stibor_150 Vladimír Stibor (*25. 2. 1959, Benešov)

Narodil se jako druhý syn novináře a redaktora Štěpána Stibora, který nepodepsal, že souhlasí s okupací naší země. Autor se vyučil knihkupcem v Luhačovicích, vystudoval dálkové gymnázium v Praze. Žije a pracuje v kopcovité krajině pod Cunkovem. Je ženatý, otcem dvou dospělých dcer Diany a Luciány, šestiletého syna Štěpána. Byl ovlivněn přátelstvím básníka Vlastimila Maršíčka, doktora a spisovatele z pražské Kampy Jaroslava Hovorky, básnířky Karly Erbové aj.
Vydal doposud třináct sbírek poezie, tři knížky drobných próz. Podílel se edičně i autorsky na vzniku několika celostátních básnických almanachů, sestavil tři sborníky o svém rodném kraji, jenž leží mezi Sedlčanami a Petrovicemi. Externě se věnuje publicistice, připravuje rozhovory s osobnostmi české literární scény. Národním výborem kultury mu byla udělena Cena Kavárny Poetika za přínos literatury 2009.
V červenci 2010 vychází v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem jeho poslední publikace s názvem Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium. V rukopise má připravené dvě básnické sbírky.
Od roku 2002 je členem Obce spisovatelů.
Kontaktní adresa: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.  

Bibliografie

Básnické sbírky

1999  - Zpráva o zranitelnosti lidí
2000 - Trhání hořců
2002 - Zpráva o křehkosti slov
2003 -  O dlani jménem Nemesis
2004 -  Krajina, v níž se nevyznám
2004 - Odhad délky pochodu
2005 - Návrat měsíčních vzducholodí
2006 - Atrium z růžového pískovce
2006 - Básně 2000 – 2006
2007 - Proniklec
2008 - Conquistadoři noci a jejich psi
2009 - Slunečník boha milování
2009 – Jablko smírčího soudce

Knihy drobných próz

2003 -  Řeka poutníků, sbírka povídek
2007 -  Modrý strom, kniha povídek a fejetonů
2010 – Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium

Inspirující myšlenky...

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.
Johann Wolfgang Goethe