Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Stanislav Kolíbal a Jiný svět významného české výtvarníka a ilustrátora

kolibal stanislav portret

Stanislav Kolíbal představuje zásadní osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost. Označení jeho práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu.

Nutno podotknout, že to byl právě Kolíbal, který v domácím, ale i světovém kontextu, přispěl zásadním způsobem k této proměně. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Formální prvky - jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo na hnutí arte povera jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Bylo by však nedorozuměním vnímat je pouze z tohoto hlediska. Umělcova výrazová originalita nespočívá jen v čisté abstraktní tvořivosti, která je kupříkladu tak proklamovanou devizou amerického minimalu, ale ve schopnosti obsahového smyslu vytvářených děl. Přitom jde o obsah navýsost filosofický, sémanticky abstraktní, který se však dotýká základních premis lidské existence.

Za rozhodující zlom Kolíbalovy umělecké kariéry se považuje první polovina 60. let, která umělci otevřela spolupráci se soudobými architekty a při řešení vlastních výtvarných problémů otevřela perspektivy abstraktního jazyka.
Kolíbala přitahovala procesuálnost abstraktní plastiky a problematika stability, lability, pádu a také konvergence organických a neorganických tvarů. Časovost těchto prací je udivující, srovnáme-li výkony tohoto druhu na světové scéně /Richard Serra, Frank Stella/. V porovnání s nimi si také uvědomíme komplexnost Kolíbalových prací po formální a obsahové stránce, která se opírá o individuálně i společensky chápaný existenciální kontext.

Druhá polovina 60. let přinesla vedle intenzivní tvorby také dvě Kolíbalovy samostatné pražské výstavy, první v Nové síni (1967), druhou v Galerii Václava Špály (1970) a také do té doby bezprecedentní proniknutí na mezinárodní scénu – na výstavu Scupltures from Twenty Nations v Guggenheimově muzeu v New Yorku (1967), a na expozici Between Man and Matter v Tokiu, Kjótu a Aichi (1970).

Od konce 60. let se umělec ve svém díle zaměřil na tématiku času a jeho procesuální charakter.
Redukovanou abstraktní formou naznačuje analogii k základní ose našeho bytí - růst, proměnu, zánik. Po roce 1970 ovšem nastala zásadně nepříznivé politická situace, která se ve vizuálním umění tvrdě a ideologicky vyhrazovala vůči abstraktním tendencím a která Kolíbala „existencionálně“ izolovala v prostředí vlastního ateliéru. Zde, doslova mezi podlahou a bílou stěnou tichého, prosvětleného ateliéru, musel Kolíbal volit jiný druh sochařství – a tak vedle kreseb, reliéfů a objektů vznikala díla, pro něž se vžil termín instalace.

Od druhé poloviny sedmého desetiletí Kolíbala stále více přitahovala iluze a její popírání. Geometrie je stále základem, slouží však pro díla, která vedle své konstruktivní iluzivnosti pracují s narušováním a rozrušováním viděného, povrch bývá často dopracováván subjektivním rukopisem. Objekty a reliéfy nabývají až metaforických poloh. Cítíme ozvuky Kolíbalova scénografického myšlení.

Ke konci 80. let dochází k další podstatné proměně Kolíbalova díla. Rozhodujícím katalyzátorem bylo udělení stipendia DAAD, spojené s ročním pobytem v Západním Berlíně v letech 1988 až 1989.
Začal tvořit Berlínské kresby, v nichž základním geometrickým jazykem přímek, kružnic a průsečíků hledal řád, harmonické shody či možnosti shod. Ani zde zcela neopustil možnosti fikce, je to však fikce konstruktivní, neskrývaná, která nahradila dřívější dekonstrukce a rozrušování. V Berlíně také expandoval do prostoru, když některé kresby posloužily jako půdorysy Staveb s proměnnými možnostmi výšek vertikálních stěn. Kolíbal k tomu poznamenal, že Stavby „se blíží té myšlence, jež ho po léta zaměstnávala – jak vyjádřit to, co se nám jen jeví a co vskutku je“.

V letech 1990 až 1993 vedl Kolíbal jeden z ateliérů „revolučně“ změněné Akademie výtvarných umění v Praze. Vedle své vlastní tvorby se také od 90. let podílel a podílí na instalacích velkých výstav, včetně dlouholeté spolupráce s Národní galerií v Praze na podobě jejích stálých expozic.

Polední doba pak přinesla v Kolíbalově díla reliéfní série, započaté Černými reliéfy.
Ty první vznikají již roku 1999, systematicky pak v letech 2008–2010. Černé reliéfy řeší problém vrstvení a prosazují se obrysovou hrou forem a matným, rukopisně čitelným, černým povrchem. Naproti tomu Bílé reliéfy (2011) zdůrazňují geometrickou kresebnost s akcenty železného prvku na neutrálním bílém povrchu. Svým způsobem rozvíjí motivy Berlínských a poberlínských kreseb s jejich komplementární dualitou kresby a možného prostoru. To je v bílých reliéfech zpřítomněno mírným reliéfním vrstvením. Na základě těchto kreseb vznikají také velkoformátové nástěnné kresby, poprvé realizované začátkem letošního roku v prostoru S Galerie Zdeněk Sklenář. Doposud poslední fází tvorby jsou Šedivé reliéfy (2012). Ty jsou svého druhu syntézou zkušeností a motivů Bílých kreseb, objektových či reliéfních prací ze 70. a 80. let a obou předchozích reliéfních řad.

Martin Dostál
http://www.stanislavkolibal.cz/stanislav-kolibal

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Kolíbal Stanislav

You have no rights to post comments