malik150.jpg

Jan Malík (*15. 2. 1904, Příbram - †24. 7. 1980, Praha)

- ředitel a režisér loutkového divadla, dramatik, historik, kritik

Vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1930 získal titul PhDr. Krátce působil i jako gymnaziální profesor, v letech 1931 – 45 jako úředník Státního úřadu statistického, další čtyři roky jako úředník ministerstva informací.

Zpočátku se angažoval jako amatérský loutkoherec. V Praze to bylo poprvé v roce 1923 v libeňském Sokolu. Ještě koncem 20. let, tedy v době studií na Karlově univerzitě, se začal projevovat Malíkův zájem o loutkové divadlo i v rovině teoretické, a tak se nedlouho poté stal hlavním spolupracovníkem šéfredaktora časopisu Loutkář Jindřicha Veselého.

Svou činnost ale dále rozvíjel a již od 30. let se věnoval také autorským textům a režii. V jeho osobnosti se snoubilo nejen umělecké cítění a nadání, ale také dobré organizační schopnosti, kterých v oblasti loutkového divadla v dalších letech hojně využil. Vedle zmiňovaného Sokola se jeho působiště rozrostlo a v letech 1934 – 1939 působil také jako režisér Loutkového divadla Umělecké výchovy v Praze-Vinohradech.

Po válce se zasloužil o vytvoření sítě československých profesionálních divadel. V roce 1949 založil a do roku 1966 byl také ředitelem Ústředního loutkového divadla v Praze. Kromě jiného byl jedním z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, kde následně sám v letech 1948 - 72 také externě přednášel, a to režii a dějiny loutkového divadla. Právě on se zasloužil o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako o založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi.

Tiskem vydal mj. práce Loutkářství v Československu, Úsměvy dřevěné Thálie a Svět loutky. Pro děti napsal i knižní verzi pohádky Míček Flíček, která se dočkala mnoha vydání a vyšla i v mnohých překladech.

Tvorba pro děti

Míček Flíček (Albatros, 1973; Fajma, 1992, Artur, 2004)


Zdroj: https://www.artur.cz/ a wikipedia.cz

Inspirující myšlenky...

Vždycky se najde někde balvan nebo břeh nebo pařez, který se nebojí brzdit povodeň kalné hlouposti. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci? Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích? Problém je totiž v tom, že kdo myslí jen na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne... Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.
Jan Werich (1905 – 1980)