě ne na své,“ se dá vyhledat zrovna tak v povídce Moje jízda tramvají jako právě v Boříkovi! A ještě k Zoulovi! Poštmistr Baba je i odkazem na Čapka a jeho Kolbabu.

Zatímco však ve filmu i v zapomenuté dávno Štechově povídce hledali nejlepšího člověka, tady hledají obecního blba. Je to lehké? Přečtěte si!

Další dosud nenahraná povídka Ples zahrádkářů v našem městě je zase poplatná Formanově tragikomedii Hoří, má panenko (1968):
taky Š a G mluví o rozkradení tomboly a o místním hasičském sboru. Figurují tu jednoruký bubeník a také „obecní básník“ Vít Šára předznamenávající Mirko Hýla z Rodinky Tlučhořových (Kaisera a Lábuse). I Rodinka se, věřte-nevěřte, dočkala už pěti knih! Nu, a štěpný verš „zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku“? Je z této povídky, ale Šimek ho používal i jinde.
A humor? Mj. čerpá z kontrastu mezi socialistickým národním výborem a někdejšími i dnešními konšely.
Š a G však pamatují i sovětské hrdiny zemědělství Lysenka a Mičurina, dnešním mladým již neznámé, a z hlediska roku 2011 zaujme i zmínka o kůrovci, který „založil panství“ v lesích. Titul povídky o plese je ovšem zavádějící, protože k události vůbec nedojde a nahradí ji „pivní dožínky“ v zahradním altánu, byť za tisícové účasti.

Další nenačtenou povídkou je netypické Oko za oko, zub za zub (Z vyprávění důchodce Šimperského): satirická aplikace metod hrdiny knihy a filmu (s Bronsonem) Přání smrti. V českých poměrech sice penzista nevraždí, nicméně si povšimněme krajně kontroverzního okamžiku, kdy „nekalé živly“ provokuje svazkem bankovek. Bojovní důchodci padnou ve finále do spárů Bezpečnosti, ale byla to úlitba době. Mělo se skončit už jejich vítězstvím.Další zapomenutou povídkou je Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, která opět připomíná Švandrlíka, i když tentokrát spíš některý z jeho hororů.

Taky s prózami Stephena Leacocka, má Hrdlořez ledacos společného a titulní hrdina je obdobou Babinského, také se polepší a také je zahradníkem, avšak místo do zahrady kláštera je děj lokalizován na plzeňské Slovany.
Humor této povídky je, pravda, nezvykle hrubého zrna a finální věta skutečně jako by vypadla ze Švandrlíkova hororu: Zbývá dodat, zní, že poslední hrdlo, které Bořivoj podřezal na rozloučenou se řemeslem, patřilo kadeřnici Karolině. Autoři, zdá se, využili v této nezvykle krátké próze skutečnou, kolující historku, jaké dnes shromažďuje etnolog Petr Janeček.

Jak jsem byl medákem je pak textem pohrávajícím si s nepochopením určitého významu slova medák
a dvakrát tu najdeme parafrázi vtipu známého z pozdější Návštěvy zoo, kde pedagog Zelí „nechtěl slevu zadarmo“. Původně byly, pravda, pokládány hospodskému na tá hned čtyři stovky, a to za zprostředkování práce. Pointa? Hraje si s podobou slov ras a raz - a nevyzní.

Přímo technologicky pak zastarala próza Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, ve které se na scéně opět vynořuje nenasytný strýc Baloun, jakási to obdoba jedlíka karbanátků Wimpyho z Námořníka Pepka.
Hra s magnetofonem a verši, jež nad ním rodinka recituje, je však až příliš infantilní – a když už, zaujme spíš další z parodií na Babičku, již autoři tentokrát prolnuli s problematikou tzv. hudebních přehrávek a nepovolených anglických textů (na Starém Bělidle). Efekt ovšem stojí i padá se znalostí předlohy, jako u nedávného filmu pro kina, humor staví na absolutních anachronismech a Š a G. končí jako Němcová slovy „šťastná to žena!“

Povídka Jak jsem zápasil s playboyem pak připomíná ze všech jejich děl nejvíc pozdější prózy Mládkovy a humor navíc spočívá v nemožné hrdinově cudnosti, naivitě a nevinnosti.


Š a G psávali perem i tužkou, načež Grossmann doma texty přepisoval na stroji. Jednu povídku vytvořili vždycky na dvě až tři posezení v kavárně Slávie, ale i jinde. Ve Slávii šlo zřejmě vždycky o stůl hned nad schody k WC, kterému říkali Tradiční a kam Grossmann vyryl vlastní iniciály.
Co jeden z dvojice řekl, druhý vždycky rozvíjel, ale vrchní je okřikoval, aby nehlučeli. Někdy. Osm povídek, o kterých jsem mluvil, skutečně NENAJDETE na souborném audiovydání Povídky (osm CD), se kterým přišel před osmi lety Supraphon, můžete si tady zato SAMI rozebrat veškeré ostatní prózy.
Anebo v knížkách. Š a G. mj. vydali Knihu navíc (1968), Besídku zvláštní školy (1969, 2. vydání putovalo do stoupy), Čtení pro otrlé (rovnou putovalo do stoupy), Návštěvní dny Šimka a Grossmanna (1975), Návštěvu cirkusu (1976), Besídku bývalých žáků zvláštní školy (1990, s Krampolem) a soubory jejich próz se za mých mladých let dvakrát vynořily i v časopise Pionýr. Realizace „filmové povídky“ Až přijde Komenská (1993) tvůrčí skupinou Jana Procházky byla však bohužel zastavena. Jak tuším, navždy.

Základem většiny povídek Š a G zůstává nadsázka, již prodávali krajně cizelovanou formou a plnit celými gejzíry kameňáků. Veřejně čtené se stalo kultem. Kolovalo v opisech a bylo žádanou ozdobou školních časopisů, i když často v učesaných verzích, což vedlo ke sporům o různé pasáže.

Hlavním autorem byl bezesporu Šimek, ale Grossmannovy náleží nápady poetického, naivního a fantaskního typu. Kupř. když tlouštíka utáhne vlak až po připojení dvou lokomotiv. Nebo když hoch Sádlo prokáže, že je k něčemu, a do dubna drží lavinu.

Šimek - oproti tomu - obstarával suchý sarkasmus. Charakteristické však byly i politické narážky.

„Miloval jsem 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne,“ čteme. „Budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem.“ Anebo: „Na fakultu jsem se dostal snadno: otec mi zajistil dobrý původ.“ A také: „Žáci přinutili učitelku přerušit výuku a řadili se ukázněně před školou doufajíce, že zase jede delegace.“

S ironií jest líčena i „odměna“ v podobě přijetí do Pionýra a mnohá spojení vysloveně zlidověla a stala se rčeními.

Buď hlavně mezi studenty (Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst, Tělocvikář mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinbal moc hluboko do parket, Co je větší: Čína nebo Vatikán?, Pojď si se mnou zacvičit, hubeňourku.), nebo i obecně (Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!, Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Nechci slevu zadarmo, Stojím jen na jedné noze a ještě ne na své, Děti, ochutnejte Styblíka.)

Občas probleskne i vliv Foglara a Rychlých šípů, kupř. když se hrdina zrána dostaví na místo srazu s dvoukolákem plným potravy.
Mnohé texty byly inspirovány i skutečnými zážitky: Výchovný koncert kupř. tím, že Šimek i jako nezpěvák vyučoval kdysi zpěv. Nu, a četné povídky pak navázaly i na motivy války pedagogů s dětmi známý z knížek Jaroslava Žáka (1906–1960). A psali-li Š a G scénky? Měli před očima Voskovce a Wericha.

Přesnou chronologii vzniku povídek už je nemožné zjistit, ale mezi prvními byla Kvido shání nevěstu a mezi posledními, tvořenými už v nemocnici, Jak jsem ochořel a Maturitní večírek.

A Jirka Grossman nás, pravda, obohatil i svým zpěvem a texty písňovými, přičemž třeba A Dear John Letter alias Drahý můj je všeobecně hodnoceno výše než originál.
To však je už na jinou studii a dodám jenom, že Grossmann veřejný prostor obohatil i tím, že na fotbale křičel místo „gól“ „cíl“ a místo „ruka“ „úd“.
Ze Stavební fakulty ČVUT odešel kdysi po sedmi semestrech. „Stavět nic nehodlám, ostatně Národní divadlo už je postaveno,“ nechal se slyšet. Následovala Plzeň a její divadlo Alfa, potom Armádní umělecký soubor, pak práce reklamního textaře Poštovní novinové služby a konečně klub Olympik a opět Alfa, tentokrát však pasáž u Václaváku. A když je Jiří Suchý do Semaforu přijímal, nevadilo mu prý na jejich poetice nic, nicméně povídku Jak mě otec posílal stávkovat museli na jevišti nahrazovat Soutěží jedlíků. Tenkrát.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Šimek Miloslav Grossmann Jiří

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit