kadlec150.jpg
Pavel Kadlec
(*22. 9. 1977, Humpolec)

Rád se při kreslení vracím do dětských let, kdy mě strašily knížky jako Čaroděj ze země Ozz nebo Erbenova Kytice. Proto možná některé postavy vypadají na první pohled záhadně a tajuplně. Linoryty do Katčiny knížky vznikaly dlouhou a spletitou cestou. Chtěl jsem děti pobavit, a tak jsem komiksovým způsobem rozložil děj jednotlivých příběhů do panoramatických scén. Byl jsem přesvědčený o smyslu práce, která v sobě nese odkaz na středověké rytiny, váchalovské exprese i postmoderní obrozence linorytu. Při práci mi po papíře občas přeběhla má dvacetiletá želva Jůlie.

Narodil se a vyrůstal v Humpolci na Vysočině. V Praze žije devět let a po studiu na Vyšší odborné škole grafické a civilní službě v táborském šermířském sdružení pracuje jako počítačový grafik.
V současnosti studuje na UTB ve Zlíně v oboru grafický design. Jeho linoryty z knihy David, Nik a kouzelný cylindr byly již několikrát vystavovány doma i v zahraničí – naposledy na Bibianě 2005 v Bratislavě. Knížek je nakonec kromě nákladu v nakladatelství Meander ještě dvacet kusů doma vyrobených. Želvu Jůlii, o které tu je řeč, už Pavel chová patnáct let. Kdyby neměl tolik koníčků, zvládnul by možná knížek víc, ale uznejte sami: Není lepší si občas místo povinností zaletět třeba do Měsíčního království plného nočních strašidel?

certicek450_1.jpg

kadlec2_300.jpg

kadlec1_300.jpg

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina