kainar_josef.jpg

Josef Kainar
 (*29. 6. 1917, Přerov - †16. 11. 1971, Dobříš)

Básník a dramatik, autor básní pro děti, publicista a textař.

Josef Kainar se narodil 29. června 1917 v Přerově. Otec byl zaměstnanec státních drah, matka pocházela z hanácké rolnické rodiny. Po rozvodu rodičů (1927) žil s otcem. Studoval na gymnáziu v Přerově (1928-34), Olomouci (1934-35) a Hlučíně (1935-38), kvintu a sextu opakoval. V roce 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil. Rodina bydlela od 1935 v Ostravě, on sám v Hlučíně. V té době se jako přispěvatel Studentského časopisu seznámil s jeho redaktorem H. Bonem a jeho prostřednictvím s F. Halasem i s řadou začínajících básníků své generace. V roce 1938 začal na UK studovat obor čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol pracoval 1939-40 a znovu 1942-45 na nádraží v Ostravě, nejprve jako pochůzkář a kancelářská síla, pak jako instruktor železniční protiletecké ochrany. V roce 1941 pracoval na pole v Ostravici. V sezóně 1940-41 a 1942-43 pracoval jako kytarista a houslista Doležalova profesionálního tanečního orchestru v Ostravě a Zlíně. V té době se sblížil s literáty a výtvarníky Skupiny 42, zejména s I. Blatným, F. Hudečkem a J. Chalupeckým. Úzké přátelství ho poutalo tak k malíři F. Janouškovi a k básníku O. Mikuláškovi. Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně, kde se stal redaktorem komunistického deníku Rovnost a kmenovým spolupracovníkem pražského Divadla satiry. V roce 1947 se poprvé oženil a začal působit jako spisovatel z povolání. V roce 1956 odešel do Prahy, bydlel však se svou druhou ženou především ve spisovatelských domovech, kde vytvořil velkou část svého díla – nejprve v Budislavi, pak v Dobříši a Ždáni na Slapském jezeře. V roce 1959 podnikl cestu do Vietnamu. Roku 1970 byl jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů. Zemřel 16. listopadu 1971 v Dobříši na infarkt.

TVORBA JOSEFA KAINARA:
Jeho umělecké zaměření bylo velice široké, což svědčí o jeho kvalitách. Psal básně, písňové texty, ke kterým skládal vlastní melodie, psal rozhlásky (veršované fejetony), dramata Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, překládal, kreslil vtipy, zabýval se uměleckou fotografií a spolupracoval s hudebními skupinami Framus Five (Město Er) a Flamengo (Kuře v hodinkách).
Těžiště jeho tvorby je v poezii: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje.
Pro děti napsal sbírku Nevídáno-neslýcháno.

Pro děti:

Říkadla (1948)
Zlatovláska (1953)
Nevídáno-neslýcháno (1964)

Abecedně řazená díla:

Akce Aibiš, 1946
Básně, 1981
Básně a blues, 1978
Bláznův kabát, 1972
Cirkus Plechový, 1945
Čas nečas, 1984
Český sen, 1953
Člověka hořce mám rád, 1959
Děvčátko v Hanoji, 1959
Jan Pilař: O Studentském časopisu a Josef Kainar aneb O ztracené generaci, 1941
Jižní Morava, 1958
Královský večer, 1974
Lazar a píseň, 1960
Miss Otis lituje..., 1969
Moje blues, 1966
Nebožtík Nasredin, 1959
Nevídáno - neslýcháno, 1964
Nikdy nejsem sám, 1982
Nové mýty, 1946
O člověku a plameni, 1961
Osudy, 1940-43
Poezie, 1960
Příběhy a menší básně, 1940
Rozhlásky, 1971
Říkadla, 1948
Stará a nová blues, 1984
Stará blues, 1982
Tulák spí na louce, 1935
Ubu pokračuje, 1988
Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, 1949
Třináct kytar, 1967
Včela na sněhu, 1966-71
Veliká láska, 1950
Vybrané spisy, 1987-90 (3 díly)
Zlatovláska, 1952

Blues o děvčátku a labutích

Než umřelo prý řeklo to děvčátko
jediné slovo
A všichni se divili
Lékaři Primář I vrchní sestra se divila –
Než umřelo prý řeklo to děvčátko
Jediné slovo
To u h a
Nebylo mu ani sedm roků
Pokoj devítka byl plný mlčení v tu chvíli
Ve vzduchu plul bílý člun
tažený labutěmi velmi ospalými
Pokoj devítka byl plný labutí
Všichni se divili
Ale kdo nosíte při sobě
příruční slovníček smrti
víte že na stránce té a té
to slovo se najde
Dokonce s poznámkou:
Povzdechnutí
obvykle poslední
Prosím vás
listujte potichu
(1966)

Inspirující myšlenky...

Oběť ztrácí všechnu velikost, je-li už jen parodií nebo sebevraždou. Jsou ovšem také někteří lhostejní lidé, ale lhostejnost je otřelou formou beznaděje. Kameny na staveništi leží jen zdánlivě bez ladu a skladu, je-li kdesi na staveništi jeden jediný architekt, byť jen jediný, který má v mysli katedrálu. Každý, kdo začne přemýšlet, mění se v setbu.
Antoine de Saint-Exupéry: Válečný pilot