wagnerova_portret.jpg



Magdalena Wagnerová  (*28. 8. 1960, Praha)

Spisovatelka a nakladatelská redaktorka se narodila v rodině fotografa Josefa Proška a překladatelky Ireny Wenigové. Po studiích na katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU se začala věnovat redakční práci, scenáristice a literární tvorbě, zaměřené především na dětské čtenáře.

Přes pestrost dramatické a scenáristické produkce (autorka řady rozhlasových her, dramatu Draci útočí, scénáře k televizní pohádce Hořké víno a k filmu i televiznímu seriálu Saturnin) se ve své literární tvorbě pohybuje výhradně v prostoru pohádky. Pohádku chápe především jako „způsob a prostředek, jímž by se měl rozšiřovat obzor dítěte, modelovat a zabarvovat jeho svět, inspirovat a výrazně přispívat k vytváření jeho fantazie“ (viz autorčino vyznání v časopise Ladění, 2002, č. 4).

Pohádky Magdaleny Wagnerové se vyznačují hravostí a nápaditostí. Postupy typické pro autorčino pojetí pohádkového žánru jsou zřejmé především v souboru pohádek Proč? Pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech (2001) a jeho pokračování Proto! Pohádky o muchomůrkách, pečených husách a jiných důležitých věcech (2002). Východiskem pohádek jsou často rčení („Proč si nos nevidí ani na špičku nosu?“ „Proč jablko nepadá daleko od stromu?“ „Proč láska hory přenáší?“), dětské zvídavé dotazy („Proč se začíná pokaždé od začátku?“) či variace na etiologická a etymologická témata („Proč je kudlanka nábožná?“). Wagnerová si zde pohrává jednak s konvencemi pohádkového žánru („Bylo, bylo a skutečně bylo. Kdysi dávno. Kdesi daleko. Anebo možná docela blízko.“), dále paroduje i literaturu naučnou (v precizně sestaveném rejstříku od sebe pečlivě odlišuje „knedlovepřozelo“ a „knedlozelovepřo“).

Následující Modrá pohádka aneb Kachna namodro (2002) již představuje vykročení směrem k pohádkové travestii. Intriky v Modrém království, kde prostřednictvím senilního krále vládne jeho rádce, vyústí po řadě peripetií a trojím zveřejnění receptu na kachnu namodro v pohádkový happyend. Prózy Pavouk na šalvěji (2003), kde se přímo hlásí k poetice travestie podtitulem Podzimní (pohádková) travestie, a Strom s granátovými jablky již míří i k dospělým čtenářům. Ti mohou ocenit smršť vtipných literárních podobenství a symbolů.
V pohádkové obrázkové knížce Jablečňák (2003) se určujícím dějotvorným prvkem stává dětská hra. Předškolák Matěj, nudící se po boku zaneprázdněných rodičů, získává nového přítele v Jablečňákovi, který se nečekaně zrodil z jablečného ohryzku odhozeného pod postelí. Problémy dětského outsidera a podvědomý strach z dospívání svérázně zachycuje próza Pes moudřejší člověka (2004), kde je zdrojem humoru transpozice lidských osudů do psích postav.

Vedle vlastní pohádkové tvorby se Wagnerová věnuje rovněž adaptační činnosti. Převyprávěla klasický pohádkový odkaz (Srdce pohádek, 2002), ale všímá si i exotických látek světového folkloru, které dosud představila ve dvou souborech, tematicky propojených motivy vody (Pohádky z vodních hlubin, Pohádky z moře, 2004). Pohádková tvorba Magdaleny Wagnerové představuje v kontextu současné české literatury pro mládež ojedinělý pokus o originální žánrovou inovaci.

Bibliografie
Pohádky pod polštář (Volvox Globator, 1992)
Proč? (Havran, 2001)
Modrá pohádky aneb Kachna na modro (Mladá fronta, 2002)
Srdce pohádek (Plot, 2002)
Jablečňák (Brio, 2003)
Pavouk na šalvěji (Dybbuk, 2003)
Pes moudřejší člověka (Plot, 2004)
Pohádky z moře (Brio, 2004)
Pohádky z vodních hlubin (Brio, 2004)
Strom s granátovými jablky (Havran, 2004)
Žabina a spol. (Brio, 2005)
Zrnko písku (Plot, 2006)
Karel aneb Pohádka o našem deštníku (Dybbuk, 2006)

Záhada č. 28 (Havran 2007)

Srdce pohádek (Plot, 2007)

Hlupýš (Mladá fronta, 2009)

 

Zdroj: https://www.czlit.cz/ a file:///C:/Documents%20and%20Settings/mik/My%20Documents/My%20WEB/citarny/www.citarny.cz/index.html.

 

Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby