Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Friedrich Nitzsche. Jedinečný filozof a jeden z největších básníků

Nietzsche

Zájem o filozofii F. Nietzsche (1844-1900) byl ve dvacátém století veliký, méně je ale možné hovořit o jeho ocenění jako básníka, jenž je přirozenou součástí velké bitvy moderního umění o autenticitu. Podle mého názoru ovšem bez Nietzsche-básníka nelze pochopit filozofii, již hlásá Nietzsche-filozof.


Filozofie je u Nietzsche pro poezii, nikoli naopak. Neboří proto, aby bořil, nýbrž aby stavěl a tvořil – a jádrem toho projektu, nadčlověkem, který má smysl právě i navzdory věčného návratu téhož, je státi se sám sebou.
Člověk není sám sebou automaticky, to je velká výzva pro budoucnost lidstva, které už prakticky nerozumí tomu, že já nejsem ten, co se mu chce to či ono. Já je projekt, smysl, nikoli roztříštěnost libovůle nebo napodobování toho, co se od nás jaksi automaticky očekává. Nietzsche dává jasně najevo, a zapadá tím zcela do velké bitvy o kulturu proti měšťáctví, která se vede od Goethovy smrti, že tím projektem, tím já nemůže být nějaký sobě nadekretovaný plán, nějaké poručení si hodnot nade všechno ušlechtilých – autentický se naopak člověk stává na základě toho, že on sám je unikátní, že se musí potýkat s tím, co opravdu prožívá, že přehodnocuje hodnoty vnější a formální, aby mohl se stát sám sebou v jazyku, kultuře, historické zkušenosti, aby je v sebe přeměnil a zároveň se neizoloval, neztratil. To je život jako smysl života.

Nietzsche fyziolog nabízí novou možnost, jak se vrátit k hloubce, a přitom se bránit tesknotě po staré morálce a staré společnosti.
Jako fyziolog právě ukazuje, že život je daleko víc než vegetativní fyziologie, než konzum, naopak: život, fyzický život, koření v mystériích a v mystériích má svůj cíl. Jeho podstatou je náš prožitek, nikoli biologie. Jeho slávou je naše tvůrčí úsilí, jeho smyslem je státi se sám sebou. To není život, jenž se donekonečna vylepšuje čipy, léky, novými zážitky a rozptýleností, život postavený na tom, co se chce a v čem jsou si lidé tak podobné biologické stroje.

Ano, dnes právě řešíme dávno jiný problém, než je právo těla proti chimérické duši náboženských moralizátorů; tělo pohlcuje duši natolik, že málem už nic nezbývá z člověka.
A právě Nietzsche, velký bojovník proti náboženské tuposti, ukazuje velmi dramaticky a naléhavě, že tělo bez hlubší, osobní, unikátní identity ztrácí svůj smysl. Život má smysl, to je velké umění přitakání. Nic mu není vzdálenější než láska k životu jako k tomu, co nebolí, co je příjemné a co je automaticky lepší než smrt – taková vegetativní láska k životu, potěšení organismu z dobrého fungování, zcela pomíjí smysl. Proto se tak rozmohla odpověď, že život nemá smysl nebo že jeho smysl je v tom, že se prostě žije.
Přitakat životu na této úrovni je popření smyslu existence jednotlivce, jednotlivec je jen jednou z pomíjivých forem téže síly a přitakání životu je to, co v nás prožívá ona, zatímco my neexistujeme. Jestli je tomu tak, má pravdu Schopenhauer a jediná cesta jednotlivce ke spáse je nirvána, zánik té absurdní vůle, která tvoří tolik individuálních utrpení.

Ale Nietzsche to obrací – pro něj jsme víc než formou nějaké vůle, naše vůle (ale ne ve smyslu chce se mi, nýbrž ve smyslu stávám se sám sebou) tvoří neopakovatelné, neredukovatelné individuum, jehož autentické bytí je i jeho věčností, smyslem jeho života. Jen tak lze životu opravdu přitakat, jen tak lze pochopit ze hloubky přitakání jeho duchovní hloubku, která se nejrůzněji projevuje v lidské kultuře.

Nietzsche je jedním z největších básníků lidstva, který nám v určitém smyslu může pomoci z (post)moderního labyrintu zpátky ke kulturnímu elitářství, k opravdovosti otázky po smyslu života.
Paradoxně může takto spojit křesťana s ateistou, levičáka s pravičákem nebo konzervativce s pokrokářem, aniž by někomu bral jeho vrženost a identitu, naopak! Nietzsche je i svým osudem velkou hrází proti podceňování kultury na něco neosobního, co se odehrává pouze v rámci společenských mechanismů, kroužků, institucí atd. Je v tom předchůdce a také velký blíženec beat generation.

Spolu s Kierkegaardem, Rimbaudem nás Nietzsche učí vážnosti, díky které se relativizující ironii měšťáků mohli jevit nanejvýše jako šílenci.
Tu není nadhled nad smyslem života, tu je naopak odvaha ke Goethovu evangeliu činu, kde čin může být sotva něčím konvenčním, ale je tvůrčím, téměř demiurgickým povstáním nové skutečnosti do bytí – a dodnes se na Kierkegaarda, Nietzsche, Rimbauda či Ginsberga s údivem díváme jako na nové stvoření s podobným údivem, s jakým se rajská zvířata musela dívat na stvořený lidský pár, pečující o jejich zahradu. Ano, oni pečovali o nás, a zpětně je to stále zřejmější, neboť bez nich by uprostřed globální žranice začátku 21. století už asi nebylo žádné naděje v člověka.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Nietzsche Friedrich filosofie

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit