ales150.jpg

Mikoláš Aleš (*18. 11. 1852, Mirotice - †10. 7. 1913, Praha)

malíř, kreslíř, ilustrátor

Studoval na malířské akademii v Praze u profesorů Emanuela Roma a Jana Swertse. Především malíř velkých cyklů: Vlast, Obrazy z českých dějin a pověstí (Památné hory našich dějin, Památné bitvy našich dějin, Slavné postavy – především Sv. Václav, Jan Hus, Jan Žižka, Jiří z Poděbrad), Pohanští bohové, Obrazy z ruských bájí a dějin, Obrazy z polských dějin, Obrazy z jihoslovanských bájí a dějin atd. Byl znalcem heraldiky. Ještě dnes se můžeme při procházkách Prahou setkat s jeho dílem nejen v Národním divadle a v Obecním domě, ale sgrafitovou výzdobu dle jeho návrhu uvidíte na domě U Rotta, Wiehlově domě, bývalé pražské vodárně – dnes Smetanově muzeu aj.

Pro děti a mládež ilustroval např.

Sládek Josef Václav: Zvony a zvonky, 1894
Bartoš František: Naše děti, 1898
Frumar A., Jirsa J: Slabikář, 1899, přepracovaný 1905 – téměř čtyřicet let byl používán na školách
Jirásek Alois: Psohlavci, 1900
Alšovy pohádky, 1904 (V. Říha)
Svátek J.: Pražské pověsti, 1906
Špalíček jednoho sta národních písní, 1907
Aleš mládeži, 1915


ales450_2.jpg


ales450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid