grygar milan ilustrator

Milan Grygar (*24. 10. 1926, Zvolen)

malíř, grafik, typograf a tvůrce zvukových realizací.

Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně (1942–1943) a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945–1950; Emil Filla). Kolektivně vystavuje od roku 1958, samostatně od roku 1959. Od roku 1991 je členem S. V. U. Mánes a výtvarné skupiny Jiná geometrie. V letech 1961–1989 vytvořil sto sedmdesát pět filmových plakátů. Tvorbu Milana Grygara charakterizuje originální pojetí vztahu obrazu, zvuku a prostoru. V r. 1965 vytvořil první ze svých akustických kreseb, ve kterých propojil realizaci díla s fenoménem prostorovosti zvuku. Specifický, originální koncept vztahu obrazu a zvuku pak Grygar rozvíjí v následujících desetiletích v různých, často velmi rozdílných vztahových analogiích, až dodnes.

Bibliografie: (jen výběr)
Celá řada katalogů, grafické úpravy
Hanák Vladislav: Zpívající vody, 1962
Gruša Jiří: Kudláskovy příhody, 1969
Žáček Jiří: Kdo si se mnou bude hrát, 1981
Lukešová Milena: Nahej v trní, 1985
Hiršal Josef: Paleček krále Jiřího, 1992
Petrová Eva: Týden cesty, 1993
Ionescu Eugen: Židle, 1995
Lada Josef: Říkadla z Ladovy záhrádky, 1998
Milan Grygar, 2009
Beckett Samuel: Texty pro nic, 2011
Milan Grygar: vizuální a akustické, 2014


Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky