Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Poutník světem fantazie. Biografie Oty Hofmana, umělec jehož dílo zná každý

hofman poutnik svetem fantazie

Po útlé publikaci Ota Hofman, kterou roku 1998 editoval Pavel Taussig, se teprve dvacet roků nato objevuje o tomtéž tvůrci objemnější kniha od Ondřeje Slaniny. Poutník světem fantazie.

Nelze ji než doporučit, byť nejde o vědecké dílo. Ota Hofman si každopádně zasluhuje nadále pozornost. Byl neopakovatelný prozaik (publikoval již od roku 1945) a scenárista a dramaturgický talent měl rovněž, ač ten se dá dnes objektivně hodnotit nejhůře; až natolik je doba jiná. V televizi však jeho seriály a filmy dál jen jiskří. Nezplaněly. Baví, dojímají a bývají objektem nostalgie. Ve své době taky představovaly většinu valutových příjmů Barrandova.

Ota Hofman, muž s kontakty v Německu a německým jazykem brilantně vládnoucí, navíc byl úspěšný taky skrz překlady svých literárních děl ve Spojeném království i Spojených státech.
Ani jedna jeho kniha přitom není příliš obsáhlá - a i zde asi tkví jedno jádro pudla. „Co věta, to filmový obraz,“ řekl, ale souběžně není prosto zajímavosti, že vlastní natáčení a ruch s ním spjatý, který většinu lidí spolehlivě uhrane, i když se točí absolutní prkotina, nemiloval.

Režisér Jindřich Polák, jeho oddaný přítel, uvádí dokonce, že si Hofman třeba zašel na natáčení svého díla za celý čas jen jedinkrát.
Stačilo mu to. A zase psal něco nového. Jiné plánoval. Byl plachý, byl rezervovaný, byl noblesní, byl vnímavý, byl dítě, ale i praktik, a chápal děti v celičké rozrůzněnosti jejich dospívajících mentalit; a měl je rád.

hofman pan tau salamoun

To vše platí a platilo. A přece (ký úžas!) mohl Hofman jen stěží už jako absolvent FAMU (1953) vytušit, jakou slávu zažije Pan Tau, jehož titulním hrdinou se, a to přiznejme, prostě stal inovovaný Peter Pan vtělený jaksi „zpětne“ nebo „rovnou“ do Sira Matthewa Barrieho alias svého vlastního duchovního otce a gentlemana s typicky britskou buřinkou.
Tau však trošku je i mužnou obdobou stejně výstřední létající chůvy Mary Poppins. Rovněž britské ikony. Ale zde připomeňme i další základní kameny a to, jak byly položeny.

Vůbec první Tau se totiž vynořuje už roku 1961 z Hofmanovy knižní prvotiny Pohádka o staré tramvaji (současně zfilmováno), přičemž kratší verzi té samé knížky zveřejnila Mateřídouška dokonce již roku 1958, tedy před šedesáti lety.

Lukrativní římská nabídka na seriál, inspirovaná však ještě něčím dalším. Klaunem Ferdinandem.
Prvá kniha o tomto cirkusákovi vyšla až roku 1965, ale předchází jí vizuální verze s Jiřím Vršťalou. Zaujal v Benátkách německého producenta Gerta Münteferinga, Hofman a režisér František Polák pobyli následkem toho půl roku v Berlíně a Klaun Ferdinand je dnes devítidílným seriálem; byť pozor, od Hofmana jsou jen čtyři poslední pokračování.

Už roku 1966 odevzdali pak čeští tvůrci do Říma pilotní film Pana Tau.
Ovšem pod jiným názvem. Pro Italy se musel jmenovat Mr. Jeewes a dotyčná část se v rámci cyklu dnes bohužel obvykle neuvádí. Navzdory tomu, že v ní hraje Ivanka Trumpová. - Jde o příběh na motivy pohádky Hrnečku, vař.

Díly seriálu vznikaly jeden za druhým, ale nezůstalo při tom. Nemohu proto než být vděčen rodičům i za to, že mi v deseti letech opatřili rovněž první knižní vydání seriálu Pan Tau a tisíc zázraků (1974), doplněné plným ještě počtem fascinujících barevných ilustrací Jiřího Šalamouna.
V dalších vydáníchuž tytéž obrázky (s jedinou výjimkou) už chybějí a nezapomenutelné pro mě jsou výňatky z textu pod jednotlivými malířem ztvárněnými výjevy.
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„NASA určité věci tají.“
I sama tato kniha však je ohromující formální experiment, v němž ryze postmoderně narazíme tu na kus původního scénáře, tu na články z tisku, tu na přepis magnetofonového záznamu, ta na řetěz aluzí. Vystupuje tu například delfín Filip z amerického seriálu našeho mládí i praví, autentičtí američí astronauté z Apolla. Objeví se i sama Alenka z Kraje divů a herec Otto Šimánek.

A Hofman? Poslal, pravda, před tím i potom do světa přehršli dalších knih. V letech 1969 a 1970 dokonce dvě detektivky. Začarovaný kruh a Čtvrtý rozměr. Ty ale podepsal Ota Dvorský, přičemž Dvorský je samozřejmě český překlad příjmení Hofman. Ale k televizi.

Už zmíněná italská produkce byla zprvu nadšena, nicméně striktně ukončila s Čechy spolupráci poté, co navzdory jejím požadavkům preferovali natáčení v Praze, zatímco příběhy měli správně vsadit i do prostředí Vídně, Říma, Tokia a Chicaga. Jen Gert Müntefering mohl nakonec projekt zachránil, i prohlásil, že mu světová rozmáchlost scénářů vadí! V Kolíně nad Rýnem pak pražskou verzi prosadil, a to i dík lacinosti spolupráce s Československem v porovnání třeba s USA. Výsledek rozhodnutí známe.

A pro zajímavost: asi v šesti dílech z prvního období seriálu vystupuje i Jan Werich, nicméně jím vyslovená věta „to svému rudému bratru nemohu zapomenout“ existuje jen v západoněmecké verzi.

hoffman pan tau knihy

Vraťme se ale nad monografii, která přede mnou leží na stole. Systematický Ondřej Slanina rozčlenil text na Recenzní část, již složil z oddílů Filmy a Knihy, a na úvodní Biografickou část.
Ta je kratší a zabírá jen něco víc než pětinu počtu stran. Přitom obsahuje i další informace o ději filmů a celý systém se možná autorovi v konečném výsledku malinko rozplizl: k některým položkám Hofmanova díla se vracíme i čtyřikrát nebo třikrát, tedy když zohledním také „časovou čáru“ na konci knihy, která je nepochybně přehledným přínosem.
Hofman skutečně dokázal mnoho a mimo jiné roku 1970 adaptoval pro film knihu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970).
Z dětství si vzpomínám i na třináctidílný seriál My z konce světa (1975) a dle Hrubínova dramatu Kráska a Zvíře Ota napsal známý pohádkový horor Panna a netvor (1978). Byť jeho název prosadil režisér Juraj Herz.

Jako další zajímavost Ondřej Slanina uvádí i to, že tenkrát Hofman inkasoval za scénář 44 tisíc korun, zatímco paní Hrubínová 30 tisíc (za autorská práva). Obrazy a masky vytvořil k Herzově filmu pozoruhodný malíř Josef Vyleťal (1940 – 1989).

Hofman je i autorem Vlaku do stanice Nebe (1972, režie Karel Kachyňa) a netušil jsem, nakolik sestříhán byl jeho dramaturgií vygenerovaný muzikál Třicet panen a Pythagoras (1971), jehož autorem je (také) Zdeněk Svěrák. Smysluplnějším by zůstal tento příběh dívčí třídy vzhlížející ke kantorovi (Jiří Menzel), kdyby frapantně nechyběla nepohodlná Vlasta Chramostová a všechny její scény!

V první části knihy se autor, jak řečeno, dotýká i Hofmanova osobního života, a jak víme či zvíme, tvůrce zůstal celý život se svou paní Irenou, již poznal už na škole a více pak na 1. máje 1948. Ženil se roku 1950, když byl v druháku, a mezi občasné hosty jejich rodiny náležel třeba spisovatel Ludvík Souček (a zrovna tak Hofman udržoval vztah s Otou Pavlem).

Snad poněkud zmatečně Slanina ovšem uvádí, že bylo Ludvíku Součkovi za socialismu „víc děl nevydáno než vydáno“.
Neadekvátní je zrovna tak propojení Hofmanových úvah o Panu Tau s dějem Kingova románu Misery na straně 65. Nebo snad, autore, nestačilo podotknout, že „třeba i Doyle býval znaven z Holmese, tak jako později Hofman z pana Tau“?
Tak či onak, dle Součkovy povídky Bubáci v Deception Bay z knihy Bratři Černé planety (1969) měla vzniknout Hofmanova sci-fi Rozsévači slávy. Zubař a všestranný spisovatel LS filmovou povídku odevzdal v říjnu 1970 a do Vánoc ji Ota schválil, přičemž dialogy pověřil Pavla Juráčka! Scénář ale spolu psali Jaromil Jireš a Souček a termín dodání byl 31. červenec 1971. Vše bohužel zkrachovalo. Jireš odstoupil, točil Lidi z metra a „Bubáci“ ustrnuli. Nebyli sice odepsáni hned, ale do 14 měsíců ano.

Z finančních příčin sešlo i z Hofmanovy spolupráce s trikovým režisérem Karlem Zemanem na „dinosauřím“ filmu Fantastická dobrodružství a zrovna tak naneštěstí padla třináctidílná adaptace „pravěkého“ bestselleru (a německé povinné četby) Davida Friedricha Weinlanda (1829-1915) Rulaman, kterážto kniha poprvé vyšla už roku 1878.
V Německu se nakonec filmové adaptace dočkala, ale teprve roku 2000, zatímco třináctero Hofmanových scénářů na téma bude možná na realizaci marně čekat navždy.
Hofman nedokázal dotáhnout do cíle ani svou verzi Malého prince, ale nezastavoval se a pokaždé měl připraveno další téma. Byl neuvěřitelně kreativní a nestal se navíc nikdy svým vlastním epigonem.

Ilustračně bohatá publikace Ondřeje Slaniny obsahuje i kvalitní recenze Hofmanových literárních prací a navíc četné Otovy vlastní texty (např. Můj Bohumil Říha na str. 21) a úryvky z mnoha scénářů. Dodejme, že letos začalo natáčení dalších dílů Pana Tau, byť už bez jen těžko odmyslitelného Otty Šimánka.

A co říct závěrem?
Ondřej Slanina snesl, a to mu nijak neberu, značné množství informací a úspěšně těží i z poznatků doktorky Jany Čeňkové (to v literárních sekvencích) či ze vzpomínek Hofmanova bratrance Petra Linky.
Pomoc mu neodepřel ani filmový režisér Karel Smyczek, který o Otovi realizoval dokument, a na rešerších se osobně podílel Otův syn Otto. Alena Vodáková zapracovala pak na korektuře. Zda dobře? Nevím. Netuším, s jakou bedlivostí, ale bez chyb v čárkách i jinde text odevzdat nedokázala; bohužel. Tři lapsy registruji například hned na úvodní straně 5 a četné další na straně 8. Nicméně i sám autor klidně užívá v textu obraty typu „pomocného režiséra na filmu vykonával“ (str. 150), na což ho jednoduše nikdo odpovědný neupozornil.

pan tau double

Ondřej Slanina (*1982) však má snad na nějaké ty překlepy právo. Kdo ví. Pobyl za studií pražské UK i na Technische Universität v Drážďanech a přednáší rád na filmových festivalech a knižních veletrzích. Vede internetový portál Realfilm.cz, který spoluzaložil, a před pěti lety k němu přidal tzv. RealArts.cz. Od roku 2000 natočil vícero autorských filmů a roku 2007 jeho černá komedie Čest práci! vyhrálanárodní kolo evropské soutěže o nejlepší scénář. Je i znalým autorem Výkladového slovníku exotických materiálů (2012) a tria encyklopedických titulů Slavná světová filmová klasika (2011), Slavná česká filmová klasika (2013) a Česká animovaná klasika (2017). Nic to bohužel nemění na tom, že práci o Hofmanovi dal tento historik dohromady v podstatě „metodou pana Graclíka“.

Mně osobně na dotyčné metodě celkem nic nevadí, to je pravda, ale ne každý má stejný názor. Poutník světem fantazie je umnou kompilací, až moc se nicméně spoléhá na samonosnost faktů. Už odpustitelnější je, že se autor (samozřejmě) nedopátral všeho, a na to doplatila velestručná závěrečná kapitola o audioverzích Hofmanových literárních prací.
Vždyť stominutové rozhlasové čtení Hodiny modrých slonů (1981) mělo víc než deset let předtím předchůdce a nemohu naň pochopitelně zapomenout, když jsme jej tenkrát poslouchal na lehátku v mateřské škole. Stejnojmenná zvláštní kniha vyšla roku 1969 a zfilmována byla dva roky nato. Zde vystupující Bertoldi je přitom opět jednou z odnoží pana Tau.

Je dobré číst Slaninovu knihu, ale na můj vkus se až moc blíží slovníku. Přínosem je, nicméně Ota Hofman (1928-1989) si pro budoucnost zaslouží ještě víc. On sám neměl ani výraznou vizuální představivost, ani nebyl fabulátor, to jsou fakta, avšak za génia tvorby pro děti jej označit smíme. Nu, a jako mnoho géniů odešel bohužel mlád. Na den přesně půl roku před revolučním 17. listopadem.

Ondřej Slanina: Poutník světem fantazie. Úvod ing. Otto Hoffmann. Vydavatel: Charon media. Praha 2018. 232 stran. ISBN 978-80-904975-3-5

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Biografie Hofman Ota

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit