verne_150.jpg

Jules Gabriel Verne (*8. 2. 1828, Nantes - †24. 3. 1905, Paříž) 

spisovatel

 Narodil se ve francouzském Nantes advokátovi Pierrovi Vernovi a jeho manželce Sophii Allotové syn. Pojmenovali ho Jules. Jeho dětství bylo nerozlučně spjato se vzpomínkami na ostrov Feydau uprostřed Loiry, kde vyrostl, kde si hrával s kamarády a kde spřádal své sny o dalekých cestách a neslýchaných dobrodružstvích.
  
Jules Verne byl od malička obklopen řádnými, úspěšnými představiteli střední vrstvy, navyklé pohlížet na vlastní kastu jako na jedinou rozumnou vrstvu společnosti, protože "ti nahoře" jsou rozmařilci a "ti dole" darebáci, kteří nechtějí pracovat. Na Julese Verna neměli vliv jen měšťáci. Sestra Vernovy matky si vzala umělce, malíře Chateaubourga, který byl přímým příbuzným básníka a dobrodružného politika Francois-René Chateaubrianda. Jeho práce i vyprávění o dobrodružném příbuzném dovedly chlapce okouzlit. Rád chodil do ulice Santeuil, kde malíř bydlel, a právě tady se dověděl, že existuje i něco jiného než účty a paragrafy. Toto poznání poznamenalo celý jeho život.

   V roce 1837 zavedl otec Julese i jeho bratra Paula do církevní školy svatého Donatiena. Učitelé později vzpomínali na Julese jako na "krále školního hřiště". Do sešitů a dokonce i do učebnic prý čáral fantastické stroje, dokonce i mechanického slona s dýmajícím chobotem. Učil se dosti špatně, ale hodně četl. Oblíbil si amerického spisovatele J. F. Coopera, E. Suea, F. Marryata. Na domácím nebi svítila tehdy trojice hvězd první velikosti: Balzac, Dumas a Hugo. Všichni tři zanechali na Vernovi stopu. S V. Hugem se později osobně setkal a s Dumasem se dokonce spřátelil.
   Jules Verne o dobrodružství četl a současně je měl na prahu rodného domu. Na ulici potkával veterány bouří a bitev. Jeho bratr Paul se na ně mohl dívat bez hořkosti, protože mu otec určil dráhu námořního kapitána, zatímco Jules se měl stát advokátem. Není proto divu, že se v jeho hlavě zrodil plán, který neváhal v jedenácti letech realizovat. Jules utekl z domova. S sebou si vzal kožený cestovní vak, šatstvo, prádlo a nějaké potraviny. Nechal se naverbovat jako plavčík na trojstěžník Coralia, který se plavil do Indie. Když se to otec dozvěděl, nasedl na parník a doplul do přístavu Paimboeuf, kde se Coralia toho dne večer měla zastavit. Otcovi nedalo moc práce přemluvit syna k návratu, protože den služby na lodi ho stačil vyléčit z mnoha naivních představ o slastech námořnického života. Musel slavnostně slíbit, že se už nikdy nevydá lehkomyslně na moře a že příště bude cestovat jen v duchu.

   Později, když už chodil do královského lycea v Nantes, pokusil se o první literární práci. Studenti na lyceu měli svůj vzdělávací kroužek a jeho členové se scházeli u knihkupce Pierra Bodina. Tady měl Jules příležitost přečíst si knihy o nejnovějších zeměpisných a technických objevech a tady také sepsal své první dílo - veršovanou tragedii, určenou loutkovému divadlu. Rukopis hry se nezachoval, víme jen, že ředitel divadla Rikiki, kterému ji Verne nabídl, odmítl.

   Po složení maturity se připravoval Jules Verne v Paříži na advokátské zkoušky. Otec rozhodl, že bude mít v Paříži spojence, který ho neopustí ani na krok - chudobu. Dal synovi proto jen 75 franků měsíčně. To bylo přesně množství, aby taktak vyšel a nezbyl mu ani jeden "sou" na zbytečné utrácení. Ale živoření v Paříži mu nebralo chuť k životu. Rozhodl se, že nikdy nebude advokátem, lákala ho spisovatelská životní dráha. Prostřednictvím svého strýce malíře se seznámil s hrabětem de Coral, který byl osobním přítelem Victora Huga. Za několik dní se Julesu Vernovi splnilo životní přání, hrabě de Coral ho představil Victoru Hugovi. Básník přijal studenta ve svém domě a údajně si vyprávěli o Paříži. Šťastná náhoda mu umožnila seznámit se také s Alexandrem Dumasem starším. Dumas byl majitelem paláce Monte Christo v Paříži, kde královsky hostil návštěvníky, ale měl i vlastní divadlo tzv. Historické divadlo. Dumas pozval svého mladého hosta na premiéru hry Mládí mušketýrů. Verne hned po premiéře napsal: "Byl jsem na premiéře Mládí mušketýrů v lóži Alexandra Dumase. Bylo to velmi zábavné. Dumas-otec byl neuvěřitelný, když se díval na svou hru. Nemohl se zdržet, aby nám neprozradil všechno, co přijde…"
   Známost s Dumasem přinesla Vernovi brzy užitek. Verne nabídl pro Historické divadlo tři hry. Z nich vybral Dumas veršovanou komedii ZLOMENÁ STÉBLA. Autor měl radost, ale po několika dnech ho Dumas pokropil studenou sprchou, protože prý musel hru přepsat "od sklepa až na půdu", a protože Historické divadlo smí uvádět jen hry podepsané někým z Dumasů. Jako autor ZLOMENÝCH STÉBEL byl proto uváděn A. Dumas - syn. Hra byla uvedena a měla úspěch, Julesovi přátelé věděli, kdo je pravý autor.

   Verne zažil slávu a úspěch divadelního autora i doma, v rodném Nantes, kde hráli též ZLOMENÁ STÉBLA. Byla to událost spíše společenská než umělecká, ale Verna utvrdila v přesvědčení, že je rozeným divadelním autorem. Přestože napsal ještě několik divadelních her, ani jedna nezískala pronikavý úspěch, který by mu zajistil existenci. Na chleba si musel vydělávat jako písař v advokátní kanceláři. Volného času tedy mnoho neměl a kromě literární tvorby se věnoval především četbě. Navštěvoval Národní knihovnu a přímo hltal odborné knihy. Věda se v té době náramně vzmáhala, světová veřejnost se stále dovídala o nových objevech a vynálezech. Verne se zajímal o geografii, fyziku, chemii, biologii, ale především o techniku. Napsal hru VĚDCI, ve které se pokusil spojit umělecký zřetel s naučným. Ale ještě stále to nebylo ono.

   Pierre Verne zatím stále čekal na synův návrat do Nantes. Měl radost z úspěšně složených advokátských zkoušek a rozhodl se, že se syn musí vrátit domů. Jules mu ale na naléhání odpověděl: "Osud mě spojil s Paříží. Může ze mne být dobrý spisovatel, ale vždycky budu jen špatný advokát. Ve všem vidím jen komickou stránku věci anebo uměleckou formu, a skutečná realita věcí mě nezajímá. Vyhovuje mi jen dráha, kterou jsem už zvolil - literární. Tvůj úřad by v mých rukou zahynul. Odpusť synovi, který si tě váží a který tě miluje." Otec odpustil, ale přestal synovi posílat peníze.

   Touhy, kterými se Jules Verne jako literát trápil, mohly se uskutečnit jen v románu. Svěřil se se svými úmysly Dumasovi a ten byl nadšesný. Skutečnému románu ale předcházely povídky. V roce 1851 se Verne setkal s Pierrem F. Chevalierem, který řídil "týdenní almanach" Musée des familles. Byl plný ochoty mladému autorovi pomoci v mezích svých možností. Almanach zaznamenal mezi svými spolupracovníky Huga a Dumase, ale ve skutečnosti to byl časopis velmi skromný a Verne tu mohl otisknout jen dvě povídky ročně. V tomto roce to byla povídka PRVNÍ NÁMOŘNÍ MEXICKÉ LODĚ a DRAMA VE VZDUCHU.

   Konec roku 1851 byl pro Julese Verna i jinak úspěšný. Ředitel Lyrického divadla mu nabídl tajemnické místo s platem dvanácti set franků ročně. Verne se za pětadvacet měsíců strávených v Paříži naučil žít skromně a s tímto platem se dalo už slušně vyjít. Měl spoustu práce v divadle, dále spolupracoval s Musée des familles, spolu s Hihnardem napsal dokonce dvě operety.

   Vysilující práce mu podlomila jeho zdraví. V roce 1853 se u něho objevily migrény, v červenci následujícího roku ochrnul na levou polovinu obličeje. Aby si odpočinul, odjel na krátkou dovolenou k Severnímu moři do Dunkerku. Po návratu napsal další povídku ZIMOVÁNÍ V LEDOVÉM MOŘI.

   10. ledna 1857 absolvoval ještě jednu významnou událost - oženil se se slečnou Honorinou Hébé Morelovou, a to navzdory tomu, že byl členem Jedenáctky bez žen - kroužku zapřísáhlých starých mládenců. V tomto kroužku se Verne spřátelil s novinářem Felixem Tourmachonem, který se stal známým pod jménem Nadar ve vzduchoplavbě. Ten byl nejen teoretickým propagátorem aeronautiky, ale také ji prakticky pěstoval. Od něho získal Verne tolik poznatků o aeronautice, že se rozhodl zpracovat je v románu. Tak začal psát svůj první vědecký román, později proslulý pod názvem PĚT NEDĚL V BALÓNĚ. Pro námět sáhl šťastně: spojil dvě věci, o něž měla veřejnost obrovský zájem, myšlenku řiditelného balónu a objevitelské cesty po Africe. Rukopis byl hotov v květnu 1862.

   Vernovská legenda trvá na tom, že autor obešel bezvýsledně patnáct nakladatelství, až stanul na prahu domu číslo 18 v Jacobově ulici, kde sídlil nakladatel a spisovatel Pierre Jules Hetzel. Román pak vyšel v říjnu téhož roku. Úspěch románu byl okamžitý a obrovský a nakladatel Hetzel uzavřel se spisovatelem velkorysou smlouvu na dvacet let dopředu. Verne se zavázal dodávat ročně dva romány za honorář 20 000 franků. Bylo to na jedné straně doživotní existenční zajištění, ale na druhé straně to byl bič, který Verna ustavičně poháněl.

   Setkání obou mužů vešlo do vernovské legendy. Své dojmy prý Verne popsal v románu DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM. V pracovně byla knihovna o dvanácti tisících svazcích, kde byly "spousty knih o vědách, o filozofii, o literatuře, psané ve všech jazycích." Profesora Aronnaxe (Verna) zaujal i salón: "Byla to obdelníková místnost se zkosenými rohy, dlouhá deset, široká šest a vysoká pět metrů. Zářící strop, vyzdobený jemnými arabeskami …stěny potažené čalouny s pravidelným vzorem … opravdové muzeum, v němž inteligentní a štědrá ruka shromáždila poklady přírody a umění v umělecké směsici, která charakterizuje malířské ateliéry." Dokonce francouzský badatel Marcel Moré věnoval velké úsilí důkazu, že kapitán Nemo ze zmíněného románu není nikdo jiný než zašifrovaný nakladatel Hetzel.

   Román PĚT NEDĚL V BALÓNĚ byl prvním románem projektu PODIVUHODNÉ CESTY. Projekt předložil Verne Hetzelovi s tím, že půjde o seriál románů, které by se odehrávaly ve všech zemích světa a přiblížily by čtenáři nové objevy vědy a techniky. Dějištěm seriálu má být svět, téma věda.

   Román PĚT NEDĚL V BALÓNĚ znamenal ve Vernově životě jakoby začátek pohádky. Od té doby plynul jeho život klidně, vyrovnaně. Smlouva s Hetzelem ho existenčně zajišťovala, celý jeho zájem se soustřeďoval jen na to, že vymýšlel nové a nové příběhy a sledoval i domýšlel nové vědecké objevy a technické vynálezy. Hetzel však poskytl Vernovi víc než smlouvu, tiskárenské kapacity, ilustrátory a zavedenou klientelu, která odebírala takřka automaticky Hetzelovu produkci i jeho časopis. Hetzel totiž vedl Verna umělecky. Zasahoval do Vernova díla po celou dobu pětadvaceti let vzájemné spolupráce. Nebyl v plném slova smyslu literát, ale celý život byl s literaturou ve styku. Vypěstoval si vytříbený cit pro literární řemeslo. Dovedl přesně ukázat na slabá místa příběhu a poradit co s nimi.

   "Špatně byste mě znal, kdybyste si myslel, že jsem Váš dopis neuvítal. Ujišťuji Vás, že jsem si ho vzal k srdci, protože všechny Vaše námitky jsou správné", píše 25. dubna 1984 spisovatel nakladateli v době, kdy pracoval na DOBRODRUŽSTVÍ KAPITÁNA HATTERASA. "Vždyť mi nepsal ředitel, ale přítel, který má mou plnou důvěru. Ostatně, jak opakuji, mám stejný názor jako Vy … Především bych se chtěl stát spisovatelem, což je velký cíl, který jistě plně schválíte … Říkáte mi milé, a dokonce lichotivé věci o zlepšení stylu … Nic mě nemůže víc potěšit. Ale vrtá mi v palici - jak říkáte - jestli jste mi nechtěl jen osladit hořkou medicínu. Říkám si, zda jste spokojen se stylistou jako vypravěčem příběhu. Tím chci říci, jakým úsilím se snažím stát se opravdovým stylistou: to je smysl celého mého života …"

   Není možné se podrobně zabývat všemi padesáti šesti Vernovými romány, tvořícími cyklus PODIVUHODNÉ CESTY. Připomeneme si nejznámější, které znají čtenáři na celém světě.
   V prvním románě PĚT NEDĚL V BALÓNĚ použili hrdinové jako dopravní prostředek balón. Spisovatel i aeronauti ale cítili, že balón není ideálním vzdušným dopravním prostředkem. Pokoušeli se vynalézt ovladatelnou "vzducholoď". Verne si vysvětloval tento pojem doslovně.

   "Stejně jako ovládl vody lodí, veslem, plachtou, kolesem a šroubem, ovládne i vzdušný prostor přístroji těžšími vzduchu. Máme-li být silnější než vzduch, musíme být i těžší než vzduch!" křičí ústy inženýra Robura na schůzce amerických balónistů. Na stránkách románu ROBUR DOBYVATEL reprodukoval debaty, jichž se osobně zúčastnil v šedesátých letech na schůzkách Nadarovy společnosti. Román vyšel v roce 1886 a teprve roku 1891 Lilientahl zahájil své první pokusy s bezmotorovým létáním. Proti tomu byl balón už konkrétní dopravní prostředek, proto na Verna tak hluboce zapůsobil Nadar. Setkáváme se s ním pod průhledně pozměněným jménem Ardan i v knize CESTA NA MĚSÍC, o které se v současné době hovoří více než dříve. Spisovatel vyslal k Měsíci 3 muže, stejně jako americká NASA o sto let později. Kosmonauti letěli k Měsíci skoro stejnou dobu, jak o tom psal Jules Verne. Když si uvědomíme, že současní kosmonauti cvičí celé měsíce každý úkon, každý pohyb, vidíme, s jakou lehkomyslností poslal Verne své hrdiny do kosmu. Šéf projektu J. T. Matson "se nevzdává naděje, že se s nimi jednoho dne opět setká. V této chvíli ani on, ani autor netušil, jak je dostane dolů. Ale "jsou tři, mají s sebou v prostoru všechny vymoženosti, které dává umění, věda a průmysl. S takovými prostředky člověk dokáže všechno a uvidíte, že se z toho dostanou". Takový byl "návratový program" prvních Vernových kosmonautů. Vernův román přinesl ještě jedno obdivuhodné prvenství. V jedné z vrcholných scén je střela vychýlena meteoritem z propočtené dráhy a kosmonauti mají dvě možnosti : buď budou navěky obíhat kolem Měsíce nebo uvíznou na "mrtvém bodu" na hranici přitažlivosti Země a Měsíce.
   "Hrome", zvolal Michel, "jsme to ale bezvadní pitomci, to se musí uznat! Máme náramně prostý prostředek, jak zpomalit rychlost, která nás vzdaluje od Měsíce a neuvážíme ho!" "Jaký je to prostředek?"
   "Využít zpětného odrazu v našich raketách."

   Po 150 stranách románu se Verne najednou zmiňuje o raketách, aniž by byla o nich dříve zmíňka. V měsíčním románu najdeme ještě další pozoruhodnou věc. Měsíční střela je totiž před odletem podrobena pozemní zkoušce. Mistr Matson tráví v jejím nitru týden, aby vyzkoušel, zda chlorečnan draselný a hydroxid draselný opravdu obnoví vydýchaný kyslík a pohltí kysličník uhličitý. Princip pozemních zkošek patří zcela dvacátému století.

   Uplynulo sto let a první muž, který vystoupil na povrch Měsíce, Neil Armstrong prohlásil: "Připomínám si podivuhodnou knížku Julese Verna, která, jak se ukázalo v mnoha bodech, je naprosto správnou předpovědí technických postupů při projektu Apollo."

   Zájmy Julese Verna byly všestranné. Viděl nejen jasné stránky vědy, ale uvědomoval si i to, jak hrozné následky by mohla mít pro lidstvo, kdyby ji zneužilo. Takovou výstrahou jsou zvláště dva Vernovy romány - OCELOVÉ MĚSTO a VYNÁLEZ ZKÁZY. Hrdinou prvního je německý vynálezce Schultze, který sestrojil obrovské dělo, převyšující účinností všechny dosavadní zbraně. O účincích náboje vypravuje pan Schultze: "Při pádu náboje exploduje plášť a kyselina se rozptýlí ve stavu plynném. V celém okolí zavládne chlad asi sto stupňů pod nulou, zatímco vzduch je prosycený obrovským množstvím kysličníku uhelnatého." I v románě VYNÁLEZ ZKÁZY jde o podobný problém. Když francouzská vláda odmítne koupit chemickou výbušninu Thomase Rocha, kterou bychom mohli nazvat zbraní hromadného ničení, protože může náraz zničit celé město, zklamaný vynálezce ji nabídne cizí velmoci. Vynálezu se zmocní dobrodruh, zločinec Ker-Karaje. Vydání románu VYNÁLEZ ZKÁZY mělo zajímavou veřejnou dohru. Slavný francouzský chemik Turpin byl přesvědčen, že postavu Thomase Rocha vytvořil Verne podle něho. Podal na spisovatele žalobu pro osočování a žádal vysokou náhradu. Proces vyvolal nejen v Paříži, ale i v zahraničí velký rozruch. Od první chvíle bylo jasné, že členové soudu jsou na Vernově straně. Spisovatel proces vyhrál.

   Za vrchol literární tvorby Julese Verna je považován román DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM. Je to střední část trilogie, do které patří ještě román DĚTI KAPITÁNA GRANTA a TAJUPLNÝ OSTROV. Už dávno před nejúspěšnějším románem o cestování pod mořem dělal americký vynálezce Fulton pokusy s ponorkou. Na Verna však nejvíce zapůsobil tragický osud vynálezce Petita z Amiensu, který třicet roků před tím, než Verne napsal román o kapitánu Nemovi, dělal pokusy s ponorkou vlastní výroby a při pokusech zahynul.

   Verne si vymyslel ponorku dokonalou, skutečně přepychovou podmořskou loď, která se může ponořit do hloubky až 5000 metrů. Ponorku pohání elektřina. Ale nesvěřil jí jen pohon Nautila, ale elektřina na palubě ponorky svítí, pohání pumpy, palubní hodiny, vaří, destiluje vodu, čistí vzduch, vytápí prostor pro posádku, ovládá kormidla, brání vetřelcům ve vstupu a dokonce zabijí v elektrických puškách, jak se o tom přesvědčili piráti v TAJUPLNÉM OSTROVĚ.

   Současná sláva Julese Verna je založena na jeho vědeckotechnické fantastice. Věnoval však tomuto žánru jen třetinu svých románů, zatímco dvě třetiny díla tvoří romány cestopisné. Mezi romány vědeckofantastickými a zeměpisnými není ostrý rozdíl, protože oba směry jsou prodchnuty stejným tvůrčím principem. Kde byla technika prostředkem k rozvinutí dramatu v románu fantastickém, v románu cestopisném slouží k témuž účelu celý svět, se svými rozmanitými geografickými, přírodopisnými a národopisnými zvláštnostmi. Ve Vernových románech se přesvědčujeme o tom, že svět je velmi nebezpečné místo. Na poutníka čekají dva úhlavní nepřátelé - pevnina a moře. Další nebezpečí je nutno čekat od větru, deště, sucha, dále od ptáků, savců, obojživelníků a ryb, od elektrického výboje, kosmických těles, ledu, ohně a především od lidské zloby. Žádná pojišťovna by neměla pojistit vernovskou loď, je totiž jen nepatrná naděje, že se loď vrátí do přístavu. Macquarie, koráb z románu DĚTI KAPITÁNA GRANTA, nepřežil ani čtyřicet stran textu, v TAJUPLNÉM OSTROVĚ kapitán Nemo torpéduje brigu Bystrý. Dick Sand v PATNÁCTILETÉM KAPITÁNOVI obepluje Hornův mys a ztroskotá na pobřeží Angoly. Největší námořní katastrofa všech dob je zkáza Standart-Islandu v románu PLUJÍCÍ OSTROV. Na stránkách vernovek se potopí flotila obchodních, výzkumných i válečných lodí o celkové tonáži 17000 tun.
   Ve světě není bezpečno ani na pevnině. Zdánlivě pevná půda může kdykoliv vybuchnout, svět je bičován bouřemi, obydlen nebezpečnými zvířaty a v neprobádaných krajích zrádnými domorodci. V románech Julese Verna vystupují stovky hlavních a tisíce vedlejších postav. Mezi nimi nápadně vynikají dva typy: zrádce a potrhlý učenec. Vernovi hrdinové bojují se zlem, které má tolik podob.

   Ze zeměpisných románů je třeba se ještě zmínit o knize CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ. Když se Verna ptali, jak přišel na myšlenku napsat tento román, vypravoval, že jednou roku 1871 kráčel pařížskými ulicemi a náhodou si všiml velkého plakátu Cookovy cestovní kanceláře, lákající na turistickou cestu kolem světa. Verna okamžitě napadlo: To by byl námět pro román. A hned se zrodil i hrdina Phileas Fogg a jeho společník Passepartout. Když začal román psát, uveřejňoval jej na pokračování v časopise Temps. Byl o něj takový zájem, že dopisovatelé velkých amerických novin působící v Paříži, denně telegrafovali svým novinám do Ameriky, co Fogg zažil v nejnovějším pokračování románu.

   Život Julese Verna jsme opustili v době, kdy nastoupil cestu úspěchů a mohl se nerušeně věnovat literární práci. Přesto se ještě jednou vrátíme k roku 1886. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to pravda. Jules verne, který nikdy nikomu neublížil, byl ve věku osmapadesáti let přepaden a zraněn výstřelem z revolveru. Paní Allotová (neteř spisovatele) popisuje atentát těmito slovy: "Jednoho březnového večera roku 1886 při návratu domů se Jules Verne stal na vlastním prahu obětí nehody, jejíž nezodpovědný původce je víc politováníhodný než jeho oběť … Jistý nešťastný jinoch byl stižen následkem přepracování mozkovou horečkou a utekl z domova s revolverem. V jakém poblouznění namířil na spisovatele, jehož byl od dětství vášnivým čtenářem? Smrt těsně mine Julese Verna, protože se mu daří srazit zbraň, a je jenom raněn." Všeobecné překvapení nastalo, když lidé dovedli útočníka do haly Vernova domu a na jeho tvář dopadlo světlo. Tento "jinoch" byl šestadvacetiletý úředník ministerstva zahraničí. Jmenoval se Gaston Verne a byl to syn kapitána dálkové plavby Paula Verna … Když vypovídal na policejním ředitelství, mimo jiné řekl: "Musím strýčkovi Julesovi zajistit slávu, kterou si zaslouží. Teprve teď ho vyslechnou, nyní bude zvolen členem Akademie." Jules Verne na to reagoval: "Ubohý chlapec … Doktor Lenoel potvrdí, že je duševně chorý."

   V polovině devadesátých let opustil Verne veřejnou scénu a uzavřel se do věže svého domu. Neodešel však na odpočinek, naopak, zdvojnásobil své pracovní úsilí. V roce 1895 měl už hotovy svazky PODIVUHODNÝCH CEST pro další tři roky. A pracoval dál, román za románem, příběh za příběhem. Zdaleka to nejsou nejlepší romány, které napsal, zejména DRAMA V LIVONSKU je považováno za dílo nepovedené. Pierre Jules Hetzel, který byl už mrtev, by takový rukopis do tiskárny nepustil. Jeho syn ale nechával spisovateli volnou ruku. A tak se stalo, že se objevily pochybnosti a otevřeně se začalo psát o tom, že žádný Jules Verne neexistuje. Hetzel prý najal skupinku šikovných psavců, kteří chrlili jeden román za druhým. Pověsti došly sluchu Edmonda de Amicis, který se spolu se svými syny vypravil do Amiensu, aby objevil pravdu. Ke svému úžasu zjistil, že Verne žije a tvoří. "Nevypadá jako literát, chová se jako námořník na odpočinku", napsal de Amicis ve svých Pamětech.
   Jules Verne pracoval až do posledního roku svého života. Přesto zůstaly jeho PODIVUHODNÉ CESTY nedokončeny. V rukopise zanechal PODIVUHODNÉ DOBRODRUŽSTVÍ VÝPRAVY BARSAKOVY a podle svědectví rodinných příslušníků hovořil o poslední PODIVUHODNÉ CESTĚ. Tento román měl uzavřít celý projekt a jeho hrdinové měli navštívit dějiště všech dosud napsaných románů. Z tohoto románu se ale nenašly ani zlomky.
   Smrt měl Jules Verne stejně klidnou jako život. Když po záchvatu mrtvice na jaře roku 1905 celý svět se zájmem a napětím sledoval zprávy o jeho zdravotním stavu, poslední ze zpráv Havasovy zpravodajské kanceláře z 24. března 1905 zněla: "Slavný romanopisec zhasl."

Bibliografie (jen první vydání dle Národní knihovny)

Cesta kolem měsíce, 1870
Cesta kolem světa za osmdesát dní, 1873
Pět neděl v baloně, 1874
Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe, 1875
Zimní pobyt v ledovém moři, 1876
Země kožešin, 1. a 2., 1876
Dvacet tisíc mil pod mořem, 1876
Černá Indie (převyprávěl Pavel J. Šulc), 1877
Cestování pod mořem (převyprávěl Pavel J. Šulc), 1877
Carův kurýr aneb Z Moskvy do Irkutska, (převyprávěl Pavel J. Šulc), 1877
Doktor Ox, 1877
Tajemný ostrov, 1878
Patnáctiletý kapitán (převyprávěl Pavel J. Šulc), 1879
Cesta do středu země, 1881
Světem slunečním l, 1882
Světem slunečním 2, 1883
Jangada, osmset mil na řece Amazonce, 1883
Chancellor, 1883
Zelený paprsek, 1984
Zimní pobyt v Ledovém moři, 1886
Hrabě Sandorf, 1988
Číňanovy nehody v Číně, 1988
Plující ostrov, 1890
Sever proti Jihu, 1900
Hra o dědictví, 1900
Příhody kapitána Hatterasa, 1901  
Dva roky prázdnin, 1901 
Drama v Livonsku, 1901
Krištof Columbus, 1902
Mistress Branicanová, 1908
Honba za meteorem, 1908
Podivuhodná dobrodružství mistra Antifera 1, 2, 1909
Hektor Servadak, 1910
Tajemný hrad v Karpatech, 1912
Nový hrabě Monte Cristo, 1913
Cestovní stipendia, 1913
Stroskotanec z Cynthie, 1920
Osudy Jana Morénasa, 1921
Ohrožená láska, 1921
Mexické dobrodružství, 1921
Michal Strogov, 1922
Děti kapitána Granta, 1923
Tvrdohlavý Turek, 1925
Trosečníci lodi „Jonathan“, 1925
Trampoty páně thompsonovy, 1925
Podivuhodná dobr. Barsacova. 1925
Pán světa, 1925
Na vlnách Orinoka, 1925
Zlatá sopka, 1926
Zatopená Sahara, 1926
Tajemství Viléma Storitze, 1926
Oceánem na kře ledové, 1926 
O život, 1926
Maják na konci světa, 1926
Lodivod dunajský, 1926
Hvězda jihu, 1926 
Pět neděl v baloně, 1928
Klaudius Bombarnak, 1928
Dobrodružná závěť, 1928 
Černé Indie, 1928
Vzducholodí kolem světa, 1928
Zemí šelem, 1929
Ledová sfinga, 1929 
V pustinách Australských, 1930
Tajemství pralesa, 1930 
Ocelové město, 1930
Na kometě, 1930
Milionář na cestách, 1930
Bezejmenná rodina, 1930
Dva Robinsoni, 1931     
Sever proti Jihu, 1931   
Vynález zkázy, 1931 
Zmatek nad zmatek, 1931

Většina čtenářů znala dílo J. Verna z překladů Václava Netušila v knihách SNDK a později Albatrou, které vycházely od padesátých do devadesátých let. Posledních patnáct let vycházejí různé upravy a překlady, bude velmi zajímavé, jak se ujmou převyprávění Ondřeje Neffa. 

Inspirující myšlenky...

V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?
Zdeněk Mahler