storch150.jpg

Eduard Štorch (*10. 4. 1878, Ostroměř – †25. 6. 1956, Praha)

spisovatel

Narodil se jako druhý syn Anně a Vojtěchu Štorchovým. Otec pracoval jako správce vodárny. Přestože si Ostroměře příliš neužil, protože se rodina často stěhovala, velmi rád vzpomínal na romantiku říčky Javorky, kde jako malý chlapec chytával raky. V pozdějším věku se mu stala Ostroměř a její okolí inspirací a pramenem pro jeho spisovatelskou a badatelskou činnost.

Studia
V Hradci Králové absolvoval reálku a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě kol ve východních a severních Čechách (v Třebechovicích, Malově Lhotě, Dolní Dobré Vodě u Hořic, Hostomicích u Duchcova a v Mostě), od roku 1903 a do své penze v roce 1938 v Praze.
Od svého mládí byl Štorch veřejně velmi činný a měl vestranné zájmy. K nejvýznamnějím oblastem jeho zájmů patřily archeologie, činnost pedagogická, spisovatelská a novinářská.

Pedagog
Od začátku své učitelské dráhy zároveň rozvíjel osvětovou činnost. Napsal velké mnoství článků politických, naučných a odborně pedagogických, bezpočet krátkých zpráv kulturních a sportovních (lyžařských). Právě pro své politické články musel opustit některé školy, kde vyučoval. Při působení na Mostecku napsal studii o dětech v severočeském uhelném revíru, kterou otiskoval T.G.Masaryk v Naší době.
Na pedagogickém poli usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Vodil pražské děti o nedělích do přírody okolo Prahy, vedl kursy plavání, bruslení a skautský tábornický oddíl. O prázdninách pro ně pořádal laciné zájezdy k moři do Jugoslávie a v zimě lyžařské zájezdy do hor.
Organizoval a vedl také četné lyžařské kurzy pro učitele a mládež. Skutečnou školu v přírodě prakticky vyzkoušel v letech 1926-1930 ve své proslulé Dětské farmě, kterou vybudoval z vlastních prostředků na Libeňském ostrově. Štorch jako vynikající pedagog bojoval také za reformu vyučování dějepisu. Chtěl žákům dějepis co nejvíce přiblížit tak, aby se neučili jen data a strohá fakta, ale poznávali celkový život té doby.
Ve 30. letech 20. století napsal s Karlem Čondlem trojdílnou učebnici - Pracovní učebnice dějepisu pro školy měšťanské, jež byla na svou dobu velmi pokrokovou.

Archeolog
Velký zájem o archeologii se u Štorcha projevil již v mládí, kdy se jako mladý učitel účastnil řady archeologických výzkumů. Archeologii studoval u prof. Lubora Niederla. Na základě své výzkumné a sběratelské archeologické činnosti v Praze a okolí napsal dvě odborná díla - Praha v pravěku (1916) a Praha v době předhistorické (1921) a jeho byt v Libni mu byl malým muzeem.
Jelikož studoval i jiné vědní obory (biologii, etnografii...), napsal další naučná díla - Vývoj tvorstva a vznik člověka (1912), První lidé v Čechách, Počátky života zemského, Původ náboženství aj.

Spisovatel pro děti a mládež
Avšak největší slávu a "nesmrtelnost" mu přinesla činnost beletristická. Poutavou a zábavnou formou v podobě románu či historické povídky zpracoval nejstarší období našich dějin. První knížkou pro mládež byla v roce 1907 Člověk diluviální, vypovídající o životě pravěkého člověka. Nejznámějším Štorchovým dílem jsou Lovci mamutů, vyprávějící o životě pravěkých lovců z období mladšího paleolitu, s obrázky malíře Zdeňka Buriana. Dále napsal: Praha v době kamenné, Osada havranů, U veliké řeky (z doby kamenné), Minehava (o životě neolitických pastýřů a zemědělců), V eru dávných věků, Bronzový poklad, Statečné mládí, Zlomený meč (o králi Marobudovi), Volání rodu (z doby bronzové), Junáckou stezkou (z doby železné), Hrdina Nik (období avarské), Zastavený příval (odražení franckého nájezdu do Čech r.805), O Děvín a Velehrad (z doby Velkomoravské říše) a Meč proti meči s dějem z počátku českého přemyslovského státu. Řada jeho knih získala ohlas i ve světě. Byly přeloženy do mnoha cizích jazyků a některé i zfilmovány. Písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal Štorch Městskému muzeu v Hořicích. Písemnosti byly v r.1977 předány do Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. Sbírky ze svého pražského bytu odkázal Národnímu muzeu.

Eduard Štorch zemřel 25. června roku 1956 v Praze. Jeho hrob se nachází v obci Lobeč (okres Mělník).

Dílo

Odborná literatura
Člověk diluviální (1907), určeno pro mládež
Vznik vlastnictví (1907)
Počátky života pozemského (1908)
První lidé v Čechách (1909)
Původ náboženství (1909)
Praha v době kamenné (1910)
Vývoj tvorstva a vznik člověka (1912)
Život v pravěku (1912)
Praha v pravěku (1916)
Praha v době prehistorické (1921)

Beletrie
Čarodějův učedník (1910), příběh z doby bronzové
Bohatýr Vratislav (1917), junácké příběhy z dávných dob
Lovci mamutů (1918), nejslavnější autorův román vyprávějící o životě pravěkých lovců z období mladšího paleolitu
Libuše a Přemysl (1919), vypravování o tom jak se sedlák stal českým knížetem
V šeru dávných věků (1920), čtyři povídky z doby bronzové,
Osada havranů (1930), vyprávění o životě a příhodách členů osady Havraního rodu, jež se odehrávají v mladší době kamenné na Kunratickém potoku u Prahy
Bronzový poklad (1931), příběh z doby bronzové byl inspirován nálezem bronzových jehlic pravěkých obyvatel na Sedlčansku
U veliké řeky (1932), kniha se odehrává v povodí Veliké řeky (Vltavy) v pražské kotlině zhruba před pěti tisíci lety
Zlomený meč (1932), historický román z období počátku našeho letopočtu líčící boj markomanských kmenů na českém území vedených králem Marobudem s římským impériem
Junáckou stezkou (1934), příběhy z doby železné
Hrdina Nik (1934), dobrodružný román z doby vpádu Avarů do Čech a z období Sámovy říše vrcholící bitvou u Wogastizburgu
Volání rodu (1934), dobrodružné vyprávění popisující příchod praotce Čecha do Čech
O Děvín a Velehrad (1939), román z dob Velké Moravy
Zastavený příval (1940), historický román zachycuje období z úsvitu českých dějin, kdy dle kronikářských zápisů do Čech vtrhlo roku 805 početné franské vojsko
Meč proti meči (1946), příběhy z dob zakládání českého státu a pádu polabských Slovanů
Statečné mládí (1946), příběhy mladých lidí z pravěku
Minehava (1950), dobrodružný román z doby neolitu na přelomu matriarchálního a patriarchálního řádu

zdroj_ wikipedia.cz, archiv Citaren, úvod zpracovala Silvie Janíková

Inspirující myšlenky...

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
Giacomo Leopardi (1798 − 1837), Parini čili o slávě