Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Vojtěch Kubašta. Světový ilustrátor pop-up books v Česku skoro neznámý

kubasta vojtech portrait
Nesnadno se v Kubaštově zářném případě pátrá po někom podobném i ve světě. Jeho práce je fenomén. Jen Kubaštových „pop-up books“ existují na dvě stovky v desítkách milionů výtisků.


Jednou z nejstarších je Gulliver in Brobdingnag (Bancroft and Co., Westminster, Londýn).
Odrazila se v textu od adaptace slovenského redaktora a překladatele Jozefa Telgársky. To on uměl převyprávět čtvrtinu Swiftovy klasiky na čtrnáct stran a začal Gulliverovým oslovením „Milé děti.“ Úspěch digestu, jehož českou a slovenskou mutaci Gulliver mezi obry vydal bez data Orbis v Martině, odvíjí se však pochopitelně od výtvarné složky - a bylo by asi možné hlasovat, zda se tady nejedná o nejpůvabnější ztvárnění Gulliverových cest všech dob a zemí. Na pouhých devatenácti kresbách Kubašta postupně líčí útok jednoho z ozbrojených obrů na loď a na člun se zoufalými veslaři. Skoro to připomíná Kyklopa. Vzápětí je Gulliver takřka rozšlápnut obřím dřevákem, ocitá se v gigantickém štipci prstů a potom hlavou dolů v prstech obřího děcka nad nesmírným talířem. Sletí do polívky?

Jako d´Artagnan se brání kordem nestvůrným, lysým myším o velikosti ledních medvědů, ale zmátoří se a již se výsměšně chichotá obřímu obrýlenci, aniž by čekal, že bude zaplácnut do ubrusu. Na jevišti si přihýbá z náprstku o velikosti vědra. Z ubrusu se klaní králi všech těch monster, zezadu sledován nenávistnými rádci. Spočívá v holčičím vozíčku pro panenky. Je zkoumán jako vzorek jiného světa panovníkovou lupou a přímo na obálce knihy má ona lupa důvtipnou podobu slídového okýnka. Onen vozíček obří holčičky je i prostorovou hračkou rozpínající se po rozevření knížky mezi přední deskou a listem. Každým tím odklopením se Gulliver znovu vztyčí ze štráfkovaného povlečení – a protiváhou scény na konci svazku zůstává fascinující orel s rozepjatými křídly, který se rovněž pokaždé spolehlivě rozloží a vztyčí do výšin nad pobřežní písčinu i dětský domeček s křičícím človíčkem.

kubasta guliver

Mimoto hrdinu můžeme sledovat, když poceluje ohromný královnin malíček a jak vylézá z omáčky, do níž jej uvrhl poťouchlý šašek. Chvíli nato ale už Gulliver vězí v mordě psa domácího a nato si „svobodně“ plachtí v neckách. Plachtu loďky nadouvá fuk obřího pážete.

Následuje skoro smrt: v závratné výši na hřebeni střechy, vysoko nad městem obrů je Gulliver odpudivě krmen opicí. Scéna připomíná King Konga. A po šťastném návratu do Anglie? Gulliver se kasá naddimenzovanými proprietami, jimiž je zub, jehla, nit, špendlíky, klíč, hřeben a prsten... Působivý je však i obrázek v průřezu znázorňující jeho domek ve vlnách oceánu v momentě, kdy čtyři námořníci zachraňují Gullivera otvorem ve střeše.

Zatímco horor o obrech ještě oplývá krajně pevnými deskami, další Kubaštovy prostorové knihy-hračky (skládané kdysi ženami v Nepomuku a Brtníkách) jsou měkčí a menší (asi 20x26 cm), a aby se scény patřičně vyvrbily, stačí každou dvojstránku rozevřít už jen pravoúhle (u Gullivera to ještě bylo sto osmdesát stupňů).

V knize O perníkové chaloupce (Artia 1957), v podstatě dalším to hororu, po nás juká vikýřem ksicht čarodějky, zatímco Jeníček s Mařenkou kryjí se jako zlodějíčci za marcipánový střešní hřeben.
A když vytasíte špicemi prstů jejich hlavy, seznáte, že mohou nyní vykukovat právem. Z vikýře již mžourá jen bábina černá kočka.
Prostřednictvím prostorových obrázků se Kubaštovi v jiné sekvenci téže pohádky (známé dnes dětem z amerického filmu jako „Lovci čarodějnic“) zatíná do větve tátova sekera. Kámen a vrba poté ožívají krajně děsivými lidskými obličeji a dotvářejí tak poněkud disneyovskou hrůzu nočního hvozdu. A dvířka chlívku, v němž je Jeníček vykrmován? Ta lze zdvíhat. Extází je i pohyblivá lopata: Vjíždí do plamenů s ježibabou. A protože je takto pohádka příliš krátká, končí Kubašta vizí modré lesní řeky, přes kterou se pod vodopádem Jeníček i Mařenka znovu a znovu přeplavují na labuti, opravdu pohyblivé.

kubasta pernikova chaloupka

V další pohádce O Červené karkulce kývá vlk zdařile hlavou, a pokud ho necháte dle Kubaštova plánu skutečně vrazit do sednice s babiččinou postelí, tak se pokaždé i rozletí dvířka malovaného příborníku.
Ostatně za ně sami táhneme. A k zadumání tu, myslím, zůstává zadní obálka. Má podobu stěny domu Karkulčiných rodičů. Vprostřed okno, za ním děvčátko a kouká nepochybně na kresbu téže stěny. Co jiného by totiž bylo na zadní od nás odvrácené obálky téže knihy v Karkulčiných rukách. Ale tu knížku drží hrdinka hřbetem dolů a lze dedukovat, že tudíž vidí přesně to, co my, tedy pokud jsme výtisk po jejím vzoru otočili, abychom ve správné poloze hleděli na menší Karkulku na menší knížce v okně... atd. Viz. ten obrázek. A Kubašta byl hračička, ale geniální. Pohádky O Sněhurce se tak zhostil co autor známé pohyblivé pohlednice s Orlojem a vybavil ji paralelou k těmto staroměstským hodinám. Na knižní obálce lze tudíž okolo Sněhurky otáčet hlavami trpaslíků jako sedmi apoštoly. Ale i kouzelné zrcadlo na prvé dvojstraně se hýbá a spanilá Sněhurka uvnitř něj (kéž by tak s Jeníčkovou Mařenkou a s Popelkou vystoupila ve filmu Tři sestry, navazujícím na Tři bratry, říkám si producentsky komerčně), se může co odraz střídat se zlou královnou.

A trpasličí chaloupka? Disponuje trojicí jednotně otevíratelných okenicemi, za kterými se trpaslíci zrovinka vrátili z dolů k své spící paní. Doly na diamanty samy disponují zvedacím vchodem a výhledem na chaloupku, a pokud se doma dají trpaslíci do zpěvu za zvuků tahací harmoniky, stačí pokaždé jen tahat za pometlo, aby se pár z nich kolíbalo na židličce v popředí. Poměrně děsivou scénu oproti tomu představuje babizna se zmijí místo hole, která Sněhurce nabízí nádherné jablko. Ano, je to královna, ale v tomto případě jsem vlastní výtisk v dětství bohužel poškodil natolik, že je ta babička bez hlavy. Hlava se sice neztratila, ale na nekonečném vysunovacím krku se šipkou na konci působí značně groteskně. U syna jsem její pomocí ještě nedávno vzbuzoval salvy smíchu. A prostorová Sněhurčina rakev? Její víko je z průhledného staniolu a sklápí se při každém zaklapnutí knihy spolu s dívčím hrdlem!

kubasta karkulka

Prostší (přece jen) prostorový efekt nabídlo leporelo Marie Šindelářové-Voříškové Malý domeček plný koleček, které ovšem pro aktuální vydání (Knižní klub, 2004) vybavil novým textem Eduard Škoda.
Zde sledujeme chlapce a děvče, sourozence, během dne zahájeného rozcvičkou až do klížení víček „pod“ věžními hodinami za oknem. Pohyblivé rafičky nám poskytují šance průběžně nastavovat čas a prostříhnutá okýnka ve stránkách „nad“ těmito ručičkami umožňují při listování sledovat ciferník průběžně v rozličných typech hodin: Nad dětským hřištěm, za výkladem, jako součást budíku… Ovšem vtip knížky jde dál. Tentýž kruhový výřez totiž během obracení listů obklopuje na levých stránkách pro změnu rozzářený obličejík slunce, které se postupně stává starými, ale usmívajícími se hodinkami, tváří dokreslené panenky, fotbalovou merunou, dětskou kresbou květiny atd.

Kubašta ilustroval i další knihy jiných autorů včetně Erbenových pohádek (1941) a Burianova Veselého vyprávění dětem (1941).
To vyšlo jako 6. svazek Doležalových knih pro mládež v Červeném Kostelci (3000 výtisků). Malíř úvodem ztvárnil sudičky nad kolíbkou Krále komiků, pak i Burianův postoj v brance. „Vlastíka“ zachycuje také na Riviéře a jako Robinsona. Zvíme, jak vyhlíží komikův psík Dalamánek a jak Sv. Petr: Má fajfku a vítá pošťáka u brány nebeské, přičemž se Burian inspiroval Pošťáckou pohádkou Karla Čapka, jen pár let tehdy zesnulého.

V barvách Kubašta vystihl taky cirkus i dno mořské a cenzurou zřejmě proputoval bez problémů obrázek Filmování zvířátek v New Yorku – nicméně hrdiny hned následující kapitoly jsou Fordka a židobijec Henry Ford.
Některé kapitoly na sebe navazují, další jsou samostatné historky. Základ titulu bychom ovšem našli už ve dvoudílných Pohádkách Vlasty Buriana (1927) ilustrovaných ještě Ladou. Nezaměňujme s dvoudílnými Pohádkami Vlasty Buriana pouze pro dospělé (1928) ilustrovanými Vojtěchem Tittelbachem. Ty napsali Eduard Šimáček a manžel herečky Marie Rosůlkové Jaroslav Škrlant.

kubasta lodka

Během války ilustroval také práce Čeňka Sováka vč. Ježka Pícháčka mezi lidmi.
Do až magicky působící knihy ručně vmaloval i texty písní a velmi strašidelně zachytil „království loutek“ s groteskním šášulou, který děti odrazuje pinocchiovským nosem. Na jiném obrázku předvádí kocour ježkovi imaginární leporelo Psíček Kvíček, které si čtenář Pícháčka můžete prohlédnout jako bonus na dvojstraně, byť nikoli prostorově. V posmutnělé knize vystupuje i zlý cirkusový černokněžník, ze kterého se vyklubá noční lupič (Pícháček přispěje k jeho dopadení), a kouzelnou hůlku i onoho mága vystřihl malíř naprosto démonicky. Aby do samého závěru vkreslil jeden z prvých svých smírných Betlémů. Možná ještě netušil, že jich budou následovat desítky vč. asi sedmnácti rozkládacích. Podobně jako Lada situoval Kubašta některé (asi dva) do Čech.

Jinou protektorátní spoluprací s Čeňkem Sovákem se staly anonymně vydané malůvky na lepence Od rána do večera a Zvířátka sportovci od rána do večera. S Darjou Hajskou pak ještě vytvořil leporelo Ples na paloučku. Vyšlo až po osvobození.

kubasta 1

Jinou oblastí Kubaštovy tvorby se stal doprovod non fiction a i mé dětství poznalo jeho populárně-vědné obrazové „školy“ ve Vědě a technice mládeži.
Dětským časopisům prý musel Kubaštu roku 1970 doporučit jeho přítel Cyril Bouda a na pokračování tu vycházel třeba i „letecký“ pohled na Hrad nazvaný Hradčany anebo erby obklopená mapa Československo z ptačí perspektivy roku 1976, ke které napsali libreto Hana a Eduard Škodovi, jinak už autoři knihy Hurá na 52 výletů (1973), dvoudílného Už vím proč (1979-1980) i jeho pokračování Zákulisí velkoměsta (1982).

Kubašta, jehož matka pocházela z Vysočiny, se narodil 7. 10. 1914 ve Vídni jako syn bankovního úředníka, původem Jihočecha.
Do Prahy se rodina vrátila se vznikem Československa. Usadili se v Jinonicích. Navštěvoval gymnázium Na Santošce a vystudoval architekturu na ČVUT (1933-38). Měl neobyčejně vyvinuté prostorové vidění.
S kamarády Ungerem, Hirdem Pokorným a Ječným (říkali si Čtyřlístek a Pokorný se později stal profesorem Columbijské univerzity v New Yorku) pustil se za studií do tvorby modelů, přičemž ti tři rýsovali a sháněli zakázky. Občas podporováni Pokorného otcem, zástupce ředitele Škody Praha, zachytili velké schodiště Clam-Gallasova paláce a obdrželi i cenu za ztvárnění stanice metra Anděl, byť nerealizované. Uspěli taky v soutěži o blok domů na Karlově náměstí. Kubašta navrhl interiéry hotelu Sykovec na Vysočině a zabýval se kreslením vinět. S Pokorným před válkou navštívil Alpy a taky tady pilně kreslil. Roku 1938 pobyl v Istanbulu. Už roku 1937 se podílel se na knihách Staropražské senzace a Mozart a Don Giovanni, přičemž k Mozartovi, svému oblíbenci, se měl vrátit mockrát.

Při kreslení bývali Kubaštovi vzorem Aleš, Lada a Jaroslav Panuška. Od roku 1941 byl profesorem na Rotterově škole.
Když školu zavřeli, stal se pomocným dělníkem a designérem plastu v Baklaxu na Balabence. V prvních letech války také spolupracoval jako scénograf a kostymér se zmiňovaným loutkářem Sovákem a při práci na Pohádkách tisíce a jedné noci potkal majitele tehdy nefungujícího nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena (1942). Právě pro něj začal od roku 1943 tvořit litografie pražských památek vnímaných z ptačí perspektivy. Stavby zachycoval i pro případ, že dojde k jejich zničení, a zvládl to jako i vždycky později zcela bez leteckých fotografií. Došlo tak na čtyři portfolia: Valdštejnský palác s prologem V. V. Štecha, Klementinum s textem Zdeňka Kalisty a na Melancholii Strahova a Loretánskou meditaci s úvody Karáska ze Lvovic. Kubašta zapracoval i na publikaci k 600. výročí Chrámu Sv. Víta, ale každé letní prázdniny dal tentokrát metropoli vale a zachycoval i venkovskou lidovou architekturu.

A po válce? Ilustroval Eisnerovu apoteózu češtiny Bohyně čeká a graficky vypravil Pařízkovu reportáž A lid povstal. Navštívil Slovensko. Oblíbil si nejen Tatry. Roku 1946 začal s publikacemi o tamní přírodě i památkách a později připravoval kolekce propagačních materiálů pro lyžařské centrum v Jasné pod Chopkom. Ale ještě k únorovému převratu, kdy stoupě neutekla ani Kubaštova a Hádkova knížka Staropražská Thálie (1949).

kubasta 2

Za nového režimu si začal reklamou - na Teslu, Koh-i-noor i Prazdroj, ale hlavně „se vrátil“ k dětem. Ilustroval i Medvídka Pú (1949) i Enšpíglovy příhody (1951), ruské i valašské pohádky a jeho prostorová leporela jsou dnes přeložena takřka do skoro čtyřiceti jazyků.

Začal s nimi se založením nakladatelství Artia (1953) a jen do roku 1965 vyprodukoval na sto titulů. Nejsou nijak obsáhlými. Třeba mají i jen sedm stran. Ale divadelností a pohyblivostí na světě nenacházejí sobě rovných. Pronikli do toho světa původně díky židovskému bankéři z Londýna Leopoldu Schliesserovi, ale výtečně se prodávaly či dosud prodávají i v arabských zemích. Třeba o Mekce nakreslil Kubašta knížku rovnou na objednávku.

V šedesátých letech pak začal, byť podle smlouvy anonymně, vytvářet obdobné knihy i pro Disneyho. Tak se dotkly jeho ruce i Bambiho, Mickeyho, 101 dalmatinů, Knihy džunglí… Kubaštův titul Jak Kolumbus objevil Ameriku stal se pomůckou na japonských školách..

Ale u nás byl od jisté chvíle persona non grata a v reprezentativní publikaci k 20. výročí vzniku Artie o něm nenajdete slovo. Rok nato (1974) měl sice výstavu na Pražském hradě, ale zůstala jednou z mála.

Vojtěch Kubašta zemřel 7. července 1992 na Dobříši a je pohřben na Malvazinkách. Měl dvě dcery. Z nichž Dagmar Vrkljanová žije od roku 1968 v Kanadě. Katalogy Kubaštových prací vyšly v Berlíně (2003) a na Floridě (2005). Také v češtině však existuje jejich solidní, byť neúplný soupis, který vydali Hana a Eduard Škodovi (1989) pod titulem Opus V. K. Kubašta zůstává objektem zájmu sběratelů a stěží může být zapomenut.

----------------------
poslední výstavy

Vojtěch Kubašta, katalog Rabasovy galerie 2008 (Ladislav Janouch)
Vojtěch Kubašta, grafiky, knihy, prostorové obrazy, katalog Muzeum hrnčířství, Kostelec nad Černými lesy, 2013
100xVojtěch Kubašta, katalog Klementinum, 2014 (Ladislav Janouch)

 

Komentáře  

# JAn 2015-12-17
První Kubaštovy vystřihovací betlémy vyšly časopisecky, např. v roce 1947 v magazínu MONO (Betlém L. P. 1847) nebo o dva roky později v Křesťanské ženě (k Jezulátku tu jede i miminko v proutěném kočárku, jak vystřiženém z filmu OBECNÁ ŠKOLA, a jeden z králů nese kufr polepený cestovatelskými nálepkami). Později vytvořil řadu prostorových rozkládacích betlémů, z nichž kromě už výše uvedených Pražského a Lidových jesliček jsou nejznámnější Loretánský nebo Karlův most a Tichá noc. Vyvážely se do celého světa, jemuž takto přibližovaly poezii českých Vánoc. Vojtěch Kubašta navrhl rovněž několik obalů vánočních kolekcí pro čokoládovny Orion (s motivy biedermeirovské zasněžené Prahy) a prostorových adventních kalendářů se Santa Clausem určených na vývoz. A je také autorem série půvabných vánočních pohlednic.
Citovat
# milan chaloupka 2015-12-13
Prodejte mi prosím někdo papírový Betlém od Vojtěcha Kubašty z roku 1968 Praha.
Citovat