Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Digrese bibliofila. Jeden z posledních slavných příspěvků Umberta Eca

 eco umberto bw portrait

Když ve věku 84 let zemřel Umberto Eco, autor rozsáhlého vědeckého díla a romanopisec, jehož nejznámější román Jméno růže (1980), znaly ho miliony čtenářů na celém světě.
Zatímco vědecká rada Univezity Karlovy neudělila v roce 2013 Ecovi ani čestný titul, z důvodů ryze stupidních a to, že nemá žádný vztah k Praze a k místní univerzitě, ve světě si Ecova díla právem cení. V roce 2014 obdržel významnou cenu "Gutenberg-Preis", kterou uděluje každé dva roky mezinárodní společnost Gutenberg-Gesellschaft spolu s městem Mohuč za mimořádný umělecký, technický a vědecký přínos na poli knižní kultury.

V překladu přinášíme příspěvek, publikovaný v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, v němž Umberto Eco s nadsázkou odkrývá některé zvláštní rysy milovníků knih.

Umberto Eco / Digrese bibliofila

Každý sběratel starých knih, jako jsem já, se neustále ve snech obrací k Mohuči. Často sním o tom, že mi zavolá devadesátiletá osamělá a nemocná vdova, která mi řekne, že by chtěla prodat starou knihu, kterou našla na půdě. Člověk se často setkává s lidmi, kteří věří, že mají v domě vzácný poklad, ale pak se ukáže, že se jedná o práci teologickou nebo právně historickou z 16. století, kterou je možné sehnat i u pouličního prodavače knih.
Spíš ze soucitu než kvůli opravdovému zájmu navštívím onu starou dámu a na první pohled vidím, že podle všeho jde jen o jedno z levnějších vydání opatřené nevzhlednou papírovou vazbou, která se už na půl rozpadá. Přece jen však trochu připomíná inkunábuli a stránky i přes skvrny od vlhkosti působí stále jaksi nově. Beru tedy tu věc do ruky, přepočítávám řádky na stránce a vidím, že jich je 42.
Dívám se na kolofon a hledám místo tisku – Mohuč bez udání tiskaře. V minulosti jsem měl možnost vidět několik exemplářů této knihy, dva v New Yorku – v knihovně Morgan Library, další pak v univerzitní knihovně na Yaleu (Beineke Library of Yale University) a jeden exemplář vytištěný na pergamenu, který je uložen ve vatikánské knihovně. Nad vší pochybnost držím v ruce Gutenbergovu Bibli.
Rychle si spočítám, že té staré dámě zbývá už jen několik málo let života a že potřebuje lékařskou péči. Jsem rozhodnutý uchránit ji před chamtivostí podlého antikváře, který by ji za knihu dal pravděpodobně jen pár stovek eur. Na místo toho ji nabízím dvě stě tisíc, s nimiž pěkně vystačí až do konce života, a odnáším si poklad nevyčíslitelné hodnoty domů.

Jak by se však příběh odvíjel dál? Bibliomaniak by vzácnou knihu uchovával v tajnosti, jen pro vlastní potěšení, neboť by si byl vědom toho, že kdyby ji někomu ukázal, tak jen pouhá fáma o ní by zmobilizovala zloděje v polovině světa.
Takže by se musel spokojit s tím, že si v ní bude listovat po večerech sám, podobně jako strýček Skrblík od Walta Disneyho, který se „topil“ ve svých penězích. Naproti tomu bibliofil by chtěl, aby si všichni mohli vzácné dílo prohlédnout a aby věděli, že patří právě jemu. Takže by se obrátil na starostu města s žádostí, aby cennost vystavil v hlavním sále městské knihovny a aby ohromné částky za pojištění a ochranu byly hrazeny z veřejného sektoru. Pro sebe by si vymínil právo, že si bude moci vzácný tisk přijít kdykoli prohlédnout, aniž by musel on či jeho bibliofilsky orientovaní přátelé stát ve frontě.
Jaké by to však bylo potěšení vlastnit nejdražší knihu světa, aniž by člověk nemohl ve tři v noci vstát a zalistovat si v ní. Přesně tohle je tím neštěstím, které postihne vlastníka Gutenbergovy Bible. Být majitelem drahocenného exempláře znamená jej ve skutečnosti nevlastnit. K čemu tedy pak sen o staré vdově?

Výše zmíněné ovšem bibliofila netrápí. Jeho skutečné utrpení spočívá v tom, že nikdy neví, komu má své poklady ukázat. Na rozdíl od člověka sbírajícího renesanční obrazy nebo čínský porcelán, který si svou sbírku může vystavit v obývacím pokoji, kde si ji se zaujetím prohlédne každá návštěva, zůstává bibliofil nepochopen.
Lidé, kteří nepatří mezi sběratele krásných či vzácných knih, se na knižní sbírku zpravidla jen letmo podívají a většinou stejně nepochopí, jak je možné, že tři sta let starý dvanácterkový svazek se zažloutlými listy může v někom vzbuzovat pýchu, i kdyby se jednalo o poslední exemplář, který bylo možné sehnat na volném trhu. Dokonce ani u ostatních bibliofilů nemusí jeho sbírka vyvolat patřičný zájem. Není vyloučeno, že sběratel knih o architektuře z doby renesance zůstane netečný při pohledu na sbírku alchymistických pamfletů ze 17. století.

The Bibliophiles 1879 by Luis Jimenez y Aranda
Knihomolové / Luis Jimenez y Aranda / 1879

Hlavním důvodem nezájmu normálních lidí je skutečnost, že bibliofilii považují za nákladnou zálibu.
Avšak láska ke knihám se může projevovat také sbíráním prvních vydání současné literatury, které lze často získat za přijatelnou cenu u stánků s knihami na náměstích a trzích ... a mladík se skromným kapesným tady může najít i drobnější tisky ze 16. století, které nestojí víc než tři obědy v pizzerii nebo tři návštěvy kina. Jeden můj přítel, zesnulý básník Elio Pagliarini, který podobně jako jiní básníci neoplýval penězi, sbíral originální vydání starších italských básníků, neboť se domníval, že když bude číst básně na původním papíře vysázené tehdy běžným typem písma, bude jejich četba působivější, než kdyby je četl v paperbackovém vydání.

Bibliofilie sice označuje lásku ke knihám, avšak nikoli nutně kvůli jejich obsahu.
Jistěže existují bibliofilové, kteří sbírají literaturu podle tématu a kteří nashromážděné knihy také čtou. Avšak proto, aby člověk přečetl mnoho knih, stačí, když bude jen vášnivým čtenářem. Naproti tomu bibliofil se sice zajímá o obsah, ale zároveň touží daný objekt vlastnit, a navíc pokud možno první vydání. Tato vášeň může jít až tak daleko, že někteří bibliofilové, s nimiž sice nesouhlasím, ale chápu je – dokonce ani nerozřežou listy u nerozříznuté knihy, aby nepoškodili právě získaný předmět. Uvolnit dosud spojené a nerozřezané archy by pro ně znamenalo totéž, jako kdyby sběratel hodinek násilím otevřel kryt hodinek jen proto, aby si prohlédl hodinový strojek.

Knihomolové a vědci si rádi podtrhávají některá místa v knihách také proto, že si o mnoho let později rozpomenou na svůj čtenářský zážitek díky určitému způsobu podtrhávání, prostřednictvím poznámky na okraji, střídáním černé a červené.
Sám vlastním jedno vydání Gilsonovy Philosophie au Moyen Age z padesátých let 20. století, které mě provází od dob mé doktorského studia. Papír byl tehdy velmi špatný a kniha se už téměř rozpadá, když se jí člověk dotkne nebo ji chce prolistovat. Kdyby pro mne byla jen pracovním nástrojem, obstaral bych si prostě nové vydání, které je k dostání za výhodnou cenu. Já ale stále užívám ono staré vydání, které mi svou vetchostí a opotřebovaností připomíná dávná studijní léta i období následující, a zůstává tak částí mých vzpomínek.

Smí se ve vzácných knihách něco podtrhnout nebo vepsat poznámku na okraj?
Teoreticky ne, ale dříve, když ještě nebývaly vzácné, to jejich čtenáři dělávali. Kdysi jsem získal svazek Paracelsa, který z pohledu antikváře neměl valnou hodnotu, neboť se jednalo jen o jeden svazek prvního vydání Huserova souborného díla (Opera omnia) z let 1589-91. Jakou cenu má jeden osamocený svazek souborného díla? Nutno dodat, že dílo je svázáno v dobové polokožené vazbě s šitými vazy na hřbetě, s rovnoměrným zahnědnutím a vlastnickým přípisem na titulním listu. Kromě toho je plné červených a černých podškrtů a opatřeno soudobými čtenářskými margináliemi a nadpisy psanými červenými kapitálkami, včetně latinsky psaných přehledů shrnujících německé texty. Celek vypadá nádherně. Rukopisné poznámky se mísí s tištěným textem, a proto si v něm s radostí a často listuji, abych znovu „prožil“ ono duchovní dobrodružství toho, jenž svými vlastnoručními přípisky zanechal v knize své svědectví.

Hypnerotomachia Poliphili COLONNA
Každý milovník knih touží po Collonově Hypnerotomachii Poliphili, jedné z nejkrásnějších knih v dějinách knihtisku.

Nejlépe po exempláři s širokými okraji v dokonalém stavu, bez skvrn a stop po červotoči. Ale co bychom si my (bibliofilové) nebo antikváři počali, kdyby se někde objevil jeden výtisk, který by byl hustě opoznámkován Jamesem Joycem a nadto ještě v irštině?

Nejsem zaslepen takovou domýšlivostí, abych si vlastní exemplář Hypnerotomachie zohyzdil propiskou v naději, že by tím mohla v následujících stoletích stoupnout její cena. Na druhé straně připouštím, že když studuji vzácnou knihu, odvažuji se dělat si na okraj poznámky tužkou jen lehce, abych je mohl jednoho dne zase vygumovat. To mi pomáhá vnímat knihu jako svou vlastní. Proto se považuji za bibliofila, ale nikoli za bibliomana.

O rozdílu mezi bibliofilií a bibliomanií bylo napsáno již mnohé. Říká se, že biblioman je nemocný člověk, který se leckdy dopouští i krádeže. Stejného činu by sice byl schopen také bibliofil, ale jen v krajní nouzi. Obvykle zastává názor, že pro radost z vlastnictví knihy, je třeba vykonat nějakou oběť. Podobný rozdíl panuje mezi dvěma muži. Prvním, který získal ženu tím, že ji okouzlil a druhým, který si ji podmanil znásilněním.

Biblioman využívá při krádeži knih lsti a úskoků.
Zatímco se baví s antikvářem a ukazuje na vzácné vydání uložené v horní polici, nechá stejně cenný výtisk zmizet ve své kapse, anebo v knihovně vyřízne žiletkou nejkrásnější stránky. Jsem hrdý, že vlastním výtisk Schedelovy Liber chronicarum, který obsahuje sběrateli velmi ceněnou mapu světa (fol. XII – XIII) s vyobrazením monster. Zejména poté co jsem si mohl prohlédnout jiný exemplář této kroniky v cambridgské knihovně, avšak bez zmíněné dvoustrany. Ta se totiž zřejmě stala obětí ďábelského bibliomana.

Existují vysoce vážení lidé s dobrým vzděláním, uspokojivým ekonomickým postavením a bezvadnou pověstí, kteří kradou knih.
Styděli by se štípnout hrušku u stánku s ovocem, ale krádež knih považují za něco dráždivého s přídechem rytířskosti, jakoby důstojnost objektu ospravedlňovala zloděje. Já osobně chování bibliomanů neschvaluji, ale fascinuje mě jejich zběsilá vášeň.

Guglielmo Libri
Největším zlodějem knih v dějinách bibliomanie byl šlechtic s příznačným jménem Guglielmo Libri. (1803 - 1869)
Jmenovaný aristokrat byl uznávaným italským matematikem 19. století, který kvůli politickým nepokojům musel roku 1833 uprchnout do Francie, kde získal občanství a dosáhl vysokých poct a vyznamenání (Légion d´honeur, College de France, členství v Akademii věd, generální inspektor francouzských knihoven). Bezpochyby měl Libri velkou zásluhu na tom, že některé vzácné knihy neupadly v zapomnění. Navštěvoval zapadlé místní knihovny v nejodlehlejších koutech země, kde pátral po nejcennějších exemplářích, které náležitě klasifikoval. Přitom si však počínal podobně jako i jiní význační archeologové, kteří zasvětili svůj život objevování pokladů třetího světa, a považovali za správné a legitimní nechat si část nalezeného pokladu jako odměnu za svou námahu. Libri to však musel bezpochyby přehnat.

V každém případě došlo k veřejnému skandálu, v jehož důsledku byl zbaven výkonu všech úřadů, přišel o dobré jméno a zbytek života strávil v londýnském exilu, kde unikal před zatčením, navzdory tomu, že se ho zastávaly některé slavné osobnosti francouzské i italské kultury jako Guizot, Mérimée, Lacroix, Guerrazzi, Mamiani a Gioberti, kteří byli odhodlaní odpřisáhnout, že se Libri stal obětí politické perzekuce. Sám nevím, do jaké míry se Libri cítil vinen. Faktem však je, že nashromáždil kolem čtyřiceti tisíc antikvárních textů, mezi nimi rovněž nejvzácnější tisky a rukopisy, a takovéto množství budí přirozeně podezření.

Libri byl bezpochyby bibliofil. Pravděpodobně si myslel, že knihám bude lépe v jeho domě, kde budou hýčkány a milovány, než kdesi v provinční knihovně, kde je nikdo nebude hledat a ani se o ně starat. Ale protože miloval tolik knih, mohl stěží věnovat pozornost každé z nich. A tak vysvobozeny z temnoty zapomnění upadly drahocenné svazky zpět do polovičního zapomnění. Z tohoto důvodu považuji zmíněného matematika současně také za bibliomana.

Ostatně pojem „biblioklasmus“ znamená totéž co ničení knih. Existují tři druhy biblioklasmu či destrukce knih – fundamentalistický, z nedbalosti a z hamižnosti.
Člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli. Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny. Podle legendy, která je ovšem dnes považována za mylnou, stojí za jejím zánikem údajně jakýsi kalif, který se domníval, že buďto je ve všech alexandrijských knihách uvedeno totéž co v Koránu a pak jsou nadbytečné, anebo říkají něco jiného, a pak jsou škodlivé.

S biblioklasmem z nedbalosti se lze setkat prakticky ve všech chudých knihovnách v Itálii.
Naprostý nedostatek finančních prostředků nezřídka způsobí, že se knihovny stávají místem zkázy. Existuje totiž způsob destrukce knih spočívající pouze v tom, že se knihy nechají chátrat, anebo se uzavřou do nepřístupných prostor.

Člověk ničící knihy z hamižnosti tak činí proto, že je pro něj mnohem výhodnější prodat knihu po částech než jako celek.
Prvotisk jako například norimberské vydání Liber Chronicarum z roku 1493 obsahuje 600 stran s více než 1800 dřevořezovými ilustracemi, mezi kterými najdeme jak veduty malých rozměrů, tak i mapy zaplňující jednu celou dvoustranu. Cena jednotlivých stran se liší i podle toho, zda se jedná o ručně kolorované ilustrace nebo jen o vyobrazení černobílá. Obecně je však možné říci, že v průměru stojí jedna stránka, tedy list s více ilustracemi po obou stranách, několik stovek eur. Avšak jedná-li se o velké obrazy tak jako v případě mapy světa s monstry, může cena vyšplhat i do výše několika tisíce eur. Udělejme si nyní jednoduchý výpočet a řekněme, že pokud se podaří prodat po jednotlivých stránkách 300 listů za průměrnou cenu 500 eur za stránku, získáme částku 150 000 eur. Nedávno se sice v jednom katalogu objevil velmi pěkný exemplář této kroniky za 125 000 eur, ale v posledních letech bylo možné získat dobře zachovaný výtisk jen za cenu 75 000 eur. Když se tedy kniha rozebere, je možné za ni dostat až dvojnásobek. Ovšem stal-li se člověk majitelem Světové kroniky už v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo možné ji sehnat jen za 20 000 eur, přináší její demontáž daleko větší zisk.

Kdysi dávno žil v New Yorku na rohu 9. ulice a Třetí Avenue jeden starý antikvář mistr Salomon, u něhož jsem mohl za cenu jednoho či dvou dolarů koupit nádherné stránky ze starých tisků, které se skvěle hodily k výzdobě našeho domu na venkově a já tak mohl za cenu několika málo dolarů pokrýt dvě stěny obrázky koní, mnichů a jeptišek, Bonanniho rytinami, kolorovanými pomocí šablon.
Sám pro sebe jsem si říkal: „Dopouštím se vandalismu ve jménu lidu. Přenechám jeden list z norimberské kroniky za pár dolarů někomu, kdo by si nikdy nemohl dovolit vlastnit vzácný exemplář tohoto tisku. Ale aby bylo jasno, kupuji pouze knihy, které by jinak skončily ve stoupě.“
Samozřejmě, že když je jeden výtisk rozřezán a nabízen po částech, pak úplný exemplář stejného vydání, který se později objeví na trhu, stojí dvojnásobek, neboť se stane vzácnějším. Podobně pak vzroste i cena jednotlivých listů. Jedním takovým činem jsou zničena díla nevyčíslitelné hodnoty, sběratelé jsou nuceni ke strašlivým obětem a ceny jednotlivých listů dále stoupají.

Jaký význam má označení „neúplný exemplář“ v případě některých děl?
Nemýlím-li se, vlastní newyorská knihovna založená finančníkem Pierpontem Morganen (Morgan Library) dva výtisky Gutenbergovy Bible, z nichž jeden je neúplný, ale přesto vysoce ceněný. Člověk, který by dnes rozřezal dvaačtyřiceti řádkovou bibli jen proto, že není kompletní, by se choval podobně jako člověk, který by zboural Parthenon, jen aby pak prodal jednotlivé kameny za babku. Tímto způsobem jsou ohrožovány knihy těmi, kteří je tak velice (nebo tak málo) milují, že je chtějí vlastnit také v tisíci částech.

Bez ohledu na biblioklasmus spočívá problém také v tom, že kniha je předmětem obchodu – antikvárním zbožím, které ve stále větší míře mizí nevyhnutelně z trhu.
Jestliže jste po rodičích zdědili nábytek ve stylu Ludvíka XV. nebo diamantový náhrdelník, můžete se rozhodnout jej prodat. Z toho žije trh se starožitnostmi. Pokud byl ale váš otec opravdovým milovníkem knih a skutečným sběratelem, který shromažďoval tematicky zaměřenou literaturu a nechtěl, aby se knižní sbírka po jeho smrti rozpadla, odkázal svou sbírku pravděpodobně některé z veřejných institucí.
Ani dědicové ovšem nebudou tak hloupí, aby ji střelili za babku do antikvariátu, ale obrátí se na některý z renomovaných aukčních domů jako je Christie´s nebo Sotheby´s. Sbírku poté získá v dražbě jakási americká knihovna nebo japonská banka a knihy již nikdy neopustí zdi zmíněných institucí. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy bude ještě stále existovat trh se starými šperky, barokním nábytkem a renesančními obrazy, zatímco staré knihy se stanou neprodejnými předměty.

Na závěr bych ještě rád pronesl několik vět, které ilustrují životní tragédii každého, který kvůli své práci nashromáždil rozsáhlejší knihovnu.
Člověku, který vlastní více než pět set svazků, totiž hrozí neustále nebezpečí, že jej navštíví tupec či zabedněnec, který při pohledu na množství polic zvolá: „Takové množství knih! A přečetl jste je všechny?“ Z osobní zkušenosti musím bohužel konstatovat, že podobné otázky kladou i osoby s vyšším IQ.

Na uvedenou dotěrnost existují dle mého názoru tři standardní odpovědi.

Ta první
zarazí návštěvníka a vede k přerušení dalších styků, zní totiž: „Žádnou z nich jsem nečetl, pročpak bych je tady jinak měl?“ Ovšemže tato odpověď je pro dotěrného člověka dostatečným zadostiučiněním, protože u něj zdánlivě vzbudí pocit převahy. Ostatně stejně bych nenašel lepší způsob, jak dotyčnému prokázat podobnou laskavost.

Druhá odpověď
vrhne drzého tazatele do stavu hlubokého ponížení, neboť odpověď zní: „Nejen tyto, vážený pane, zdaleka nejen tyto.“

Třetí je variantou té druhé
. Používám ji tehdy, když chci, aby návštěvník upadl do stavu děsivé strnulosti: „Nikoli“, odpovídám, „to jsou jen ty, které musím přečíst do konce příštího týdne, ostatní mám na univerzitě.“ Vzhledem k tomu, že moje milánská knihovna čítá na třicet tisíc svazků, vymluví se tazatel na nenadálé povinnosti a snaží se pokud možno uspíšit okamžik svého odchodu.
Onen nešťastník však netuší, že knihovna není jen místem vzpomínek, kam si ukládáme vše, co jsme přečetli, ale místem univerzální paměti, kde jednoho dne v osudovém okamžiku můžeme nalézt i to, co jiní četli před námi.

Tolik tedy v krátkosti k slastem a strastem bibliofilů. Avšak dnešní večer prožívám radostné okamžiky. Přestože mi pravděpodobně nevěnujete dvaačtyřiceti řádkovou Bibli, jak se domnívám, dopřáli jste mi v těchto dnech putování k pravé „kolébce“ tištěné knihy. Pro milovníka knih je to jako pouť do Jeruzaléma nebo do Mekky.

Z německého překladu Burkharta Kroebera publikovaného v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, 90. Jhr. (Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2015) do češtiny přeložila Veronika Sladká.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Eco Umberto Spisovatelé a knihy

You have no rights to post comments