Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Pavel Weigel. Skvělý překladatel, básník, kamarád...

weigel pavel laskani

Milý mi Pavle Weigle, někdo se stane pod vlivem zdravotních potíží, táhnou-li se léta, zlounem. Tak to Pavel ne. To nebyl jeho případ. Pavel Weigel byl vždy hodný člověk.


Náležel dokonce k těm lidem, kteří vás při prvním setkání automaticky vnímají kladně a coby potenciálního kamaráda. Teprve kdybyste jej zklamali, ztratíte skvělého přítele. A Pavel, ač introvert, tím skvělým kamarádem uměl být.

I díky spisovatelce Olze Nytrové se mu umíralo trochu lépe, když mu pomohla zařídit cosi jako domácí hospic, ale stejně nám to všem připadá náhlé. Moc náhlé. Nicméně právě tak smrt vypadá. Když přijde.
Je pravda, že Pavel (1942-2015) během posledních let, kdy už neměl žádný žaludek, opakoval vícekrát, že na tom není nejlíp, ba naopak, že je na tom hůře a hůře. To říkával; ale řeči se vedou a cosi ze síly jeho osobnosti a jeho entuziasmu prostě bránilo většině z nás brát jeho slova důsledně. Měli jsme? Neměli? Už nemáme co řešit; Pavel není a není tak ani muž, který jen Obci spisovatelů České republiky dal ze svého na nájem prostor v Železné ulici sto tisíc.

Když jsem tam s ním byl naposled sám, vyprávěl mi o všem tak upřímně, jako bych dosahoval jeho úrovně; což ani vzdáleně neplatilo. Jeho verše se dávno měli stát součástí antologií. Jako překladatel neměl valnou konkurenci. A ještě nám nezištně radil ohledně Dilie, ve které se angažoval. A ještě i psal vlastní knihy.
A v jedné já objevil verše, které do vysoké míry souzní s mým vlastním vnímáním lásky, a to jednoduše proto, že láska je láskou tehdy a jen tehdy, je-li bezvýhradná.

Pavel Weigel: Monolog

Nedovedu si představit, jak budu bez Tebe žít.
Co na tom, že se nevídáme.
Přesto jsem Tvůj a vše, co mám, je Tvé,
neboť jsi mi to propůjčila
svým úsměvem, tak krásným,
že si ani nebyl vědom štěstí,
které vyvolával v mých očích.
Propůjčila jsi mi lásku – schopnost
radovat se ze světa, na kterém jsi Ty,
naději nezávislou na ničí vůli,
a obraz sebe, který plyne ve všech mých nervech.
To všechno jsi mi dala jako někdo,
kdo vytřepává ubrus z okna
a krmí tak nevědomky ptáky.
Proč Ti to vlastně píšu? Stejně vím,
že naděje, která mi zmizela před léty,
byla jen pouhou fikcí.
Vždyť každý den byl jen čekáním
na zítřek, kdy se možná rozhodnu,
že pozítří Tě snad oslovím.
Tak prošla léta – další budou stejná,
neboť mnohé se mění, jak jistě víš sama,
a spoléhat se dá jen na málo věcí.
Jednou z nich je má láska, i když nevím,
zda můžu dávat toto jméno citu,
uzavřenému do skořápky Tvých omluvných slov.
Jedno mi ale nevezmeš. Budeš žít dál
v mé mysli jako dosud. Dál budu slýchat
Tvé kroky zaznívat do svých
a vídat Tvůj bezpečný úsměv vedle svého ramene.
Budeš tedy dál žít dvakrát,
aniž se někdy setkáš se svým druhým já,
které žije v mých očích.
A tak ti děkuji za všechno, oč jsem bohatší:
Za všechna slova, která nebyla pronesena.
za všechny city, které nebyly projeveny,
za všechny polibky, které zůstaly viset ve vzduchu.
Nechci však, aby sis něco vyčítala.
Nemůžeš přece za to, že jsi někoho fascinovala,
jako slunce nemůže za to, že svítí.
Promiň, že jsem Ti psal, ale
když já si vůbec nedovedu představit,
jak budu bez Tebe žít

Z knihy Laskání (2014)

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie současná Weigel Pavel

You have no rights to post comments