Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

🔴 Největší kniha příběhů Sherlocka Holmese

velka kniha sherlocka holmese

Renomovaný editor Otto Penzler (*1942) není nejspíš žádný megaloman, ale možná ano. Dohromady totiž ukul dosud nejrozsáhlejší knižní komplet holmesovských povídek.

Nyní vyšel i česky, ale navzdory údaji na krabici, v níž je uschován, je beletrických textů jen 81, a tedy o jeden méně. Co hůře, další dva příběhy odpadly zvůlí majitelů práv a chybí tak detektivky Barry Daye The Adventures of Curious Canary i Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

Některé Penzlerem shromážděné texty tu vyšly knižně poprvé a ještě víc se jich prvně objevuje česky.
Ne ovšem dvě Doylovy úvodní legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu; ty už známe od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese jiného editora Petera Haininga. Nutno však podotknout, že se jedná spíš o Doylem přehnaně nerozvíjené úvody k nikdy jím nenapsaným příběhům... a charakteristické jsou dle očekávání tím, že zde Sherlock před Watsonem exhibuje a předvádí deduktivní um.

Dost kilogramů vážící kniha nicméně začíná jinak: oním 82. textem. Jmenuje se Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900) a patrně představuje zárodek rozsáhlejšího spisovatelova rozprávění Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923), které taktéž už můžeme znáti z Hainingova souboru.

Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese ovšem do útrob schramstla i tři povídky „neznámých autorů“. A to?
1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892).
2. Herlock Shomes opět v akci (1916).
3. Sherlock mezi duchy (1925).

V prvním z těchto případů se jedná o skutečně zábavnou parodii zveřejněnou dávným londýnským časopisem jen patnáct dní po prvním vydání úvodní holmesovské sbírky, která se stala bestsellerem. A Sherlock? V pastiši umně doloží, že ho Doyle nevylíčil právě nejpřesněji.
Série textů Herlock Shomes znovu v akci je ovšem až katastrofálně nezdařeným cyklem z šesti čísel stařičkého časopisu The Wiper Times a Penzler neměl tuhle reedici prostě dopustit, myslím si.
Oproti tomu příběh Sherlock mezi duchy bývá připisován G. K. Chestertonovi a v jeho časopise byl přinejmenším poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách v knize se zmiňoval už Josef Škvorecký v letech šedesátých (Nápady čtenáře detektivek), a vidíte, na jejich překlady se přesto dostalo teprve teď.

Mezi tolika desítkami autorů pak figurují například i humorista John Kendrick Bangs, klasik vtipné povídky O. Henry, původce Medvídka Pú Alan Alexander Milne, zcela nezaměnitelný Pelham Greenville Wodehouse, Francis Bret Harte, Stephen Leacock, Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess a esa hororu, jakými byli August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson. Nechybí ani Stephen King a Laurie Kingová (*1952) populární poněkud kontroverzní sérií víc než deseti bestsellerů o Holmesově něžné nevěstě Mary Russellové (vycházející od roku 1996). Tato dáma tu má povídku Případ paní Hudsonové (1997)... Ale zrovna tak zaujme přítomnost klasiků science fiction Poula Andersona, Tanith Leeové či Michaela Moorcocka - a zastoupeni jsou rovněž John Lutz, Anthony Boucher, Ross MacDonald či Edward D. Hoch. A taktéž předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který jest - mimo jiné – pachatelem románové předlohy známého filmu Bullitův případ (která nese název Němý svědek, 1963, a Mistr Fish ji kdysi vydal pod jménem Robert L. Pike).

Hned třikrát boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie, jenž se upřímně přátelil s Conanem Doylem a spolu tak rovněž vytvořili totální operetní propadák Jane Annie (1893). Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je přitom vůbec tou nejranější holmesovskou parodií.
Barrie pak ovšem vymyslil i další povídku téhož typu Případ dvou spolupracovníků (1893), a psal ji rovnou na předsádky jisté své už vydané knihy. Tu pak věnoval Doylovi (zklamanému z jejich neúspěchu). I další Barrieho text Zesnulý Sherlock Holmes byl časopisecky uveřejněn roku 1893.
Následuje už dnes zapomínaný autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912) a přítomen je hned dvěma příběhy. Prvý, Dobrodružství Sherlawa Kombse, je z května 1892 a pro svou knihu Obličej a maska (1894) ho autor přejmenoval na Velkou pegramskou záhadu. A roku 1904, a to v prosincovém čísle měsíčníku Idler (1892-1911), jenž Barrr osobně založil, se pak ještě objevilo Dobrodružství s druhým váčkem, což však už věru není žádná sláva, ba naopak. S editorem však rád připomenu, že mimo holmesianu Barr přece vyspekuloval jednu z naprosto nejdůvtipnějších záhadných povídek všech dob. Sdružení roztržitých.

Otto Penzler sice texty rozčlenil na deset okruhů, vzhledem k tomu, že řada próz spadá do více kategorií současně, však i sám doporučuje si kategorií moc nevšímat. A kdyby?
Například jde o osm „nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek“ či o fantaskní kategorii Mimo tento svět a dokonce se dobereme série jedenácti textů nepovedených, které však dle editorova názoru mají „historickou hodnotu“. A velice překvapivě je uzavírá práce talentovaného držitele hned několika cen Edgar, už zmíněného pana Fishe, Dobrodružství v Ascotu (1960), již v poklidu zařadil do knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (1966).

Oddíl Mimo tento svět uvádí americký spisovatel, recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý jako Anthony Boucher, a to povídkou Strašidelný vlk (The Adventure of the Bogle-Wolf, 1949).
Boucher byl eso, každoroční celosvětové konferenci detektivkářů se na jeho počest přezdívá Bouchercon a on sám byl znalec mnoha jazyků a jeden z prvních překladatelů Jorge Luise Borgese do angličtiny.
Psal i oblíbené detektivní romány – už počínaje Případem sedmi z Golgoty (1937) – a jeho kniha Devět krát devět (1940), vydaná pod jménem H. H. Holmes, byla dokonce zvolena „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“. Podotkněmež nicméně, že H. H. Holmes (1861-1896, https://cs.wikipedia.org/wiki/H._H._Holmes) byl pověstný sériový vrah, který možná připravil o život dvě stě třicet lidí.

Oddíl Mimo tento svět (možná jsme mimo něj ovšem v celé této knize) pokračuje prózou „Velmistra“ sci-fi Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958), avšak do antologie se již vtisknout neměly další Andersonovy holmesovské příběhy jako Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Poul Anderson byl, vzpomíná editor, i mužem, jenž si zřetelně povšiml značného průniku mezi příznici Sherlocka a příznivci sci-fi.

A další sci-fi Velmistr? Je jím Michael Moorcock (*1939) – a přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993).
Ve značné míře hororovým tvůrcem byl pak (Stephenem Kingem milovaný) Manly Wade Wellman (1903-1986), duchovní to otec detektiva-playboye Johna Thunstona (nadaného paranormálními schopnostmi) i „okultního“ soudce Keitha Hillary Persuivanta. Wellman psal i o skutečných zločinech a za knihu Mrtev a pochován (1954) převzal díky tomu cenu Edgar. Ale stvořil i čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v literární povídkové soutěži samotného Williama Faulknera, jenž zareagoval rozhněvaným dopisem. V naší knize si můžeme přečíst Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Dalším esem lovecraftovských hrůz byl August Derleth (1909- 1971), autor asi sta knih a víc než tří tisíc povídek a článků.
Jeho detektiv Solar Pons se krajně podobá Sherlocku Holmesovi a je to záměr. Než mu Derleth našel jméno, prosil totiž Doyla, aby směl pokračovat přímo v příbězích se Sherlockem. Povolení nedostal, ale nakonec napsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi. Derlethovi příběhy přitom samozřejmě nevypráví Watson, ale jistý doktor Lyndon Parker, a oba jeho hrdinové žijí na adrese Praed Street, 7B. Co víc? I Pons má bratra, který ho intelektuálně ještě předčí, a jen se nejmenuje Mycroft, ale Bancroft. A tituly některých Ponsových caus? August Derleth je převzal ze slavných, ale Doylem nikdy nenapsaných příběhů, o nichž se Watson, jak asi víte, občas zmiňuje. I došlo na detektivky Ricoletti s golfovou nohou (a jeho odporná žena), Hliníková berla i Politik, maják a cvičený kormorán. Nu, a taky na zde přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Jak tedy zjišťujeme, August Derleth ani zdaleka nedoplňoval jen přítele Lovecrafta.

Do okruhu holmesovských povídek ne od Doyla „vydávaných nejčastěji“ náleží kupříkladu i mistrná (a již Josefem Škvoreckým zmiňovaná) parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Francise Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své vlastní psaní Doyle přiznával. Pátrač v téhle povídce se ovšem jmenuje Hemlock Jones.

Rovněž O. Henryho (1862-1910) Slídilové (23. 10. 1904) však patří mezi nejpopulárnější holmesovky nikoli od původního autora a napsal i dva další pastiše: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Všem dodnes známý Stephen Leacock (1869-1944) je pak v téže kategorii mistrů zastoupen bezvadnou mikropovídkou, která má jen něco přes dvacet řádek! Jmenuje se Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). Ale o „Velikém detektivovi“ psal (vedle stejnojmenné povídky z roku 1928) i v Záhadě k zbláznění (1911) a v Co se stalo pak? (1937).

doyle holmes watson ilustrace

K nejvydávanějším holmesovkám nikoli od Doyla náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925), již vymyslil a napsal zakladatel prestižního londýnského Detektivního klubu Anthony Berkeley Cox (1893-1971), jeden „z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů své doby“, jak Penzler upozorňuje. Tento dnes zapomínaný spisovatel stvořil roku 1925 vysoce originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem zůstává brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929). Dva svazky napsal Cox i pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu Herberta Armstromga. Tento zbabělý lékař zabil svou ženu a Penzler zdůrazňuje, že je v tomto díle vrah znám od samého začátku, podobně jako v epizodách televizního seriálu Columbo.

Takřka kuriózním případem rozhodně zůstává případ chaoticky psané povídky Muž, po kterém byla sháňka. Je to historie zmizení člověka z lodní paluby (před očima více svědků) a roku 1911 ji prý Doylovi dal či poslal jistý Arthur Whitaker (1882-?).
Poprvé však vyšla až roku 1948 a česky pak v Zapomenutých případech. V jiném překladu a jako Hledaný muž. Tam je brána co Doylovo dílo a zůstává tu otázka. Text, pravda, obsahuje hned několik trapných rozporů a Haining ho má za „nejkontroverznější“ z děl spojených s holmesovským Kánonem. Tato povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše Haining. Naráží hlavně na mistrnou úvodní scénu, ale Penzler je asi po právu neoblomný. A architekt Whitaker? Počátkem roku 1949 napsal Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi dopis, v němž se označil za autora, přičemž předložil uhlový papír s průklepem rukopisu, který vnikl při přepisování příběhu na stroji. Po pohrůžce právními úkony Doylova rodina tehdy jeho tvrzení přijala.

Amisova (1922-1995) povídka je z květnového čísla Playboye, ročník 1978, nicméně téhož roku vyšla co samostatný sešitek.

Uloupený Sherlock od Milneho, autora medvídka Pú (1882-1956) je už z roku 1903 a Penzler doslova píše: „Označit toto dílko za triviální je přílišná chvála. Uvádíme je zde pouze jako kuriozitu – nic víc.“ Nicméně pozor. Milne se vypracoval - a roku 1922 se dokonce stal autorem „jednoho z tří nejlepších detektivních románů všech dob“. Jmenuje se Tajemství červeného domu (česky 1924) a sporu není ani o tom, že to byl právě Milne, kdo se jako první odvážil „legrací kolem mrtvoly“. Kterýžto humoristický typ detektivky předtím neexistoval. A je i duchovním otcem potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, jemuž přezdívali Magor. Úspěchy sklízela rovněž jeho detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl textem Z detektivova zápisníku (1959) a zde editor připomíná, že jeho Wooster a Jeeves se prvně vynořili roku 1915, a to v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II., dodejme, jmenovala tohoto (s Hitlerem svého času flirtujícího) gentlemana komandérem Řádu Britského impéria.

Autor životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) napsal rovněž hrstku pastišů – i včetně (zde přítomné) Nicotné záležitosti (1980). A vedle víc než padesátky detektivních románů je i autorem řady populárních knih o záhadách a zločinu: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Další z mistrů Julian Symons (1912-1994) - oceněný Edgarem za skvělou histori detektivního žánru Bloody Murder (1972) - je i autorem Doylovy biografie a taky napsal tři holmesovské pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem... ? (1987). Ten poslední najdete v naší knize. - Ale Symons vytvořil i romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do velikého detektiva... takříkajíc vtěluje.

Tvůrce detektiva Archera Ross MacDonald (vlastním jménem Kenneth Millar, 1915-1983) je poté v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou už z roku 1931, kterou uveřejnil ve vlastním středoškolském časopise a v níž vystupuje jistý Herlock Sholmes.

Americký humorista J. K. Bangs (1862-1922) se zase proslavil dílem Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908), kde vyšla i jeho zde přítomná holmesovka.

Už Škvorecký se – v Nápadech čtenáře detektivek - zmiňuje o veslařském trenérovi a britském poslanci Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším to soudci hrabství Buckinghamshire, jenž roku 1901 vydal Dobrodružství Picklocka Holese. Jako povídky byly ony případy uveřejňovány od roku 1893 a toho roku taky vyšlo nám tu předložené Klausovo, promiňte, Vévodovo pero.

Povídku od tvůrce prchlivého inspektora Morse Colina Dextera (*1930) známe česky už od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše bichle se nezastaví a pilně saje i z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwatda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (samostatně vyšel sešitově roku 1999). E. D. Hoch (1930-2008) byl, jak možná víte, jedním z vůbec nejplodnějších povídkářů a krátkých próz napsal přes devět set.

Ale všimněme si ještě pár velikánů.
Až neuvěřitelně všestranný gigant literatury a plodný hudební skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je tu také zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989), a do naší publikace byl vybrán i Případ smrti a medu (2011) geniálního Neila Gaimana (*1960), jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů.

„Velká kniha“ obsahuje i dvě povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi, nikoli však od jeho původního autora Hornunga, nýbrž z pera Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a nakonec vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než původní Doylův švagr! Ve dvou povídkách zde přítomných - a na sebe navazujících (1975) - se Raffles utká (jak jinak) se Sherlockem.

Když si odmyslíme ony dvě úvodní Doylovi legrácky, je svazek uveden možná nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal, a to Jedinečným Hamletem (1920). Stvořil jej „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese velmi příznačný název. Narozen v knihkupectví (1965). Za jeho druhý nejvýznamnější počin (ohledně velkého pátrače) je pak obvykle označována kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

O Sherlocku Holmesovi už dnes, dodejme s jistou únavou, existuje víc než pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

Editor Otto Penzler: Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese. Přeložilo dvanáct překladatelů. Euromedia Group, a. s – Knižní klub. Praha 2017. 896 stran. ISBN 978-80-242-5931-4

Komentáře  

# buy rs gold 2014 2017-11-13
Thіѕ is my fiгst timе visit ɑt here ɑnd i am ɑctually
pleassant tо read everthing ɑt onee plаce.
Citovat