Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Iva Procházková: Je dobré si ponechat aspoň sny

prochazkova iva spisovatelka

Nadaných autorů knih pro mladé čtenáře je více. Takových, kteří k nadání přidávají i vědomé intelektuální úsilí – experimentují s formami, promýšlí architektoniku kompozice a pracují nad stylem – už méně. Obě výše zmíněné přednosti a ještě něco navíc už mají jen ti, kteří sbírají mezinárodní pozornost a ceny. V Česku Iva Procházková. Co je to navíc, čím převyšuje své mnohdy neméně nadané a řemeslně mistrné kolegy? Mám-li odpovědět co nejstručněji – je to skutečnost, že v jejích textech neustále probíhá vysílání myšlenek a idejí, a to je vlastnost, která se v dnešní literatuře pro děti a mládež hned tak nevidí. Jedna z nejvýznamnějších současných českých spisovatelek nám odpověděla na několik otázek.


Byla jste nominovaná na cenu Astrid Lindgrenové za rok 2010 za Českou republiku.  Je na seznamu bezmála sto sedmdesáti nominovaných někdo, na jehož tvorbu nebo činnost byste zvlášť upozornila?
Mnoho nominovaných vůbec neznám, o jiných jsem slyšela, ale jejich knížky jsem neměla možnost číst. Pak je tady ale řada těch, které mám ráda a vždycky jsem zvědavá, co nového napsali. Patří mezi ně belgický spisovatel Bart Moeyaert, který píše jak pro děti, tak pro mládež a jehož knížka „Odvaha za tři“ je v současné době nominována i na Německou cenu za dětskou literaturu. Myslím, že mezi velmi kvalitní a zajímavé autory patří Peter Härtling, který ovšem, pokud vím, se poslední dobou zaměřil spíš na antologie, úpravy a eseje, a potom je mezi nominovanými moje oblíbená spisovatelka Jutta Richter. Ta knížky nejen hezky píše, ale i předčítá a dělá divadelní adaptace.

A je někdo, na koho byste upozornila z řad svých kolegů v České republice?
Jako ilustrátor je mezi nominovanými i Petr Sís, ale ten žije víc ve Spojených státech než tady a je natolik známý, že na něj není třeba upozorňovat. Pokud jde o mé kolegy v Čechách, ráda bych upozornila na básníka Radka Malého, jehož poezie pro děti mi pocitově navazuje na Hrubína. Taky jsem moc ráda, že má Ivan Binar vnoučata a to ho nutí zabývat se beletrií pro děti. Jeho knížky, například „Kilo jablek pro krále“ nebo „Bibiana píská na prsty“ nabízejí dobrý současný příběh s originálními postavami, do kterých se dětský čtenář bez potíží může vcítit, prošpikovaný pohádkovými momenty, které už u nás mají tradici. To vše pan Binar servíruje v pěkné, libozvučné, bohaté češtině.

V románu Nazí píšete, že spisovatelé rádi umísťují své postavy na nádraží. Kam umísťujete ráda postavy Vy?

Moje postavy mi většinou samy dají jasně najevo, kde zrovna jsou. Ať už se mi to líbí nebo ne, musím to akceptovat. Naštěstí ta místa většinou dobře znám a nedělá mi potíže se v nich v doprovodu svých postav pohybovat.

Přiznám se, že když jsem četla Nazí, v hlavě mi asociativně zněla slavná rocková píseň skupiny Steppenwolf Born to be wild. Konkrétně její refrén „Like a true nature's child / we were born, born to be wild” mi dokonale souzněl s tím, jak jste zasáhla věčně citlivý nerv dospívajících – nenechat se spoutat a vycvičit. Je známo, že každý čtenář dopisuje text vlastními asociacemi a vnímáním. Vzpomenete si na nějakou zvlášť nečekanou a neobvyklou recepci Vaši knihy?
Překvapil mě výklad Tance trosečníků od jednoho profesora z Heidelberské univerzity. Rozebíral jednotlivé momenty příběhu podle bible. Chápu ho, je teolog a čte tudíž všechny knihy, i beletrii, ze svého zorného úhlu. Vysvětlil mi, že postava babi Kalabi, kterou já sama považuju za jednoduchou, svéráznou osobu, která je moudře otevřená všem viditelným i neviditelným vlivům, se nachází ve stádiu jakéhosi instinktivního křesťanství. Udělalo to na mě dojem, ale stejně si o babi Kalabi myslím to, co předtím.

Romány Soví zpěv a Tanec trosečníků mají katastrofický scénář. Nejnovější kniha Nazí sice není antiutopií, ale i z ní velmi výrazně zní konflikt civilizace-příroda. Máte problém s civilizací obecně nebo jenom se západní civilizací?

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.



„Budoucností mládí je stáří.“ To je replika z jedné divadelní hry, jejíž děj se odehrává v domově pro seniory. Velice staří lidé jsou, podobně jako dospívající, také na prahu, jenomže na prahu smrti, a nahlížejí na život z docela jiné perspektivy. Nelákalo by Vás někdy v příběhu dát dvě takto odlišné perspektivy do kontrastu?

Setkávání mladých a starých lidí ubylo. Dřív měli mnohem víc příležitostí k přirozenému dialogu, protože několikagenerační domácnosti nebyly žádnou výjimkou. Já sama jsem prožila celé své dětství a mládí pod jednou střechou s babičkou a jsem si vědoma toho, jak mě to obohatilo. Snažím se proto ve svých knížkách takové situace navozovat, někdy se dokonce stanou pro zrání mých mladých hrdinů klíčové. Tak je tomu třeba v Tanci trosečníků nebo v Karolíně.

Jedna řecká spisovatelka, Ino Balta, je původem Holanďanka žijící v Řecku. Studovala v Ženevě, ovládá pět jazyků, překládá. Ale vlastní prózu píše jedině v řečtině a dle svých vlastních slov není schopná tvořit v žádné jiné řeči. Nakolik ovlivňuje jazyk jako základní nástroj spisovatele jeho tvorbu a obrazotvornost? Ptám se proto, že Vy píšete ve dvou jazycích, v češtině a v němčině.
Kdybych se v roce 1995 nevrátila z německého exilu zpátky, možná bych dnes už psala hlavně německy. Řeč, kterou kolem sebe denodenně slyšíte a kterou musíte mluvit, získá brzy vládu i nad vaším myšlením a začnete v ní přirozeně psát, často i snít. Já jsem si to svým návratem zkomplikovala. Po jedenácti letech, ve kterých mě ovlivňovala němčina, už zase uplynulo čtrnáct roků pod vlivem češtiny. Dnes píšu převážně česky, ale až na řídké výjimky si své knížky překládám do němčiny sama. Potřebuju sice vždycky někoho, kdo mi pomůže vychytat chyby, ale pořád je to pro moje příběhy mnohem lepší, než kdyby je překládal někdo cizí. Možná by byl korektnější , ale já si myslím, že o přesnost právě nejde. Jde o adekvátní převedení  obrazu nebo pocitu vyvolaného jedním jazykem do jazyka jiného, aniž by se ztratila autenticita. A v tom se nejradši spolehnu sama na sebe.

Když pojímáte nápad na novou knihu, co je v zárodku příběhu přítomno dřív – námět nebo pocit?
Většinou nápad nepojímám, ale on do mne naopak vstoupí sám, často naprosto nečekaně. Někdy je doprovázen silným pocitem. Ten si pak snažím uchovat i v pozdějších etapách práce, které jsou méně tvůrčí a více řemeslné. Když si pak hotovou knížku přečtu a ten původní pocit tam pořád je, jsem spokojená.

Jste dcera výjimečné osobnosti Jana Procházky. S odstupem let, když se ohlížíte zpátky - co je to nejcennější, co jste po něm zdědila?
Tatínek umřel, když mi bylo sedmnáct. Některé rysy jeho osobnosti jsem zapomněla, některé jsem ani neznala. Z toho, co mám v paměti, bych řekla, že to byl dost přímý člověk. Nerad se krčil, nerad kličkoval, nebyl podezíravý a vztahovačný. Myslím, že aspoň část těchhle vlastností  jsem podědila.


Praha, 12.10. 2009

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Procházková Iva

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit