hrubin_150.jpg

František Hrubín (*17. 9. 1910, Praha – †1. 3. 1971, České Budějovice)

Český spisovatel, básník (autor přírodní a milostné lyriky), později básník obav, dramatik.

Narodil se v Praze, ale své mládí prožil v Lešanech v Posázaví. Vystudoval gymnázium v Praze (1932), poté se neúspěšně pokoušel vystudovat filozofii a pedagogiku na Karlově univerzitě. Od roku 1934 byl zaměstnán v Městské knihovně v Praze a později na ministerstvu informací. V roce 1946 se stal spisovatelem z povolání.
Roku 1939 se František Hrubín oženil, později měl dvě děti.
František Hrubín se výrazně podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945 – 1950 ho redigoval.
Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval spojení literatury a politiky, zastali se zde nejen persekuovaných, ale i zavřených spisovatelů. Toto vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, velice brzy mu bylo povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydávání.

Bibliografie

Pro děti

Říkejte si se mnou, 1943
Vítek hádá dobře, 1946
Říkejte si pohádky, 1946
Chvíli doma, chvíli venku, 1946
Zasadil dědek řepu, 1947
Dobrý den, sluníčko! , 1947
Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků, 1948 (hra)
Říkejte si abecedu, 1948
Modré nebe, 1948
Jak se chytá sluníčko, 1948
Paleček, 1949
Tři kluci sportovci, 1950
To je jízda, to je let!, 1950
Ladův veselý přírodopis, 1952
Mánesův orloj, 1953
Kuřátko a obilí, 1953
Je nám dobře na světě, 1953
Hrajte si snámi, 1953
Zimní pohádka o Smolíčkovi, 1954
Pasáček a sluníčko, 1954
Pohádka o Květušce a její zahrádce, 1955
Hrajeme si celý den, 1955
Dívej se a povídej, 1955
Školáčkův rok, 1956
Pohádky tisíce a jedné noci, 1956
Špalíček pohádek, 1957
Dvě veselé pohádky, 1957
Běží, ovce běží – hádanky, 1957
Kytička z náčrtníku, 1958
Dvakrát sedm pohádek, 1958
Špalíček veršů a pohádek, 1960
Sviť sluníčko, sviť, 1961
Pohádka o tom, jak přišla kukačka o chocholku, 1961
Kolik je sluníček, 1961

Básně

Zpíváno z dálky, 1933
Krásná po chudobě, 1935
Země po polednách. 1937
Včelí plást. 1940
Země sudička. 1941
S orli a se skřivany, 1943
Cikády, 1943
Mávnutí křídel. 1944
Jobova noc. 1945
Chléb s ocelí, 1945
Řeka nezapomnění, 1946
Měsíce, 1946
Zpěv hrobů a slunce, 1947
Nesmírný krásný život, 1947
Hirošima, 1948
Doušek života, 1949
Zpěv lásky k životu, 1955
Poledne ženy, 1955
Verše 1932 - 1948, 1956
Můj zpěv, 1956
Proměna, 1957
Po novém roce jaro, 1959
Havran a holubice, 1959
Přilby a šeříky, 1960
Oblohy, 1960
Až do konce lásky, 1961
Romance pro křídlovku, 1962
Malý koncert, 1963
Hodina zamilovaných, 1963
Zlatá reneta, 1964
Jakou barvu má srdce (výbor 1945 - 1965), 1965
Černá denice, 1968
Lešanské jesličky. 1970
Nesmírný krásný život, 1970
Drama
Srpnová neděle, 1958
Křišťálová noc, 1961
Kráska a zvíře, 1970

Překlad a přebásnění:

Ponchon Raoul: Múza v hospodě, 1935
Hausmann Manfred: Lilofee, 1942
Hauff Wilhelm: Pohádky, 1944
Láhev v řece, 1948
Verlaine Paul: Písně beze slov, 1954
Heine Heinrich: Toť starý pohádková les, 1955
Jeršov Petr Pavlovič: Koník Hrbáček, 1956
Rimbaud Jean Arthur: Básně, 1956
Kalidása: Ztracený prsten, 1957 (hra)
Žáry Śtefan: Jsem jenom člověk, 1962
Hauff Wilhelm: Karavana, 1957

Ostatní

Max Švabinsky: Poledne - milostne listy (lyrický doprovod, 1943
Vánoční sen malé Zdeny v noci štědrovečerní (Pavel Hrdlička, František Hrubín), 1947
Tři lyrici a malíř, 1947
Max Švabinský: Motýlí čas, 1948
Dětství v Čechách, 1949
Berkovec Jiří: Vítej máji, 1953
Písničky z filmu Pyšná princezna, text, 1953
Trojan Václav: Bílý měsíc (text k písní Srpnová neděle-hra), 1958
Trojan Václav: Láska a sen (text k písní Srpnová neděle-hra), 1959
Torzo nocí, 1967
Lásky, 1967

kompletní bibliografie v publikaci Tvůrčí osobnost Františka Hurbína, vyd. Host, 2010

Text - Wikipedia.com, upraveno v redakci Čítáren

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971