Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Bohuslav Reynek, vzpomínky Věry Provazníkové na básníka, jenž maloval něhou a dechem ticha

reynek bohuslav portrait

V roce 2011 na podzim tomu bylo čtyřicet let od úmrtí básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka a na jaře 2012 jsme si připomněli 120. výročí jeho narození.
Dostala jsem od Věry Provazníkové dva příspěvky a s jejím svolením z nich pro Čítárny ráda vybírám.

Se jménem Bohuslava Reynka jsem se seznámila až na jeho výstavě ve Špálově galerii v roce 1969. Tehdy jsem stála poprvé před jeho obrázky v naprostém úžasu, že je někomu dáno malovat něhou a dechem ticha – a měla jsem pocit, že se dívám do hřejivých okýnek domova, kde jsou stále Vánoce. Jak vroucně jsem tehdy zatoužila poznat se s touto vzácnou duší!

Pan Reynek nás už čekal na zahradě. Stál tam, ve své důstojné, téměř gotické postavě, za zády nebe a stromy a zářil.
Usmíval se, ale on se dovedl usmívat celou svou bytostí! Jemné stříbro vlasů v zapadajícím slunci dodávalo celému obrazu zvláštní kouzlo něhy… Jak vznešená a dojemná krása spočívá v prostotě…
Už se stmívalo, když nás s panem Vlastimilem vedl domem po dřevěných, točitých schodech nahoru, kde žil. Usadil nás v pokojíku za kuchyní a sám si sedl do koutku na zem, proti kachlovým kamnům. Bylo to JEHO MÍSTO, na které vždy v tomto pokoji sedával, opíraje se zády a hlavou o zeď, až tam lety čas vytvořil jeho tmavou siluetu „živý stín“, svědectví přítomnosti i v nepřítomnosti. Stále se nemohu smířit s tím, že záhy po jeho smrti bylo právě toto místo vybíleno.

Tehdy ze mne doslova „vytryskla“ báseň OBRAZ KRAJINY BOHUSLAVA REYNKA, a vzápětí jsem ji spolu s dopisem z Prahy poslala. Ale to už i z Petrkova ke mně letěli PODZIMNÍ MOTÝLI s důvěrným věnováním a obrázek z cyklu Don Quijote V HOSPODĚ.

provaznikova vera praha
Básnířka a spisovatelka Věra Provazníková v Praze (2011)

Jak bych tehdy mohla tušit, že později k celému Quijotovi napíšu básně, a tak se nám s panem Reynkem narodí společná kniha DON QUIJOTE BOHUSLAV REYNEK! Nejsou náhody. Psali jsme si pak už stále. Naše dopisy byly cosi jako společné dýchání. Stejně přirozené a bez přerušení.


Zpočátku jsem jezdívala do Petrkova opravdu jen na pár hodin – mezi příjezdem a odjezdem. Později jsem někdy pobyla i od pátku do neděle. Cítila jsem, že v domě – krom přízně pana Reynka – nejsem tím nejvítanějším hostem. Synové tehdy našemu vztahu nerozuměli a ani nemohli. Teprve po smrti tatínka jim mé pozůstalé dopisy vnesly do tohoto tajemného příběhu víc světla. Pan Reynek to věděl a trápilo ho to. „Žádná velká věc se tady neděje bez kříže…“ řekl mi jednou.

Pan Reynek žádnou Múzu nepotřeboval. Skutečný básník potřebuje k životu pouze a jen lásku.
Milovat a být milován tím, kdo je nám drahý. Nic víc, protože v tom je vše. Jen jednou mi bylo dáno spočinout v Petrkově na celých deset dní. Na jejich kouzlo nikdy nezapomenu. Po celý tento drahocenný čas jsme se s panem Reynkem beze zbytku věnovali. Tehdy byl konečně „prostor“ na všechno. Většinou jsme byli v zahradě, procházeli se nebo seděli v trávě – někdy také v dřevěném altánku, kde měl pan Reynek svůj azyl. Tehdy už dávno nikam nevycházel, nechodil už ani do kostela, a tak kněz přicházel za ním – a rád!

Tehdy byl také prostor posadit se na pár odpolední k ODLETU VLAŠTOVEK. Název sbírky jsme zvažovali spolu a pracovali i na konečné verzi některých veršů. Když jsme byli už se vším hotovi, zavřel pan Reynek své rukopisné básně do papírových desek vyrobených po domácku. Dlouze se na mne podíval a vtiskl mi rukopis do rukou: „U tebe budou v bezpečí…“


Pan Reynek chodíval spát v půl sedmé večer. To vždycky složil brejličky na polici v kredenci a tiše zmizel v pokojíčku za kuchyní.
Od té chvíle byly večery a noci moje – až do úsvitu. Noc co noc jsem sedávala v pokoji pod stahovací lampou a při svíci nad jeho Quijotem. Co noc, to obrázek – co obrázek, to doprovodná báseň psaná tehdy jazykem „jen pro pana Reynka“. Pan Reynek vstával o druhé hodině před úsvitem. Než jsem za ním přišla s básní právě dopsanou, už seděl v kuchyni na své stoličce u kamen, v klíně Misál, v ruce hrnek kávy a čekal na mne. Tahle naše setkávání v kuchyni před úsvitem měla v sobě tajemné kouzlo. – Bylo to jako střídání noční stráže – náš malý obřad, posvátný rituál. A já měla vždy tutéž úzkost, zda se mu nová báseň bude líbit. Myslím, že mu byly všechny stejně blízké a měl z nich vždy radost. Poslední, desátá noc byla delší než ty předchozí, právě jsem knihu dokončovala, a když začlo svítat, byla hotová. Vše se dělo i dokonalo v řádu, a já cítila velké naplnění.

reynek 1

Nejsou náhody. Pan Reynek byl toho živým svědectvím. Miloval svatého Václava a svatého Františka z Assisi.
Zásluhou paní Věry Jirousové, která ho stačila převézt z nemocnice „na poslední chvíli“ domů, zemřel ve své posteli v půl sedmé večer, kdy chodíval spát. Bylo to v den svatého Václava. Na svatého Františka z Assisi bylo jeho tělo uloženo do země. Když pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěžkány vlaštovkami snad z celého Petrkova. Až když průvod přešel, nastal ODLET VLAŠTOVEK.

Je docela možné, že by Věra Provazníková vybrala jiné fragmenty nebo odpovědi z těch dvou příspěvků, že by se zaměřila na vysvětlení, proč chce, aby jejich korespondence vyšla až po její smrti, nebo se více zabývala vírou apod. Jenže to jsi mi, milá Věro, neměla dávat důvěru a naprostou volnost.

Z textů Věry Provazníkové vybrala a trochu komentovala Stáňa Zábrodská, foto V. Provazníkové S. Zábrodská

reynek 3

Podzimní modlitba
Bohuslav Reynek

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

(Smutek země, 1924)


reynek 2


Věra Provazníková spřízněná s touto osobností ještě píše:

Mám hlubokou radost z toho, jak se letos mnozí mají k výročí pana Reynka s úctou, citlivostí a porozuměním jeho duši – kolik už krásných publikací kolem toho vzešlo, kolik výstav a vzpomínek, a Praha toho bude zřejmě  korunou. Dozvěděla jsem se, že 11 . 11. 2011 (magické datum) se koná v domě U zvonu vernisáž velké výstavy pana Reynka. Jsem poctěna, že jsem byla vyzvána napsat i já pár slov do Hosta a do Katolických novin, které neznám, ale vím, že je pan Reynek odbíral.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Provazníková Věra Reynek Bohuslav

Vaše názory  

# Victoria
Muj jeden z nejoblibenejsich...Krasny, krehky, jemny, citlivy clovek...Petrkov nadhera...Obrazy, basne - vsemu clovek rozumi, pripadne mu blizke...

RADOST
Bohuslav Reynek

Bože můj hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,
v které cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.
# Alena
Díky, krása!

You have no rights to post comments