malik150.jpg

Jan Malík (*15. 2. 1904, Příbram - †24. 7. 1980, Praha)

- ředitel a režisér loutkového divadla, dramatik, historik, kritik

Vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1930 získal titul PhDr. Krátce působil i jako gymnaziální profesor, v letech 1931 – 45 jako úředník Státního úřadu statistického, další čtyři roky jako úředník ministerstva informací.

Zpočátku se angažoval jako amatérský loutkoherec. V Praze to bylo poprvé v roce 1923 v libeňském Sokolu. Ještě koncem 20. let, tedy v době studií na Karlově univerzitě, se začal projevovat Malíkův zájem o loutkové divadlo i v rovině teoretické, a tak se nedlouho poté stal hlavním spolupracovníkem šéfredaktora časopisu Loutkář Jindřicha Veselého.

Svou činnost ale dále rozvíjel a již od 30. let se věnoval také autorským textům a režii. V jeho osobnosti se snoubilo nejen umělecké cítění a nadání, ale také dobré organizační schopnosti, kterých v oblasti loutkového divadla v dalších letech hojně využil. Vedle zmiňovaného Sokola se jeho působiště rozrostlo a v letech 1934 – 1939 působil také jako režisér Loutkového divadla Umělecké výchovy v Praze-Vinohradech.

Po válce se zasloužil o vytvoření sítě československých profesionálních divadel. V roce 1949 založil a do roku 1966 byl také ředitelem Ústředního loutkového divadla v Praze. Kromě jiného byl jedním z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, kde následně sám v letech 1948 - 72 také externě přednášel, a to režii a dějiny loutkového divadla. Právě on se zasloužil o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako o založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi.

Tiskem vydal mj. práce Loutkářství v Československu, Úsměvy dřevěné Thálie a Svět loutky. Pro děti napsal i knižní verzi pohádky Míček Flíček, která se dočkala mnoha vydání a vyšla i v mnohých překladech.

Tvorba pro děti

Míček Flíček (Albatros, 1973; Fajma, 1992, Artur, 2004)


Zdroj: https://www.artur.cz/ a wikipedia.cz


Inspirující myšlenky...

Slavnostní oběť – akt vytvářející posvátno – je toho příkladem. Ve své nejvyšší (a také nejčastější) formě je oběť rituálním odsouzením člověka nebo zvířete k smrti. V dávnověku mohlo být i samo usmrcení zvířete předmětem zákazu, čímž by se zdůvodnily vražedné usmiřovací rituály. Dnes je postihováno všeobecným zákazem pouze usmrcení člověka. Právě pomocí této oběti je možné podílet se na zločinu, jenž se takto stává společným zločinem všech účastníků: jde o svaté přijímání.
Georges Bataille, Erotika, opora morálky