hoffman_heinrich150.jpg

Heinrich Hoffmann
(*13. 6. 1809, Frankfurt nad Mohanem - †20. 9. 1894, Frankfurt nad Mohanem)

Byl především lékař a mimo jiné básník a spisovatel, napsal mnoho básnických sbírek a dětských knih.

Hoffmann prožil neradostné dětství. Jeho matka mu zemřela brzy po narození. Nikdo Heinrichovi nedával velké šance na přežití, protože se narodil velmi malý a slabý. Heinrich Hoffmann ale přežil a to ho do dalšího života posílilo. Jeho otec mu chtěl najít novou matku, a proto se oženil se sestrou své zemřelé ženy. To byl od otce ale bohužel špatný krok.

Hoffmannova tragická zkušenost se smrtí v tom, že mu zemřela matka a cizí ženě musel říkat “mami“, dala podnět k napsání dětské knihy Der Struwwelpeter, která ho proslavila po celém světě.

Díky svému dětství našel jako lékař smysl svého života v práci s lidmi trpícími epilepsií a psychicky handicapovanými. Tomuto oboru se věnoval po celý žívot.

Bibliografie:

1833 - Das Breviarium der Ehe
1842 - Gedichte
1843 - Die Mondzügler (Komödie)
1845 - Der Struwwelpeter (Urfassung)
1848 - Handbüchlein für Wühler oder Kurzgefaßte (politische Satire)
1849 - Heulerspiegel (politische Satire)
1851 - König Nußknacker und der arme Reinhold
1851 - Die Physiologie der Sinnes-Hallucinationen
1854 - Bastian der Faulpelz
1857 - Im Himmel und auf der Erde. Herzliches und Scherzliches aus der Kinderwelt
1858 - Allerseelen-Büchlein, eine humoristische Friedhofsanthologie
1859 - Beobachtungen und Erfahrungen über Seelenstörungen und Epilepsie in der Irrenanstalt zu Frankfurt,
1860 - Der Badeort Salzloch (Satire)
1867 - Ein Liederbuch für Naturforscher und Ärzte
1871 - Prinz Grünewald und Perlenfein mit ihrem lieben Eselein
1873 - Auf heiteren Pfaden. Gesammelte Gedichte

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina