Bez ohledu na to, jak usilovně jsem se bránil, musel jsem popustit uzdu své zuřivosti. S hrůzou a zaslepeným chtíčem jsem se chystal napadnout, znásilnit a zabít a přece jsem se tomu ze všech sil vzpíral. Zápas neustále nabýval na intenzitě, až se náhle cosi zlomilo a já jsem si s hrůzou uvědomil, že se chystám zabít a znásilnit sebe sama. Toto nečekané prozření mělo mnoho rozměrů a bylo silně matoucí. Dostal jsem se až za bod obratu, kdy mi svitlo, že jsem jak násilnický vrah, tak i oběť. Prožitkově jsem věděl, že jsme jedno a totéž. Podíval jsem se do očí své oběti a zjistil jsem, že se dívám do tváře sebe sama. Začal jsem vzlykat a nebyl jsem k utišení. „Chci to spáchat sám na sobě." Nebyla to karmická inverze, skok do minulého života, v němž si vrah a oběť vyměnili místa. Byl to spíše kvantový skok do prožitkové úrovně, ve které se veškeré duality rozpustily do jediného všeobjímajícího toku. „Já", jímž jsem se stal, nebylo v žádném ohledu osobní, byla to jednota zahrnující všechny lidské bytosti. Bylo kolektivní v tom smyslu, že zahrnovalo celou lidskou zkušenost, a to naprosto jednotnou a nerozdělenou. Byl jsem jednota. Agresor i jeho oběť. Násilník i znásilněná. Zabiják i zavražděná. A provádím to sám sobě. Po celé dějiny lidstva jsem to páchal sám na sobě. Bolest lidských dějin je mou bolestí. Nebylo obětí, nic nikdy mimo mne mi ji nepůsobilo. To já jsem zodpovědný za všechno, co prožívám, za všechno, k čemu kdy došlo. Díval jsem se do tváře svého vlastního stvoření. Já jsem se toho všeho dopouštěl. Já jsem svolil, aby se to stalo. Já jsem se rozhodl vytvořit všechny ty hrůzné, hrůzné světy.
Stanislav Grof, Kosmická hra