weiss_150.jpg

Jiří Weiss (*29. 3. 1913, Praha - †11. 4. 2004, Santa Monica, USA)

režisér, dokumentarista, spisovatel

Narodil se v rodině pražského továrníka, ale s rodinou se rozešel, protože se chtěl věnovat filmu. Škoda, že je tak málo uváděn film Marta a já, poslední film tohoto vynikajícího režiséra. Velmi dobře totiž mapuje jeho dětství a mládí, historicky končí na konci druhé světové války. Po Mnichově byl pro svůj židovský původ z Barrandova propuštěn, válku strávil v Anglii, po návratu chvíli věřil, jako mnoho jiných, že v novém státě bude možné volně tvořit. V roce 1968 se velmi těžce rozhodl pro emigraci, ve které zůstal do konce života. Slovy básníka „s na smrt odhodlanou upřímností“ se přiznal na besedách, které po roce 1989 opět doma podnikal, ke všem životním chybám a neodmítal odpovědnost. Nechtěl tím jiným nic předhazovat, ale bylo to jeho memento dalším generacím.
Především se zasloužil o film jak dokumentární, tak ale nejvíce hraný. Získal mnohá ocenění doma i v zahraničí, a zájemci o film si informace najdou ve filmových sekcích.

Měl však rovněž talent literární, začínal v reklamě u K. M. Walló a už v roce 1936 obdržel literární cenu nakladatelství Melantrich za knížku určenou dětem. Ovšem i jeho literární práce pro dospělé, především povídky jsou vlastně nerealizované scénáře, bohužel ne všechny vyšly knižně. Možná se v budoucnu některý nakladatel tohoto edičního úkolu ujme a možná se dočkají i filmového zpracování.

Bibliografie:

O věrné Hadimršce a co se kolem ní sběhlo, 1935
Návrat, 1945
The Lost Government or Do You Really Like It? 1945
Fantom Štičí ulice (s Vladimírem Tůmou), 1976
Babička čaruje (spolu s Vladimírem Tůmou a Jaroslavem Žákem), 1946
Jejich starosti, Zátopkovy nohy a Rotschildovy peníze, 1966
Bilý Mercedes, 1995

a řada nevydaných povídek



Inspirující myšlenky...

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.
Jack London: Ženská statečnost