nezval_vitezslav Vítězslav Nezval (*26. 5. 1900, Biskoupky – †6. 4. 1958, Praha)

básník, dramatik, překladatel,

Jeho bohaté básnické dílo odráží vývoj meziválečné avantgardní poezie od poetismu (poéma Podivuhodný kouzelník) k surrealismu. Později, v 50. letech, se v řadě básní neubránil ideově politickým tendencím. Nezvalovo mnohostranné nadání se projevilo také v oblasti prózy a dramatu, vedle esejů a scénářů psal Nezval knihy pro děti (příběh Anička skřítek a Slaměný Hubert) a překládal, zabýval se také výtvarným uměním.

Krajinou Nezvalova dětství byla Morava. I když ho později okouzlily exotické krajiny a moře a i když začal pracovat v Praze, vracel se často v myšlenkách do světa svého dětství. Mladý Vítězslav Nezval se díky své schopnosti bezprostředně tvořit a své živé povaze stal brzy předním umělcem avantgardního poetismu, hravého uměleckého stylu, který oslavoval všecky krásy světa, jeho proměnlivost a půvaby. Nezvalova poezie se (výrazně třeba ve sbírkách Pantomima, Básně na pohlednice a Nápisy na hroby) dotýkala věcí, krajin, tvarů, zvuků a barev všemi lidskými smysly a jednotlivé básnické obrazy spolu propojovala ne přísně logicky, ale pomocí uvolněné fantazie.

Nezvala očarovaly cizí země – cesta na jih Evropy například inspirovala jeho sbírku Sbohem a šáteček. Na své první návštěvě ve Francii se básník seznámil se surrealisty, a to ho podnítilo k založení podobné surrealistické skupiny u nás. Pak ale přišla druhá světová válka. Po ní v Nezvalově díle převládlo směřování k zpolitizované tvorbě v duchu socialistických idejí, básník se ale současně snažil obhajovat různorodost a uměleckost tvorby.
Zdroj: Meander

Dílo:

Poezie

Jaro
Melancholičtí upíři
Most
Večerní
Jarní selanka
Letnice

Pantomima – 1924, jeho první poetistická sbírka
Abeceda
Podivuhodný kouzelník 1922
Papoušek na motocyklu - programová stať poetismu
Básně na pohlednice – 1926
Nápisy na hroby – 1926, drobná poetistická próza
Dobrodružství noci a vějíře – 1927
Hra v kostky – 1928
Básně noci – 1930
Snídaně v trávě – 1931
Jan ve smutku – 1931
Skleněný havelok – 1932
Zpáteční lístek – 1933
Sbohem a šáteček – 1934
Žena v množném čísle – 1936
Absolutní hrobař – 1937
Praha s prsty deště
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936)
100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida
70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida
Matka Naděje – (1938)
Historický obraz – 1945
Velký orloj – 1949 boj proti „buržoaznímu“ myšlení
Stalin – 1949
Zpěv míru - 1950
Z domoviny – 1951
Křídla – 1952
Chrpy a města – 1955
Nedokončená – 1960

Próza

Kronika z konce tisíciletí
Posedlost
Chtěla okrást lorda Blamingtona
Dolce farniente
Pan Marat
Jak vejce vejci
Monako – romaneto
Karneval – romaneto
Valérie a týden divů (1932)
Anička skřítek a Slaměný Hubert – pro děti, v roce 1983 vysílán večerníček
Sexuální nocturno (1931)
Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti – pro děti
Z mého života – paměti, o poetismu. (časopisecky v týdeníku Kultura 1957 a Kultura 1958, knižní vydání posmrtně,1959

Neviditelná Moskva (1935)
Ulice Git-le-Coeur (1936)
Pražský chodec (1938)

Dramata

Milenci z kiosku (1932)
Manon Lescaut (1940)
Loretka (1941)
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956)
Tři mušketýři
Nový Figaro
Schovávaná na schodech

 

 

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky