Image

Ivan Olbracht
/vl. jménem Kamil Zeman/ (*6. 1. 1882, Semily – †30. 12. 1952, Praha)

spisovatel

Pocházel ze starého selského rodu písmáků, jeho otec Antonín Zeman psal pod jménem Antal Stašek, matka za svobodna Kamila Schönfeldová byly rovněž velmi vzdělaná.

Vystudoval práva a filosofii na univerzitě v Praze, pak zaměstnán v redakci Dělnických listů a v Právu lidu. Ilegálně odjel v roce 1920 do Ruska, byl zakládající člen Komunistické strany v Čechách, vězněn. Jeho tvorbu také výrazně ovlivnil pobyt na Zakarpatsku. Dílo bylo mnohokrát ideologicky zneužíváno, ale dle pamětníků to byl velmi slušný člověk. Např. Anna Langerová vzpomínala, jak jí a Františkovi Langerovi velmi pomohl po návratu z emigrace aj.

1947 jmenován národním umělcem

Bibliografie (jen první vydání)

O zlých samotářích, 1913
Žalář nejtemnější, 1916
Podivné přátelství herce Jesenia, 1919
Obrazy ze soudového Ruska I – III, 1920
Básník a inženýr, 1921
Gaby Deslys, 1925
Deset veselých pohádek z Rakouska i republiky, 1927
Anna Proletářka, 1928
Zamřížované zrcadlo, 1930
Joska, Forko a Pavlína, 1931
Dvě básně a moták, 1931
 Země bez jména, 1932
Nikola Šuhaj loupežník, 1933
Hory a staletí, 1935
Golet v údolí, 1937
Bratr Žak, 1938
Biblické příběhy, 1939
Ze starých letopisů, 1940
Píseň písní ( přepsal z bible Kralické), 1940
Dobyvatel, 1947
Bejvávalo, 1948
O ševci Matoušovi a jeho přátelích, 1950

Jeho knížky vyšly ještě před 2. světovou válkou ve 13 jazycích


Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka