stroz daniel

Daniel Strož (*4. 8. 1943 v Plzni)

básník, publicista, nakladatel, politik.

Dětství a mládí prožíval v Praze, po událostech 1968 jako pětadvacetiletý odešel do exilu. V Mnichově v r. 1975 založil a do r. 1995 provozoval nakladatelství Poezie mimo domov, v němž vydal řadu špičkových děl českých, ale i slovenských básníků, zamlčova-ných minulým režimem. Vydával také kupř. divadelní hry Václava Havla a v té době odmítané romány Jaroslava Foglara.
Od r. 1981 do r. 1990 vydával a řídil význačný exilový literárně politický časopis Obrys, do něhož pravidelně přispíval i Jan Čulík, zakladatel Britských listů.
V r. 1995 se jako cizinec s trvalým pobytem vrátil do republiky, pracoval jako komentátor Haló novin a spolu s Karlem Sýsem založil a dodnes řídí jejich literární přílohu Obrys-Kmen.
V roce 2000 s Karlem Sýsem založil Unii českých spisovatelů, ve které zastává funkci jednoho z jejích místopředsedů. V roce 2006 založil Literární cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů, kterou každoročně uděluje třem levicově orientovaným autorům.
V období 2004-2009 byl poslancem Evropského parlamentu, kam kandidoval jako nestraník za KSČM.

Poezie:
Dlaň plná naděje
Zpovědnice moje hvězda
Svíce do rána
Orgie smutku
Exilový seppuk
Báz(s)ně
Maskaron ve sklepě
Aby ta země naše byla
Třicet básní za maminku
Zdá se nám o sobě
Pohroužení

Beletrie:
Dlaň plná naděje (BB, New York 1974)
Zpovědnice moje hvězda (BB, Mnichov 1975)
Svíce do rána (BB, Mnichov 1977)
Orgie smutku (BB, Mnichov 1978)
Exilové seppuku (BB, Mnichov 1986)
Báz(s)ně (BB 1992)
Co jsem chtěl říct, říkám... (soubor interview z exilového, českého a slovenského tisku z let 1985–1993, 1993)
Maskaron ve sklepě (BB, Mnichov 1994)
Pohroužení (D 1995, přeprac. 2004)
Aby ta země naše byla (BB 1996)
Nastanou časy, bude líp (BB 2003)
Třicet básní za maminku (BB 2004)
Zdá se nám o sobě (BB 2006)

Více: https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1126

Inspirující myšlenky...

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl.
Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti