pleva150.jpg


Josef Věromír Pleva (*12. 8. 1899, Moravská Svratka - †7. 9. 1985, Brno)

Prozaik patřící k brněnské větvi meziválečné kulturní levice, socialisticky orientovaný průkopník literatury pro děti.

Byl synem nádeníka, který se postupně vypracoval na úpravčího trati. Rodina žila velmi skromně a v přísně katolickém duchu. Pleva pracoval od jedenácti let ve službách u sedláků jako pasáček krav (zde se mimo jiné seznámil s bratry Křičkovými), ale už od dětství hodně četl, a to ho v patnácti letech přivedlo do učení na knihaře ve Svratce.
Po vyučení v roce 1915 pracoval jako knihařský dělník ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Novém městě na Moravě a v Moravských Budějovicích.
V březnu 1917 narukoval na vojnu a v létě téhož roku byl poslán na italskou frontu. O rok později dezertoval, ale byl chycen a poslán s eskortou zpět. Onemocněl však zápalem plic a domů se tak dostal ještě před koncem války. Po návratu pracoval opět jako knihařský dělník v Novém Městě na Moravě, věnoval se samostudiu a později, v roce 1924, absolvoval učitelský ústav v Čáslavi.

Za dob studia začal publikovat básně ve Studentském časopise a jako výraz odporu k válce si vytvořil druhé jméno Věromír. Válečné zážitky a kulturní ovzduší 20. let ho přivedly na přelomu let 1926-1927 do řad komunistické levice. S několika přáteli založil Skupinu literárních a výtvarných dělníků - Slavděl, která stála v jakési opozici k poetickému Devětsilu a měla představovat tvorbu sloužící výhradně k uvědomování a zábavě dělnictva, její činnost se však šířeji nerozvinula a ustala kolem roku 1930.

Od poloviny 20. let pracoval Pleva pro nakladatelství Družstevní práce (DP), získával odběratele pro jeho knihy a v Novém Městě na Moravě založil i místní skupinu DP. Na výzvu redaktora Novotného napsal také svoji prozaickou prvotinu plnou dojmů a zkušeností z válečného období Eskorta (1929).
V Novém Městě na Moravě hrál s místními ochotníky divadlo a byl předsedou akademického spolku Horák.
Po maturitě učil na mnoha školách na Vysočině, až se roku 1930 dostal zásluhou Jiřího Mahena a Bedřicha Václavka do Brna, kde se později věnoval především tvorbě pro děti. V Brně pracoval Pleva jako redaktor Indexu, ve výboru Levé fronty a po jejím rozpuštění v Klubu pro moderní vědu a umění Ars, dále ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a od roku 1932 i v rozhlase, kde se staral o pořady pro děti.

Roku 1935 se stal zakládajícím členem skupiny Blok a o dva roky později opustil školství, aby v brněnské stanici Radiožurnálu (dnes Československý rozhlas) řídil vysílání pro školy a mládež. Přesídlil do Prahy, ale nastávající okupace jej záhy donutila k návratu do Brna i k učitelství.

Roku 1941 se nechal pro nedoslýchavost penzionovat.
Po válce se jako člen četných spisovatelských organizací (např. od roku 1949 předseda české sekce literatury pro mládež Svazu československých spisovatelů) účastnil politického i kulturního života.
V letech 1951-1952 byl ředitelem stanice Československého rozhlasu v Brně, poté náměstkem předsedy Československého státního výboru pro rozhlas v Praze, kde měl na starosti vysílání pro děti a mládež.
Po infarktu v roce 1954 se vzdal všech svých funkcí a působil až do 60. let pouze ve výboru Československého literárního fondu. Od roku 1958 žil trvale v Brně.
     
Po již zmiňované prvotině Eskorta (1929) začal Pleva spolupracovat s Vlastivědným sborníkem Podřipska, který jej podnítil k tvorbě pro děti.

Svého vrcholu dosáhl již prvním titulem. Malý Bobeš (1931), kde se odklonil od konvenčního idylického pojetí dětského světa, které bylo do té doby v knihách pro děti častým jevem. Pleva podal svět v jeho reálné podobě, se sociální nerovností i s problematikou zrození a smrti. Spojil bezprostřední pohled dítěte, přecházející pozvolna v poetické vidění světa, s drsným obrazem osudů chudé venkovské rodiny, vedoucí tvrdý existenční zápas na vesnici a posléze v malém městě. Kniha svým vcítěním dosáhla příznivé kritiky z literárního i sociologického hlediska.
     
Sociální smířlivost, jíž vyznívalo původní vydání, byla v poúnorovém přepracování (1950, 1953) nahrazena třídně vyhrocenějším vyústěním. Román obsahuje celkem tři díly a byl přeložen do řady jazyků. V povídce Hoši s dynamitem (1934, přepracováno 1953) se Pleva po vzoru Ericha Kästnera pokusil aktuálně skloubit romantiku chlapeckého dobrodružného románku s realistickým vylíčením údělu nezaměstnaných a jejich rodin. Inspirace ruskou literaturou byla zase patrná v díle Kapka vody (1935), které seznamovalo poetickými prostředky s využitím fantazie mladé čtenáře s děním v přírodě i ve společnosti.
     
V 2. polovině 30. let se Pleva plně soustředil na průkopnickou rozhlasovou práci určenou především dětem a mládeži. Kromě řady pásem, reportáží a referátů zahrnovala jeho činnost i vlastní dramatizaci lidových a umělých pohádek, scén z Malého Bobše, Hochů s dynamitem, Toma Sawyera aj. K tvorbě pro dospělé se vrátil až na počátku okupace básnickou sbírkou Náruč maminčina (1943), kde vyjádřil své nejranější vzpomínky a sen o dětství a domově.
     
Ze snahy zobrazit převratné proměny života v poúnorových letech vznikla dobovým schematismem poznamenaná novela Jediná cesta (1954) s tematikou socializace vesnice v pohraničí jižní Moravy. Dokumentárnějším protějškem k Malému Bobši se stala románová kronika Dávno tomu (1970), v níž Pleva dramaticky rozvedl zápisky své matky. Ze zamýšleného druhého dílu této beletristické autobiografie vyšlo pouze torzo Když jsem byl železničářem (1979), líčící s něhou i humorným nadhledem citové probuzení dospívajícího chlapce.
     
Další drobné tisky Přátelé (1974) a Rád vzpomínám (1979) přinesly důvěrná svědectví o Vítězslavu Nezvalovi, Jiřím Mahenovi, Bedřichu Václavkovi a jiných, dokládající Plevovo umění charakteristiky.

Bibligrafie:
Eskorta (P 1929. 2. uprav. vyd. 1955),
Malý Bobeš (1931, II 1933, III 1934, 1950 přepracováno.)
Hoši s dynamitem (1934, 1953)
Kapka vody (1935)
Náruč maminčina (1943)
Budík (1948)
Jediná cesta (1954)
Robinson Crusoe (volně podle románu D. Defoe, 1956)
Dávno tomu (1970)
Přátelé (1974)
Rád vzpomínám (1979)

Zdroj: Moravské zemské muzeum

Inspirující myšlenky...

Není na škodu si stále připomínat, že pouze na území Sovětského svazu Němci se svými spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic. Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto: 6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel.
G. Roberts, Stalinovy války