winterson150.jpg

Jeanette Winterson
(*27. 8. 1959, Manchester)

spisovatelka

Jeanette Winterson zná úděl sirotků do té míry, že bývá označována za Janu Eyrovou současné anglické literatury. V útlém věku adoptovala tuto rodačku z Manchesteru rodina z blízkého hornického městečka, a byť u nich dívka nemusela škemrat o jídlo jako Oliver Twist, náhradní matka ji zjizvila výchovou v duchu náboženského fanatismu nepřipouštějícího omyly.

Únik z chapadel puritánské sekty vylíčila autorka v prvotině Na světě nejsou jen pomeranče (1985, česky 1998), která byla odměněna Whitbreadovou cenou za nejlepší debut roku a odstartovala její hvězdnou literární kariéru.
Neméně působivý román Vášeň (1987, česky 2000) o útěku dcery benátského gondoliéra a Napoleonova kuchtíka z válečné vřavy připomene svou zápletkou připomene báj o Eurydice a Orfeovi otočenou naruby.
Do bahna Londýna poloviny 17. století zavádí čtenáře autorčina další próza Jak naštěpit třešeň (1989, česky 2004), v níž znetvořená žena zažívá kratičké údobí mateřského štěstí.
Novela Tíha (2005, česky 2005) o antickém rekovi Héraklovi a psím kosmonautovi Lajce zahájila mezinárodní ediční projekt Mýty, ve kterém 33 evropských nakladatelství zkoumá význam mytologie pro soudobý život zbavený posvátnosti a přirozeného porozumění.

Nejnovější knihou Jeanette Wintersonové, která je rovněž uznávanou esejistkou, publicistkou, autorkou rozhlasových her a se svou přítelkyní a spolupracovnicí Margaret Reynoldsovou pečuje o kritická vydání anglické klasičky Virginie Woolfové, je román The Stone Gods (Kamení bohové, 2007). Kromě Konce času (2006) věnovala dětem také miniaturu The King of Capri (Král Capri, 2003) a kořeny pohádek se zabývá i v souboru The Powerbook (Mocná kniha, 2000).

 

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka