paleckova150.jpg Libuše Palečková (*1. 9. 1937, Milín u Příbrami - †2013, Praha)

režisérka, scénáristka, - autorka veršů pro dospělé a knížek pro děti.

Vystudovala Divadelní fakultu AMU v Praze, obor režie, dramaturgie, scénické výtvarnictví.
Po skončení školy pracovala v Československé televizi a Ústředním loutkovém divadle, asistovala u režisérů Františka Vláčila a Karla Kachyni, publikovala  verše v časopisech Host do domu, Orientace,  Plamen, Mladý svět a Literární noviny, a psala náměty a scénáře pro Krátký film Praha a Filmové studio Barrandov.
Po okupaci v r.1968, kdy se vyměnily redakce časopisů i dramaturgie filmových studií, skončily všechny její dosavadní aktivity a autorka zůstala bez práce.

V roce 1969 vytvořila společně se svým mužem, malířem Josefem Palečkem, pro švýcarské nakladatelství Nord-Süd Verlag svoji první obrázkovou knížku pro děti s názvem „Mně se všude nelíbí“ a získala za ni francouzskou literární cenu Grand Prix de Treize 1974. Od té doby vydala společně s Palečkem ve 26 zemích světa 12 obrázkových knížek

Získala Čestné uznání za nejkrásnější knihu Rakouska 1974 za obrázkovou knížku Veselý pán,  italskou cenu Premio di letteratur per L´infanzia 1980 za Malou večerní hudbu a  Státní cenu Rakouska 1989 za Kouzelnou mašličku. 

V roce 2000 bylo nominována na drážďanskou cenu Lyrika 2000 za básně pro dospělé ze sbírky Řádky.
Za obrázkovou knížku Dárek získala L.P. v České republice Cenu za přínos k rozvoji dětského čtenářství 2000 a Zlatou stuhu Za ediční počin při vydání celkově mimořádné publikace.
Za scénář a režiji animovaného filmu Tylínek  dostala Cenu festivalu animovaných filmů v Gottwaldově 1978  a v roce 1982 za film Kouzelný sad společně s Josefem Palečkem Cenu Národní galerie.

obrázkové knížky:

1972:  Mně se všude nelíbí (Nord-Süd Verlag Mönchaltorf, Švýcarsko)
1973:  Kdo je na světě nejmocnější (Nord-Süd Verlag Mönchaltorf, Švýcarsko)
1974:  Veselý pán (Verlag Jungbrunnen Vídeň, Rakousko)
1974:  Malý tygr (Gakken Tokio, Japonsko)
1974:  O bílém kocourkovi, který byl celý černý (Gakken Tokio, Japonsko)
1976:  Pummel (Nord-süd Verlag Mönchaltorf, Švýcarsko)
1977:  Tralala  (Gakken Tokio, Japonsko)
1980:  Malá večerní hudba (Quadragono Libri Conegliano, Itálie)
1985:  Malý tygr  (Albatros Praha, Česká republika)
1985:  Kouzelný sad  (Neugebauer Press Sakzburg, Rakousko)
1986:  Kouzelný sad  (Mladá fronta Praha, Česká republika)
1988:  Kouzelná mašlička (Verlag Jungbrunnen Vídeň, Rakousko)
1990:  Stupsi (Verlag Jungbrunnen Vídeň, Rakousko)
2000:  Dárek  (Popokatepetl Praha, Česká republika) /Zlatá stuha/
2009:  Kdo je kdo? aneb CESTA, cestička... (Popokatepetl Praha, Česká republika)

poezie:

1967: Výprodej (básnická sbírka přijatá k vydání nakladatelstvím Čsl. spisovatel Praha,
po okupaci vyřazena z výroby a v r.1969 vrácena).
1980: Siločáry (Edice P Praha)
1998: Řádky (Popokatepetl Praha)

scénáře:

1960: scénář k absolventské divadelni inscenaci Bohuslsva Martinů
Kdo je na světě nejmocnější a Pierot a Kolombína
1964: čtyři scénáře ke střihovým dokumentům (Krátký film Praha),
Smích a pláč, Šťastný Nový rok, Jak uzditi koně, Zlatý poklad republiky,
1966: filmová povídka k celovečernímu hranému filmu Dno (Filmové studio Barrandov)
1977: tři scénáře (Krátký film Praha) k filmové koláži z tvorby Ludmily Jiřincové Čtyři doby,
k film. eseji Pane, a jakou máte vlastně cenu?
k film. grotesce Vždyť přece každí jablko má svého bubáka,
1978: scénář k anim. filmu Tylínek (Krátký film Praha)
1982: scénář k animovanému filmu Kouzelný sad (Krátký film Praha),
1985-86: scénář k TV seriálu Kouzelník ze Smaragdového města
společně s Václavem Nývltem (Krátký film Praha a Čs televize Praha)

Obálky některých obrázkových knížek Libuše a Josefa Palečkových.

paleckova_books.jpg



Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu