Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Jak vznikl Mojmír, historická kniha pro děti


fucikova_stulcovaNová kniha Renaty Štulcové „Mojmír – Cesta pravého krále“ je původní český historický román s prvky fantasy. Je určena pro starší děti a mládež a vznikla poněkud netradičním způsobem. V rámci svého žánru je i poněkud netradičně výtvarně vypravena, o což se zasloužila Renata Fučíková.


Námět na příběh Mojmíra – věčného krále Moravy vznikl neobvyklým způsobem. Píšete o něm v doslovu knihy. Mohly byste ještě více rozvést, jak vaše spolupráce probíhala?

Renáta Fučíková: Ten nápad nepřišel sám od sebe. Před pár lety jsem uvažovala o tom, že bych vytvořila nějaký epický komiks z našich dějin – o nějaké hodně závažné a hodně dramatické události – nikoli pověsti. A tehdy mě napadlo jediné možné téma: mongolská invaze – něco opravdu cizorodého, co do naší kultury nepatří, co může ohrozit samu podstatu našeho bytí. A pak jsem na nápad díky jiné práci zase zapomněla – měla jsem dost práce na jiných knihách.
Před časem mě Renata Štulcová požádala o spolupráci na její knize Růže a krokvice. A mě nadchl její způsob nakládání s fakty. Renata Štulcová prolíná skutečné postavy a události s fantaskními prvky – což je pro dnešní mladé čtenáře velice přitažlivé.
Byl červen 2008. Měla jsem za sebou první čtení rukopisu Růže a krokvice, chystala jsem se začít ilustrovat a vracela jsem se právě z besed na Uherskohradišťsku. Řídila jsem auto, projížděla ostrými zatáčkami v Chřibských horách – a najednou se můj starý nápad vrátil a za ním se řetězily další: zavražděná tatarská princezna, jízda králů, Štramberk, zjevení na Hostýně, Ječmínek, Čingischán…
Původním inspirátorem toho námětu byla Renata Štulcová, lépe řečeno – způsob jejího vyprávění. Proto jsem si nedokázala představit, že by tak epický a košatý příběh mohl psát někdo jiný, natož já sama.  Doufala jsem, že Renatu Š. tenhle nový nápad zaujme. Ještě ten den jsem jí opatrně napsala mail a odvyprávěla první hrubou kostru příběhu. A odpověď přišla za několik minut.

mojmir_cesta_praveho_kraleRenata Štulcová: Jako dítě jsem přečetla hory knih, ale jedinou knihu, kterou jsem četla pořád dokola, byly Staré pověsti české. Kdykoli jsem se dostala k pověsti o Ječmínkovi, zdála se mi příliš krátká, avšak  tenkrát jsem nemohla tušit, že to budu já, kdo jednou napíše 320 normostran Ječmínkova příběhu.
Když mi Renata Fučíková nápad poslala, třeštila jsem na mail oči a říkala si: to je ono! Jenže od námětu k hotovému příběhu je dlouhá cesta. Takže nastala ne práce, ale přímo dřina.
Musela jsem vymyslet podrobnou zápletku, logiku příběhu, stvořit postavy, pojmenovat hlavního hrdinu (jemuž jsem dala jméno Mojmír). Propojit historii s mytologií, geografií - Mojmír a jeho přátelé z Vlčnova putují po Hedvábné stezce čtyřicet let před Markem Polem. A to vše jsem se snažila psát tak, abych v ději zachovala napětí, tajemno, které bude čtenáře u knihy držet a nutit je číst a číst dál a dál, až do závěrečné scény.

2. V zahraničí je běžné, že se také v knihách pro mládež spojují historické události s pověstmi, na tomto základě se potom píše napínavý děj. Proč jste se touto cestou daly i vy?


Renata Štulcová: Historie naší země mě zajímá od nejútlejšího dětství. Především ta nejstarší historie, o které se mnoho neví, a přitom je v ní ukryto tolik tajemství. A já o tom tajemství ráda lidem vyprávím.
Náměty na knihy ke mně přicházejí z podvědomí. Když dostanu nápad na knihu, nekalkuluju, zda je to zrovna módní téma nebo ne. Ale také už jsem si položila za dobu, co píšu, otázku: Proč by naše děti a mládež měly číst pouze překládané příběhy, které jsou psány pro Angličany, Američany atd. Ty knihy staví zápletky na historických reáliích, pověstech a záhadách Británie, Ameriky. Mladý čtenář z naší republiky může lehce nabýt dojmu, že jen tam na Západě nebo na Severu mají ty správné pověsti, památky, že jen tam měli skvělé krále...
Můj názor je, že bychom měli našim čtenářům nabízet podobné knihy z našeho prostředí a v napínavém ději jim představit něco, na co by mohli být hrdí, co by je vzalo za srdce.
Proto jsem napsala trilogii Nemetonburk o slovanské pravlasti, Růži a krokvici o Bruncvíkově meči a nyní i Mojmíra, tedy příběh o Ječmínkovi.

Renáta Fučíková:
  Podívejte se na křestní jména nás obou autorek: „Renata“ znamená latinsky „znovuzrozená“. Možná čerpáme ze vzpomínek na naše minulé životy…
Ale vážně: Už od dětství mi byly pověsti vždycky bližší než pohádky. Snívala jsem o své proměně v hrdinu, krále, ochránce anebo ochránkyni… Asi tak jako každé dítě. Děti potřebují mýtus, potřebují vzor, který by následovaly. Každý vzor se ovšem časem opotřebí, vyvane, začne být třeba i směšný. Je potřeba vynést ho na světlo, prohlédnout, poupravit, tu přidat, tam ubrat, přizpůsobit ho nové době. Cest, jak to provést, je více: jednou z nich je nový přepis starých pověstí. Jinou cestou je ta, kterou se vydala Renata Štulcová: vypráví s pomocí starých mýtů nové příběhy.
  


Ilustrace ke knize Renáta Fučíková

3. Mojmír je kniha o daleké cestě, o rytířích, o mečích, ale vypráví také o citech, o lásce.


Renata Štulcová: V každém správném příběhu musí být láska, ať šťastná nebo nešťastná. Vždyť je součástí našich životů. Proto v příběhu spolu s hlavními hrdiny vystupují i dívky: Mojmírova něžná kamarádka z Vlčnova, s níž se Mojmír během svého šestiletého putování setkává ve snech, a Magdalena, dcera polského kupce, do které se mladý templářský panoš Jaroslav zamiluje na Hedvábné stezce. Dále se čtenář setká s mongolskou princeznou a dívkami u dvora tehdy Kublaje, budoucího císaře – v našem vyprávění však zatím ještě guvernéra.
Lásky nejsou do příběhu zasazeny samoúčelně, jsou osou příběhu a posouvají děj kupředu. Mojmír se z lásky narodil, láska ho poutá k domovu a pomůže mu i v zásadním rozhodnutí v závěru knihy.
Zrovna nedávno jsem na besedě předčítala dětem úryvky o setkáních obou hlavních zamilovaných dvojic a pozorovala jsem, jak i chlapci napjatě poslouchali. Potvrzuje to mé přesvědčení, že děti potřebují číst o hlubokých citech a chtějí je prožívat spolu s hrdiny knížek.

Renáta Fučíková:
Mojmírův příběh vypráví hlavně o velké vzdálenosti. Mojmír a jeho dívka jsou dva břehy, které se nikdy nemohou v našem obyčejném světě dotknout. Jejich láska je však nekonečné moře a oba břehy dokáže spojit.

4. Knihu doplňuje šestnáct celostránkových barevných ilustrací a osmdesát sedm černobílých ilustrací z fiktivního deníku Jaroslava Šternberka. Jak vznikala výtvarná podoba knihy?

Renáta Fučíková: Od samého začátku jsme si s Renatou Štulcovou neustále psaly a telefonovaly – Renata Š. přidávala další a další postavy a zápletky. Velice se mi líbilo třeba nezvyklé napětí mezi nadlidským Mojmírem a naopak nesmírně lidským a živoucím Jaroslavem. A tehdy mě napadlo, že by se stejně tak i ilustrace mohly předložit čtenáři ve dvou rovinách: barevné, hodně snové obrazy Mojmírova vidění – takové přepálené vize, jak by je mohl vnímat někdo, kdo umí číst myšlenky zvířat i lidí. A vedle toho naprosto civilní záznamy z cest – ale přitom plné osobních prožitků – protože je prožívá krevnatý a upřímný mladík. A napadlo mě vytvořit obrázkový deník z cesty. Jen jsem si nebyla jistá, zda ve třináctém století mohl templářský novic vozit s sebou takovou vzácnost jako sešitek a nějaké olůvko. Renata Š. ale všechno prověřila.

Renata Štulcová: Já mohu mluvit o tom, jak vznikl můj vlastní nápad na deník v textu. Tehdy jsem ještě netušila, jak Renata F. vymyslí výtvarnou podobu knihy. Když jsem na začátku tvořila charaktery hlavních hrdinů a plánovala trasu Mojmírova putování, studovala jsem příběh Marca Pola. Přitom jsem si uvědomila, že mladý zvídavý Marco si celou cestu vedl deník. Jelikož Jaroslav je na počátku příběhu osmnáctiletý zvídavý a celkem vzdělaný templářský panoš, přímo se nabízelo mu vložit do ruky tuhu, pisátko, útržky pergamenu. V příběhu tak Jaroslav kreslí a k obrázkům připisuje své poznámky celou cestu tam i zpátky. Jeho schopnost kreslit mu dokonce pomáhá při dvoření se Magdaleně na lodi z Benátek a při výcviku v čínském bojovém umění.  Zní to neuvěřitelně, ale nezávisle na sobě jsme došly ke stejnému řešení, kterým je cestovní deník.
Když jsem nakonec hotovou knihu procházela, zjistila jsem, co mě předtím vůbec nenapadlo. Ty deníkové ilustrace s Jaroslavovými poznámkami překlenuly propast osmi staletí a hrdiny příběhu neuvěřitelně přiblížily dnešní době.

5. Jak dlouho trvá práce na takovém románu, který stojí na pomezí fikce a historie?

Renáta Fučíková:
Když se pokusím spočítat ten čas co nejpřesněji, vychází mi asi 27 měsíců. Ty uplynuly mezi prvním nápadem a okamžikem vydání.
Velice příjemná byla první fáze příprav knihy. Renata Š. přidávala klíčové postavy, zápletky, rozvíjela děj a proplétala osudy. Byly jsme stále ve spojení a probíraly spoustu detailů – i zdánlivě nicotných: třeba – co se jí na tak dlouhé cestě? Jak vnímá sám sebe člověk, který je obdařený nadpřirozenými schopnostmi? Jak působí na své okolí? Je to nadčlověk anebo podivín?

Renata Štulcová: Nevím, jak je to možné, ale zatím mi každá z knih, které jsem napsala, trvala přes dva roky. Nápad přilétne ve vteřině, ale poté musím mnoho nastudovat a promyslet. U knih stojících na pomezí historie a fikce to zřejmě asi jinak nejde.
Ze všeho nejvíce mě samozřejmě baví ta přípravná fáze.  Běžně jsem na ni sama, nemám s kým probírat detaily, nyní bylo všechno jiné, s Renatou F. jsme diskutovaly o nápadech. Některé okamžiky při přípravě před vlastním psaním působily až telepaticky. Když jsem například došla k závěru, že Mojmíra a jeho přátele na cestě z Moravy povede templářský rytíř ze slavného rodu Trencavelů, za chvíli mi nezávisle na mých úvahách Renata F. poslala MMS s fotografií templářského hradu v Collioure.
Renáta Fučíková: Velice brzy však přišla chvíle, kdy byla Renata Štulcová s Mojmírem sama. A byly to dlouhé a perné měsíce studia a úmorného psaní.
Renata Štulcová: V okamžiku, kdy se mi podařilo naplnit kostru příběhu zápletkou a hrdiny, kdy jsem věděla, z jakých scén se bude celé vyprávění skládat, nastala opravdu úmorná práce.  Knihy totiž píšu jako sadu filmových scén, pro každou scén potřebuji znát prostředí, a v něm rozehraju dialogy, pohyby hrdinů, prostě jako ve filmu. Příběh se odehrává na cestě přes půl světa, musela jsem proto na každé nové zastávce zjišťovat, jak to tam vypadalo ve 13. století, kdo tam žil, co se tam jedlo... A ve chvíli, kdy jsem i toto věděla, nastalo vybrušování dialogů, teprve pak jsem zasedala k papíru a k notebooku.

6. Takže kniha o Mojmírovi by mohla posloužit jako učebnice dějepisu?

Renata Štulcová: Spíše jako zajímavý doplněk nejen dějepisu, ale též zeměpisu. Cesta Mojmíra a jeho přátel se odehrává v letech 1235  – 1241. Těchto dat jsem se pečlivě držela, a tak se čtenář seznámí s historickými osobnostmi, které v té době žily, pozná památky, které v té době stály, a projde s Mojmírem velkými světovými kulturami. Vyjde z naší křesťanské Evropy, na Blízkém Východě se setká s Araby a poznává jejich v té době pokročilou společnost. Poté se dostane do Persie, kde se setkává s mystickými zoroastrijskými mágy. Pokračuje do Tibetu, do lamaistického kláštera a nakonec do Číny a Mongolska. V každé z vyjmenovaných kultur jsou podtrhnuty její nejvýznamnější rysy a navíc představeny osobnosti, které tehdejší kulturu zastupují.  Jejich činy a učení pomáhají Mojmírovi na jeho vnitřní cestě krále.

Renáta Fučíková: Daly jsme si záležet na detailech. Renata Štulcová mi důkladně připravila mapy a místní názvy. V knize jsou mapy hned dvě: jedna klasická a ta druhá je na zadní straně přelepky, která obepíná knihu. Je to jen takové prosté cestovní schéma, ale děti je mohou mít stále před očima po celou dobu čtení. Stejně tak jako podoby všech tří hlavních hrdinů na lícní straně přelepky.

7. Ve vaší knize se objevují záhadné nápisy. Budou čtenáři schopni je rozluštit?

Renáta Fučíková:
Mojmírův příběh spojuje dvě kulturní oblasti: Evropu a Asii. Všechny barevné ilustrace jsem proto doplnila čínskými znaky, které tak dávají celostranám jméno. V závěru knihy je pak jejich překlad. Čtenář si tak může – stejně jako Mojmír i Jaryna – sám vyzkoušet, jak mu půjde kaligrafie.

Renata Štulcová: Velkou Moravu v příběhu zastupuje kromě jiného písmo zvané hlaholice, se kterým se Mojmír setkává na Velehradě při čtení tajné kroniky velkomoravského království. V hlaholici je také nápis na meči krále Svatopluka. Kronika Velké Moravy, kterou jsem vytvořila po studiu zápisů ve Fuldských letopisech, je samozřejmě čtenáři předložena česky a v latince. Nápis meče je v knize vyobrazen v hlaholici, poté přeložen. S hlaholicí se setkávají již žáci na základní škole, dá se najít i na internetu či v knihovnách. Pokud někoho zaujme, má možnost se k ní lehce dostat třeba i přes moje webové stránky  www.renatastulcova.cz
Na závěr bych chtěla podtrhnout, že kniha se jmenuje Mojmír – Cesta pravého krále, neboť se opravdu jedná o cestu krále, o cestu nejen fyzickou přes půl planety tam a zpět, ale také o cestu duševní, o cestu Mojmíra do vlastní mysli. Jen tak se totiž Mojmír může stát věčným králem Moravy.

Photocredit: Zuzizuzi, Jičín

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Fučíková Renáta, Štulcová Renata

Vaše názory  

# Karolina
Děkuji za velice zajímavý rozhovor. Knihu jsem přečetla jedním dechem a tenhle rozhovor je pro mne zajímavým doplňkem.
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit