murakami

Haruki Murakami (*12. 1. 1949, Kyoto, Japonsko)

spisovatel, překladatel

Světově proslulý japonský autor Murakami se nesnaží napsat román podle šablony západní společnosti, ale ukazuje západnímu světu způsob japonského myšlení. Jeho příběhy poukazují nezaměnitelným způsobem na tragédii způsobu myšlení jedince uprostřed davu společnosti. Každý jeho titul jako by určoval jiný žánr, všechny však mají zvláštní půvab vyprávění v prolínání dvou různých kultur.

Záliba v hudbě se projevila i v některých názvech jeho knih.

Ocenění:
Shinjin Bungaku Prize, 1974; Junichiro Tanizaki Prize, 1985; Yomiuri Literary Prize, 1996; Cena Franze Kafky, 2006 

Bibliografie česky:

Norské dřevo, Odeon 2002
Na jih od hranic, na západ od slunce, Odeon 2004
Kafka na pobřeží, Odeon 2006
Afterdark, Odeon 2007
Konec světa & Hard-boiled Wonderland, Odeon 2008
Sputnik, má láska, Odeon 2009

O čem mluvím, když mluvím o běhání, 2010

Po otřesech, 2010

Všechny knihy do češtiny přeložil z japonského jazyka Tomáš Jurkovič

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii