winterson150.jpg

Jeanette Winterson
(*27. 8. 1959, Manchester)

spisovatelka

Jeanette Winterson zná úděl sirotků do té míry, že bývá označována za Janu Eyrovou současné anglické literatury. V útlém věku adoptovala tuto rodačku z Manchesteru rodina z blízkého hornického městečka, a byť u nich dívka nemusela škemrat o jídlo jako Oliver Twist, náhradní matka ji zjizvila výchovou v duchu náboženského fanatismu nepřipouštějícího omyly.

Únik z chapadel puritánské sekty vylíčila autorka v prvotině Na světě nejsou jen pomeranče (1985, česky 1998), která byla odměněna Whitbreadovou cenou za nejlepší debut roku a odstartovala její hvězdnou literární kariéru.
Neméně působivý román Vášeň (1987, česky 2000) o útěku dcery benátského gondoliéra a Napoleonova kuchtíka z válečné vřavy připomene svou zápletkou připomene báj o Eurydice a Orfeovi otočenou naruby.
Do bahna Londýna poloviny 17. století zavádí čtenáře autorčina další próza Jak naštěpit třešeň (1989, česky 2004), v níž znetvořená žena zažívá kratičké údobí mateřského štěstí.
Novela Tíha (2005, česky 2005) o antickém rekovi Héraklovi a psím kosmonautovi Lajce zahájila mezinárodní ediční projekt Mýty, ve kterém 33 evropských nakladatelství zkoumá význam mytologie pro soudobý život zbavený posvátnosti a přirozeného porozumění.

Nejnovější knihou Jeanette Wintersonové, která je rovněž uznávanou esejistkou, publicistkou, autorkou rozhlasových her a se svou přítelkyní a spolupracovnicí Margaret Reynoldsovou pečuje o kritická vydání anglické klasičky Virginie Woolfové, je román The Stone Gods (Kamení bohové, 2007). Kromě Konce času (2006) věnovala dětem také miniaturu The King of Capri (Král Capri, 2003) a kořeny pohádek se zabývá i v souboru The Powerbook (Mocná kniha, 2000).

 

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův