mares150.jpg

Jaroslav Mareš (*28. 12. 1937, Brno)

Patří mezi originální spisovatelé faktu a jeho dílo je oceňováno odborníky z celého světa.

Po promoci na Vysoké škole ekonomické v Praze nastoupil do obchodního úseku Československých aerolinií, aby jak sám říká, mohl relaizovat své dětské sny a v době bolševika a omezeného zahraničního pohybu mohl v klidu cestovat po světě. Během svého života poznalvšechny kontinenty včetně Tichomoří a navštívil přes sto států (kdyby se započítaly i tzv. státy tvořící Malajsii, Austrálii, Indii, Brazílii, Mexiko nebo USA, bylo by jich přes sto padesát).
Již od dětství se zajímal o přírodu a této své lásce zůstal věrný dodnes. Je objevitelem největšího dravého brouka na světě, kterého popsal pod jménem Manticora imperator. Na studium tohoto rodu se specializoval a později popsal další tři nové druhy.
Během svých dlouhých cest se dostal do odlehlých, civilizací téměř nedotčených oblastí. Navštívil všechna proslulá naleziště dinosaurů a udržuje styky s předními světovými paleontology. Zorganizoval expedice za několika tajemnými živočichy (kongamato, kerýt, mungún gali, seskveč, nessie, ogopogo, champ, niuhi, luska a další).

Jeho forma vyprávění je nejen nabitá novými fakty a souvislostmi, ale je velmi čtivá. Proto je oblíben jak u odborné a laické veřejnosti, tak u mládeže.

Jaroslav Mareš publikoval množství článků v různých časopisech a vystupuje pravidelně v televizních a rozhlasových pořadech.

Bibliografie:

V tropech tří světadílů, 1976
Svět tajemných zvířat, 1977
Nejkrásnější brouci tropů, 1980
Jihozápadní Asie, 1984
Yetti, 1991
Hledání Ztraceného světa, 1992
Legendární příšery a skutečná zvířata, 1993
Záhada dinosaurů, 1993
Po záhadných stopách, 1994
Detektivem v říši zvířat, 1995
Tyrkysová karavana, 1995
Hrůza zvaná Kurupira, 2001
Gladiátoři druhohor, 2001
Dračí chrám, 2002
Jezero krokodýlích čarodějů, 2002
Kurupira, zlověstné tajemství, 2005
Manticora (anglicky) rozsáhlá vědecká publikace, 2002
Legendární opolidé, 2007
Smrt ve sloní trávě, 2008

 

Inspirující myšlenky...

Všiml jsem si, že dítě vůbec nestačí na rozlehlý výpravný celek (jako je třeba obrázek města s množstvím domů, s různými architektonickými detaily, okapy, střechami a stříškami, povozy a lidmi). Všiml jsem si, že si z takových obrázků vždycky vybraly jednu nebo dvě věci, třeba docela nevýznamné, které ani nebyly pro obsah nějak typické, zkrátka takové, které jim padly do oka, ať už to byla jen žába nebo veverka, princezna nebo jak se někdo směje. A rychle otočily list, aby viděly, co je na dalším.
Stanislav Kolíbal o ilustrování Stromu pohádek