Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

O duchu. Kniha Helvetia, která byla po vydání veřejně pálena katem

HELVETIUS 2

Církví i šlechtou byla Helvétiova kniha označena jako nejnenáviděnější dílo, jež se kdy mohlo objevit. Hned po vydání knihy O duchu v roce 1758, bylo dílo veřejně zakázáno.
Stalo se tak na schodišti francouzského parlamentu, kde ji demonstrativně roztrhal kat a spálil. Stejným způsobem bylo zatracena i další kniha Helvetia, O člověku, která byla dopsána v roce 1767, ale vyšla až dva roky po smrti autora.

Proč taková nenávist? Helvétius (1715–1771) velmi trefně kritizuje chování jak jedince, tak společnosti nikoliv však z hlediska tehdější totalitné církevní ideologie, ale klade důraz na materiální chápaní světa. Tím "podkopává" samé základy fungování tehdejší feudální společnosti, i když ne zcela cíleně.
Ve své knize píše:

Je opravdu překvapující, proč tolik různých vládních forem, ustavených aspoň pod záminkou obecného blaha, a proč tolik zákonů a nařízení nebylo u většiny národů ničím jiným než nástroji, jak učinit lidi nešťastnými. Snad nelze uniknout tomuto neštěstí jinak než návratem k mravům daleko, daleko prostším. Dobře však cítím, že by pak bylo nutno vzdát se nekonečného množství slastí, od nichž se nemůžeme odpoutat bez nesnází. Je to pravda vhodně vyjádřená těmito dvěma verši o divoších: U nich vše je společné, u nich je ve všem rovnost; žijí bez paláců, ale také bez chudobince...

Claude Adrien Helvétius (1715 – 1771) byl francouzský filozof 18. století, podílející se na tvorbě Encyklopedie, která vyšla ve Francii poprvé v letech 1751–1766. Jeho filozofie navazuje na Lockův senzualizmus: objektivní existující hmotu poznáváme prostřednictvím pocitů. Druhým nástrojem poznání je paměť, kterou chápal jako trvající, ale oslabený pocit. Myšlení je kombinace pocitů.
Ve výchově lidského charakteru má velkou roli společenské prostředí. Ve společenském vývoji hraje rozhodující roli lidské vědomí a vášeň.

I když Helvétius nepřináší zásadní filosofické teze, mělo jeho dílo velký vliv na další posilování racionalistického myšlení, které bylo základem francouzské revoluce, jež po dlouhých staletí temna začíná zásadně měnit společenské vztahy a postoj ke svobodě jednotlivce, mimo jiné i tím, že výrazně potlačuje moc církve.

Výpisky z díla...
(Upozorňujeme, že kniha vyšla před 300 lety, ale aktuálnost není náhodná.)

Pod takovými vládami nejsou lidé nikdy oživováni ničím jiným než duchem šíleného egoismu, který je předzvěstí zkázy říší. Každý upírá zraky na svůj osobní zájem a nikdy se neobrátí na zájem obecný.

Lenost, neužitečnost, nezvyklost, ba i samo nebezpečí myšlení způsobí brzy neschopnost k němu. Málo se přemýšlí v zemích, kde lidé své myšlenky zamlčují. Marně by se namítalo, že mlčí z opatrnosti, ale že nicméně přemýšlejí; jisto je, že již nemyslí a že v hlavách porobených despotismem se nikdy nezrodí ideje vznešené a statečné.

Mezi mnohými vlastnostmi je podlost tou, která je ctěna, a prostřednost tou vlastností, která bývá odměňována; lidem nevalným bývá téměř vždy svěřována veřejná správa, kdežto lidé duchaplní jsou odstrkováni. Protože jsou příliš neklidní a neposední, rušili by prý klid státu. Pokoj ve státě nebývá vždy důkazem štěstí poddaných. Lidé jsou jako koně, kteří stísněni udidlem trpí bez pohnutí nejkrutější zacházení. Neochočený kůň se vzepne při první ráně. Ztrnulost je pokládána za pokojnost

Není století, jež by neponoukalo k smíchu v století příštím pro nějaké směšné tvrzení nebo popírání. Minulá pošetilost zřídka osvětluje lidem jejich pošetilou přítomnost.

Jednoho dne, když před Alkibiadem vychvalovali hodnotu Sparťanů, Alkibiadés řekl: „Čemupak se divíte? V tom nešťastném životě, jaký vedou, nemůže být pro ně nic naléhavějšího než smrt.“
Alkibiadés (asi 450–404 př. n. l.), athénský státník a vojevůdce v tzv. peloponnéské válce proti Spartě

Přepych vábí bohatství do hlavních měst, ponechává venkov v nouzi, podporuje libovolnost vládní moci a tudíž rozmnožování podpor a konečně umožňuje zámožným státům, aby dělaly dluhy; těch se potom nemohou zbavit, aniž by národy zatížily svízelnými daněmi.

Je to divná věc, že země, vychvalované pro svůj luxus a civilizaci, jsou právě země, v nichž největší počet lidí je nešťastnější než jsou národy divošské, kterými civilizované národy tak pohrdají. Kdo by pochyboval, že stav divocha je lepší než stav rolníka? Divoch se nemusí bát jako rolník vězení, přetížení dávkami, trýznění od pána, libovůle jeho zplnomocněnce; není ustavičně ponižován a otupován každodenní přítomností lidí bohatších a mocnějších než on; divoch žije bez představeného, bez otročení, je silnější než rolník, protože je šťastnější, těší se blahu rovnosti, a především neocenitelnému statku svobody, jíž se marně dovolává většina národů.

Národy, u nichž je zaveden přepych, stanou se dříve či později oběťmi despotismu; své slabé a ochablé ruce nastrkují okovům, jimiž je tyranie chce spoutat. V těchto národech žijí v změkčilosti, a ta ani nepřemýšlí, ani nepředvídá; a naléhavá potřeba, plně zaměstnaná hledáním ukojení, nezvedá svých zraků až ke svobodě.

Každý nazývá u druhého počestností jen zvyk takového jednání, které je jemu užitečné.

Ten, kdo za všech možných okolností se zaručuje za svou ctnost, je pokrytcem, nebo je slaboduchý, a před ním je nutno mít se na pozoru.

Ctnostných lidí je tak málo, že se o nich zmiňuji jen pro čest lidstva. Nejčetnější třídou, kterou samu tvoří téměř celé pokolení lidské, je ona třída lidí, kteří dbají jedině o své zájmy. Soustřeďují se, abychom tak řekli, jen na svůj blahobyt, a název ctnostný dávají jen jednáním, jež jsou jim osobně prospěšná.

Když pozorujeme lidi, shledáme, že není zločinu, který by nebyl pokládán za počestné jednání ve společnostech, jimž zločin prospívá.

Kněží mají zájem na tom, aby udrželi národ v zaslepení, a k tomu cíli pronásledují všechny ty, kdo by ho mohli osvítit: často i bez potřeby se uchylují ke krutostem, pronásledují a utlačují muže vynikající, stávají se chvalořečníky děl prostředních, kdežto výtečná díla kritizují.

Každá chvalořeč je nudná, kdežto satira je příjemná.

 Křesťané byli až příliš často jen lidmi. Dokud jich bylo málo, mluvili jen o snášenlivosti; když jejich počet a vliv vzrostl, kázali proti toleranci. Ozbrojenou rukou zničili pak pohanství, bojovali s kacíři, hlásali evangelium Frisům, Sasům a všude na severu. A zem, dýmající krví trpitelů, obětovaných falešným bohům nebo nejvyšší bytosti, je všude jen širou, hnusnou a strašlivou márnicí nesnášenlivosti.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Claude Adrien Helvétius

Vaše názory 

# LadislavM
Něco málo oprav a text je aktuální pro dnešní dobu.
| Quote
# Magda
Zajímavá je poznámka Helvétiova, že skutečně vlastní a originální zásadní náhledy vznikají v něm jen do třicátého, nejpozději čtyřicátého roku, dokonce jsou vlastně důsledkem kombinací v nejranějším mládí.
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit