Image

Ivan Vičar
(*27. 5. 1943)

Vystudoval střední zemědělskou školu v Třebíči a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Po studiích pracoval v různých ekonomických funkcích v zemědělských družstvech a na státním statku na Domažlicku. Od roku 1990 působí v Plzni, kde v r. 1993 založil vlastní auditorskou kancelář a jako auditor pracuje dodnes.

Od mládí se střídavě věnoval malování a uskutečnil nebo se zúčastnil i několika výstav.

První jeho vydanou literární prací byla v r. 2005 novela Faust a Zuzanka, která je z větší částí romancí na pozadí událostí v devadesátých letech pramenících z událostí v r. 1968 a následujících. Novela vyšla v nákladu 500 výtisků a víceméně se rozešla mezi přátele a známé.

V r. 2007 vydal knihu „Podivuhodná dobrodružství lesního skřítka Bonifáce“. Čtenář se z ní humornou formou „dozví“, proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou, proč už psi nelítají jako dřív, proč zebry pořád chodí v županu, proč raci lezou pozpátku, jak vznikli netopýři a mnoho podobných „pravdivých“ příběhů o tom, co přímo či nepřímo způsobil mrňavý, ale mocný skřítek Bonifác. Knihu vyzdobil známý ilustrátor, pan Palme.

Připravena k vydání je další kniha o Bonifácovi, „Pohádky skřítka Bonifáce“ a dětské pohádkové vyprávění pro poněkud starší děti, „KARA MOR, poslední čaroděj ze země Kůd“.
Ve studiu v Brně se připravuje CD s povídkami z prvního Bonifáce a překlad této knihy do slovenštiny.

 


Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)