Image

Ivan Olbracht
/vl. jménem Kamil Zeman/ (*6. 1. 1882, Semily – †30. 12. 1952, Praha)

spisovatel

Pocházel ze starého selského rodu písmáků, jeho otec Antonín Zeman psal pod jménem Antal Stašek, matka za svobodna Kamila Schönfeldová byly rovněž velmi vzdělaná.

Vystudoval práva a filosofii na univerzitě v Praze, pak zaměstnán v redakci Dělnických listů a v Právu lidu. Ilegálně odjel v roce 1920 do Ruska, byl zakládající člen Komunistické strany v Čechách, vězněn. Jeho tvorbu také výrazně ovlivnil pobyt na Zakarpatsku. Dílo bylo mnohokrát ideologicky zneužíváno, ale dle pamětníků to byl velmi slušný člověk. Např. Anna Langerová vzpomínala, jak jí a Františkovi Langerovi velmi pomohl po návratu z emigrace aj.

1947 jmenován národním umělcem

Bibliografie (jen první vydání)

O zlých samotářích, 1913
Žalář nejtemnější, 1916
Podivné přátelství herce Jesenia, 1919
Obrazy ze soudového Ruska I – III, 1920
Básník a inženýr, 1921
Gaby Deslys, 1925
Deset veselých pohádek z Rakouska i republiky, 1927
Anna Proletářka, 1928
Zamřížované zrcadlo, 1930
Joska, Forko a Pavlína, 1931
Dvě básně a moták, 1931
 Země bez jména, 1932
Nikola Šuhaj loupežník, 1933
Hory a staletí, 1935
Golet v údolí, 1937
Bratr Žak, 1938
Biblické příběhy, 1939
Ze starých letopisů, 1940
Píseň písní ( přepsal z bible Kralické), 1940
Dobyvatel, 1947
Bejvávalo, 1948
O ševci Matoušovi a jeho přátelích, 1950

Jeho knížky vyšly ještě před 2. světovou válkou ve 13 jazycích

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik