orten150

Jiří Orten
(vl. jm. Jiří Ohrenstein (*30. 8. 1919, Kutná Hora – †1. 9. 1941, Praha)

básník

Jiří Orten byl mladý, zoufalý muž, byl však také talentovaný básník, který zanechal po sobě nevelké dílo, jenž oslovuje mladé lidi svou vroucnosti a pravdivostí dodnes. Psal především básně, pokoušel se však i o prózu a dramata a sporadicky uveřejňoval recenze a literárněvědné úvahy.
V letech 1938-41 pracoval pravidelně na svých vynikajících denících - knihách: Modrá, Žíhaná a Červená, kam psal své postřehy, básně i výpisky z četby.
Zemřel v den svých 22. narozenin po úmyslném sražení německou sanitkou an Palackého náměstí.
Na památku Jiřího Ortena se od roku 1993 koná v Kutné Hoře festival Ortenova Kutná Hora. S ním je spojená i stejnojmenná literární soutěž pro mladé autory poezie do 22 let.

Bibliografie:

Čítanka jaro – 1939.
Cesta k mrazu – 1940
Jeremiášův pláč – 1941
Ohnice – 1941

Posmrtně:
Elegie – 1946
Deníky Jiřího Ortena – 1958 / Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha
Eta, Eta, žlutí ptáci – 1966


Myšlenky z knih

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971