vrba jan

Jan Vrba  (*10.12. 1889, Klenčí pod Čerchovem – †28.5. 1961, Domažlice)

básník, spisovatel, lesník, učitel

Svého času velmi populární básník, spisovatel a lesník, který psal nejen o přírodě, ke které měl nejblíž, ale také vydával klasickou poezii, povídky a romány. Svým básním i básním v próze říkal obrázky z přírody. Stal se tak nevědomky zakladatelem nového žánru "přírodní básně v próze". Posmrtně vydané sebrané spisy obsáhly 76 svazků velmi různorodé kvality, ale jeho poezie je navýsost skvostná, což svědčí o tom, že v prvé řadě byl Jan Vrba básníkem. Jeho knihy jako např. Borovice, Bažantnice, Les, Mniška etc. patří mezi nejúpřimněji napsané prózy nebo básně v próze o přírodě.

Ocenění:
Výroční ceny České akademie (1915, 1918)
Státní cena za literaturu (1923)

Výběr z jeho díla:

Poezie
Radostné zaslíbení (1914)
Jitřní lov (1917)
Zahrada Getsemanská (1918)
V polední stráni (1919)
Svítání a svět (1924)

Básně v próze a povídky
Les (1917)
Sázava (1918)
Kniha z přírody (1920)
V poslední stráni (1921)
Bažantnice (1922)
Zelené šero (1922)
Vysoký sníh (1924)
Borovice (1925)
Chromá liška a jiné příhody (1925)
Lesáci (1926)
Divoženky (1926)
Zapomenuté údolí (1926)
Dražinovská hora (1926)
Nejsilnější vášeň (1927)
Mniška (1929)
O myšce hrabalce (1929), pro děti
Madlenka z Pece (1930)
Duše na horách (1931)
Převrat (1932)
Zlatý klíček (1932), pro děti
Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti (1932)
Tajemný svět (1934)

Romány
Člověk boží (1917)
Dolina (1917)
Boží mlýny (1919)
Jan Martin Šanda (1920)
Zubřany (1920)
Beranuc dvůr (1924)
Chodsko pod Haltravou (1924)
Chodské rebelie (1924–1926)
Prokop Veliký (1934)
Soumrak Hadlasuc rodu (1929)
Zbytkový statek (1930)

Filmy na námět knih
Boží mlýny (1927)
Boží mlýny (1938)


Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti