Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Válečné deníky Astrid Lindgrenové se týkají i Československa a Mnichovské dohody

lindgren astrid portret wiki

Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgrenové (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lidgrenové.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat. Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgrenové a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgrenové se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgrenová získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků. A Astrid Lindgrenová si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

lindgren pippi longstocking

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Převzato z časopisu Naše rodina 2018, č. 4, s. 4 -5.

You have no rights to post comments